Semináře       |       Astro-theo-logie       |      Duchovní spisy      




1. výběr duch. citátů z díla J. Popelky - k meditaci
   
(sestavila HK)


Motto: V jakékoliv oblasti lidského poznávání by se mělo začít od Boha.



Jakékoliv poznání, obor, který nebere na zřetel Ducha – Boha, je zavádějící.

Největší učitel je přímo ve vás. Nenajdete nikde lepšího a většího učitele, než Toho, který je ve vás.

Člověk nemůže porozumět svému životu, ani sobě samému, pokud se nesnaží odhalit zdroj svého života.

Bůh se zjevuje pouze tomu, kdo opravdu po něm touží. Pokud chcete JÁ poznat (či Boha poznat), musíte v sobě vypěstovat touhu, musíte chtít ho poznat a to, že nic vás tak nebude zajímat a po ničem jiném nebudete toužit, než po tom, abyste poznali svoje JÁ. To je ta síla, která vám umožní a rozhodne, jestli to bude za rok, za 10 let, nebo za 1000 let – vaše touha po vlastním JÁ.

Pokud se někdo rozhodne začít – vstoupit na cestu ke svému JÁ, hned na samém počátku této cesty musíte zrušit naprosto radikálně myšlenku, že toto JÁ ještě neznáte. Všichni Ho znáte. Až poznáte vaše JÁ, zjistíte, že jste ho znali vždycky. Neobjevíte něco, co již teď neznáte. To si zapište za uši. Zažíváte ho (toto Jáství), akorát ne v té ryzí formě, ale trošičku deformované, ale znáte ho velice dobře. Již od dětských let ho zažíváte.

Žádná hmota v celém vesmíru netlumí tolik ve vědomí Boha jako hmota tohoto těla, které máme nyní na sobě. A jestliže vy jste schopni tuto bariéru prorazit a navázat kontakt s Bohem, toto ukazuje, že jste duchovní velesiláci, kterým není v celém duchovním světě rovno. To již je důkaz, že máte takové duchovní „svaly“, jaké nemá nikdo.

Nejduchovnější bod je ve vaší hrudi, protože tam sídlí Bůh.

Nestarejte se o žádné čakry. Starejte se jenom o jedno místo – SRDCE. Když si aktivujete toto duchovní SRDCE, tak to, že se vám aktivují všechny čakry, je úplně automatické a zapomeňte na to, když vám někdo řekne, že korunní čakra (která je úplně nahoře), je nejduchovnější čakra, to není pravda!

Obydlím Boha je prostor. Ale jeho „trůn“ je ve vaší hrudi.

Představte si, že máte určitý objem pozornosti. 49% (menšinový podíl pozornosti) musíte věnovat všem smyslům, mysli, pocitům, všemu, co je ve vašem vědomí. Ale většinový podíl pozornosti 51% musí trvale být zaměřen do duchovního SRDCE, to znamená, že jakákoliv činnost, kterou děláte v životě (myšlení, dívání se, hmatání, slyšení, práce s tělem) nesmí nikdy ve vás zrušit pozornost, věnovanou duchovnímu SRDCI.

Čím více budete vnímat SRDCE a čím více s ním budete vcházet do kontaktu, čím více si budete uvědomovat jeho kvalitu, zjistíte, že toto místo je pro vás to nejcennější, co v životě máte a že v tomto místě se nejlépe cítíte. Tam jste DOMA. To je opravdu váš nebeský DOMOV.

Trvalá pozornost v duchovním SRDCI, čili jinými slovy: trvalé vědomí SRDCE, vám způsobí několik věcí: Zažijete stav: Já se dívám SRDCEM, já slyším SRDCEM, já přemýšlím SRDCEM, já konám SRDCEM.

Tím, že budete vnímat svoje SRDCE, začnete vnímat i SRDCE jiných lidí.

Když se naučíte vědomě pracovat se svou pozorností, můžete si do svého vědomí vkládat, co chcete a co si vložíte skrze vaši pozornost do vašeho vědomí, to pro vás také existuje.

Když na místo (duch. SRDCE) začnete soustřeďovat i svou mysl, najednou pocit JÁ, který je beztvarý (je to jenom úžasný prožitek Lásky), se mění a najednou se ve vaší představivosti (ve vaší mysli) chce i vykrystalizovat nějaká lidská postava (tvář) a ona se také časem vykrystalizuje, objeví se. Zjistíte, že pocit JÁ (který jsem JÁ), jakožto Duch nejste jenom nějaké vzduchoprázdno, ale že i jako duchovní bytost máte lidskou podobu, krásnou podobu, ale hlavně zjistíte, že když obracíte svoji mysl k tomuto bodu, můžete nejenom k této bytosti v SRDCI cítit lásku, ale také jí můžete v mysli klást i otázky, čili v mysli si formulujete myšlenky či otázky a s vědomím, že tam je naprosto reálně existující živá bytost, s vědomím, že je neskutečně moudrá, a s touto bdělou, klidnou myslí a s vědomím, že ona zná odpověď a že vám odpoví (pokud je to žádoucí vědět), očekávejte, jaký myšlenkový tok začne probíhat.

Když si začnete uvědomovat sebe, jak sídlíte přítomní v SRDCI člověka, tak to je vaše kristovské JÁ. To je Bůh Syn – Kristus. Když si sebe začnete uvědomovat (toto živé JÁ ve svém SRDCI), automaticky přichází i prožitek, že totéž JÁ je všude, začnete vnímat Boha – Otce. Opravdu budete cítit, že Bůh – Otec ( všudypřítomné JÁ JSEM) všechno oživuje, ale nic nedělá, teprve toto JÁ, které sídlí v SRDCI, je tvůrčí činitel, ten tvůrčí princip všeho.

Naše zvýšená pozornost se musí zaměřit právě na pocit JÁ. Zabýváme se naším tělem, které stejně jednou ztratíme, nebo se zabýváme našimi emočními a intelektuálními stavy, ale na to JÁ, které je z nás to nejcennější, zapomínáme a přitom díky němu žijeme. Nejsme trošku nevděční? Kde by byla naše mysl, naše psychika, kde by bylo naše tělo, kdyby to všechno neoživovalo naše JÁ? Naše, společné JÁ.

Pravda okamžitě zaniká, když si člověk začne myslet, že chce najít pravdu.

Nekonečný prostor je můj, ale tvé srdce je místem našeho setkání.

Chceš mou lásku k tobě znát? Do svého srdce se musíš podívat!

Bůh je naprosto neotřesitelný pocit vědomí, že to přímo JÁ jsem Bůh.

Rozvíjej svou fantazii a techniky, jak prociťovat své srdce. Rozvíjej své srdce, jinak neuneseš přítomnost mojí lásky. Rozvíjej své srdce, ať máš ze mne co nejvíce.

A teď už ti zbývá poslední krok – aby se ti tvé vlastní JÁ ukázalo v tvém srdci ve své duchovně-tělesné postavě. Protože vidět moji tvář je korunovace tvé touhy po mně a současně projevením mé nejvyšší lásky k tobě.

Milujte se navzájem tak, jako JÁ miluji sám sebe.

Kdo se chce stát Bohem, ten si musí myslet, že je Bůh, musí se cítit jako Bůh a chovat se jako Bůh.

Raketoplán je pro primitivy. Pravý kosmonaut cestuje po celém vesmíru ve svém srdci a pomocí svého srdce. Bože můj, jakou jsi to stvořil nádheru!

Kdo nechce být se mnou, ten zcela jistě nenávidí sám sebe!

Každá hmotná skutečnost, ať je to situace, ať je to člověk, nebo zvíře, či jakýkoliv tvar, Slunce, to všechno je ve své podstatě jenom symbol pro nějakou ideu, která byla na počátku v duchovnu.

Spousta lidí je ženatých ( a vdaných), ale ve skutečnosti jen málokdo, protože skutečná svatba může proběhnout jedině ve vás, když vaše duše se dostane do kontaktu s vaším Duchem.

Když duše splyne s Duchem, stává se Božskou a Duch se stane osobním.

Nechoďte do kostela (či na radnici), ožeňte se v sobě! Spojte svoji duši se svým Duchem, protože to je to nejkrásnější.

Duše je nádoba, do které Duch vlévá své energie. Proto potřebuje Duch duši (duše je partnerkou Ducha), protože Duch se teprve ve své duši „vyzrcadlí“ a získává nějakou podobu. Dá se říct, že duše je oblekem (šatem) Ducha (teprve ve sféře mysli jakákoliv idea může získat podobu). Skrze duši může Duch prožívat vzájemnost – vztahovost. Duše je tělem Ducha a teprve v duši může Duch spatřovat sám sebe (svou krásu).

Pobytem v tomto fyzickém těle na této planetě se původně nejvíce neosobní Duch stal nejvíce osobním, což způsobilo, že si tento nejvyšší Duch mohl vytvořit nejsilnější a nejvyvinutější vnější duchovní tělo, jaké bylo kdy myslitelné. Tak vyvinuté vnější duchovní tělo mu nemohla nabídnout jiná planeta ani jiné Slunce ve fyzickém vesmíru, ale jedině naše země, proto přišel sem. A v tomto duchovním těle se může a bude zjevovat navěky věků nejenom nám, těmto obyvatelům, ale obyvatelům celého vesmírného světa. Je to vnější tělo duchovní podstaty, takže v tomto těle se může objevovat jak ve světě duše, tak v astrálním světě (emočním), ve všech rovinách se může takto objevovat Kristus ve svém duchovním těle. A my jako bytosti (duše) inkarnované na této planetě, máme následovat Jeho příkladu, abychom v celém stvoření byli společně s ním nejvýraznější duchovní bytosti, protože nikde jinde si nemůžeme vypěstovat tak vyvinuté duchovní tělo, jako zde, na této planetě. Proto taky Kristus vždycky říkal: Moje děti (lidé této planety) budou se mnou působit v celém přenekonečném stvoření.

Lidská mysl se musí zjemnit. Je třeba, aby lidská mysl začala správně uvažovat a tímto správným uvažováním se lidská mysl zmírní a je schopna zachytit to, co je vůbec nejjemnější. A nejjemnější v nás je náš Duch, čili Bůh. Dá se říct, že velice důležitým krokem v cestě nalézání Boha je nutnost začít správně uvažovat (správně myslet).

Účelem lidského života je, aby náš Duch a naše duše splynuli v jedno. To znamená, že lidská duše se má snažit, aby se dostala do sjednocení se svým Duchem, protože Duch je Bůh v nás.

U většiny lidí je způsob jejich uvažování naprosto scestný (nesprávný), jejich duše jsou špinavé a většina lidí bezmyšlenkovitě v sobě nechává působit jednu zásadní špatnou myšlenku, která zní: Já a tělo jedno jsem. To je základní moment lidské nevědomosti. Fyzické tělo je jedna věc a vy jste druhá věc. Fyzické tělo vám dává jen pocit chladu, tepla, pocit hladu, žízně; ale nevytváří pocit JÁ JSEM. Tento pocit JÁ JSEM není vytvářen ničím, on je věčný a každý člověk je tímto JÁ jSEM. Zásadní podstata duchovní cesty spočívá v tom, aby si člověk uvědomil, že jsou dvě skutečnosti: je tady nějaké fyzické hmotné tělo a existuje nějaké JÁ JSEM a JÁ JSEM může existovat samo o sobě. Pokud jste schopni toto JÁ JSEM prožít samo o sobě, uvědomíte si, že jste bytost, která je všudypřítomná, která je přítomná ve všech lidech, ve všech zvířatech, že tato bytost naplňuje celý vesmír a že touto bytostí jste vy sami. To je účelem duchovní cesty.

Každá duše, podle toho, jakou má kvalitu svých emocí, tak podle toho ustanovuje to, jak si sebe sama uvědomuje.

S vaším fyzickým tělem bezprostředně souvisí váš emoční stav. Kvalitu (úroveň) svého fyzického zdraví hlavně ovlivňujete svými emocemi. Jestliže chcete léčit komplexně člověka dle správných postupů, nejdříve musíte vyléčit jeho uvažování (jeho mysl).

Každý člověk se svým specifickým způsobem odtrhl od Boha (vystoupil z Boha) a právě proto má každý člověk svou specifickou vlastní cestu, jak se k Bohu musí vrátit. Neexistují dva lidé, kteří by měli stejnou cestu k Bohu.

Obrovskou překážkou na duchovní cestě, která se týká většiny lidí, je to, že mnoho lidí je spolu proto, že se bojí samoty, že nevydrží být sami se sebou. Proto, aby nebyli sami se sebou, chtějí mít někoho vedle sebe a to je případ u mnoha vztahů, že nesnesou svoji samotu. Ale ten, kdo nesnese samotu, kdo se jí bojí, nemůže poznat Boha. Protože setkání s Bohem je tak hluboký prožitek sebe samotného, že nemůže být větší prožitek samoty. Čili ten, kdo se bojí své vlastní samoty, se bojí Boha a nemůže se s ním setkat. A to je důležité si uvědomit, že vztah mezi mužem a ženou je symbol pro vztah mezi Duchem a duší.

Čistá duše (čistá mysl) se pozná podle toho, kolik myšlenek se týká Boha a kolik myšlenek se netýká Boha. Absolutně čistá duše neustále plodí myšlenky, jejichž základním tématem je Bůh. Čím více v mysli vzniká myšlenek, jejichž tématem není Bůh, tím více je duše nečistá.

Jednotlivá tvůrčí Boží Idea (vaše osobní) může být v mysli (v této duši) promýšlena do nekonečného množství myšlenkových forem. To znamená, že každá duše se může do nekonečna vyvíjet (myšlenkově), protože duše vždycky bude „zírat“, čím jí její Duch překvapí. Tím vlastně umožňuje svému Duchu být neustále v pohybu, ve vývoji. Duch se tak může pohybovat, vyvíjet právě skrze svoji duši. Tím, jak ho duše čím dál více chápe, nebo čím dál více mysl chápe určitou Ideu, se vyvíjí.

Každá duše se může rozhodnout, že bude dělat zrcadlo svému Duchu neboli Bohu, že bude opravdu tělem Boha, to znamená, že se bude neustále ve své mysli zaobírat Ideou Boha anebo to může pominout a může se ve své mysli zaobírat něčím jiným, může ve své mysli zrcadlit úplně jiné skutečnosti, než je Bůh. To je důležité, že každá duše je svobodná a každá duše se může rozhodnout, s kým bude prožívat svoji vzájemnost. Duše se nemusí zaměřovat na Boha, ale v ten moment dochází k degradaci té duše. Každý opravdový vztah lásky může být vybudován pouze na svobodě, i když tato svoboda může být příčinou toho, že někdo od vás odpadne. Ale láska bez svobody není myslitelná. Právě proto Duch své ženě (své duši) dává naprostou svobodu, jestli chce ho zrcadlit, nebo ne.

Intenzitou lásky, kterou zažíváte, čili jinými slovy intenzitou ohně, který zažíváte, je dána intenzita vaší životnosti. Jestliže necítíte lásku, jste mrtví. Jestliže cítíte trošku lásky, už máte větší pocit životnosti, když cítíte silnou lásku, máte silný pocit životnosti a to se dá stupňovat do nekonečna. Protože Bůh je nekonečná láska, tak i my můžeme do nekonečna stupňovat svoji lásku a tím pádem i svoji životnost. Takže naše životnost je dána intenzitou lásky, intenzitou naší moudrosti a intenzitou naší vůle.

Jsem Slunce Života, který jednou všechny mraky světa rozmetá. Můj jas všechny tváře rozzáří, až vzejde na jejich vnitřním oltáři. Ten oltář vaše srdce je, Mnou do vás vložené.

Já nehledím na vrásky ve tvé tváři, Mne nezajímají ani tvé tvary, já jsem jen milovník tvého srdce-zrání.

Nemůžeme hledat nikde jinde zdroj života v člověku (a nejenom v člověku, ale čehokoliv), než v tvůrčím Duchu.

Každý člověk, každá bytost má v sobě jednoho tvůrčího Ducha. Ale všichni tito tvůrčí Duchové (osobní Bohové) pocházejí z jednoho jediného tvůrčího Ducha a tohoto jednoho prapůvodního tvůrčího Ducha (ze kterého potom vznikají ti jednotliví další osobní Bohové) jsem nazval – kosmický (univerzální) nejvyšší DUCH (kosmický Kristus), abychom věděli rozdíl mezi osobním Kristem a univerzálním Kristem. Tento nejvyšší tvůrčí Duch, ze kterého potom vznikli ostatní Duchové, to byl ten Duch, který žil v člověku, který se jmenoval Ježíš z Nazaretu, abychom si uvědomili rozdíl mezi námi a Ježíšem Kristem. V nás žije jednotlivý tvůrčí Duch, kdežto v Ježíši z Nazaretu žil ten nejvyšší tvůrčí DUCH, ze kterého vznikli všichni ostatní tvůrčí Duchové.

Vaše individualita je dána stavem vašich emocí. Jsou to právě naše emoce, které určují, kým jsme, určují naši osobní identitu. My nejsme to, co si o sobě myslíme, my jsme to, co prožíváme ve svých emocích.
Můžete ve své mysli chápat pravdu, můžete uvěřit mně anebo vy sami jste se k tomu dopracovali, že nejste jenom maso a krev, ale že jste v první řadě duchovní bytostí, můžete na to každý den myslet, ale přitom se nemusíte s touto bytostí setkat. Vaše myšlenky vám to nezajistí, zajistí vám to pouze vaše emoce. Stav vašich emocí ustanovuje vaše vědomí vás samotných. I když si můžete myslet, že jste Bohem, nemusíte tuto skutečnost prožít a to právě můžete prožít až skrze vaše emoce.

Čím hlubší a intenzivnější máme emoce, tím se cítíme živější. Myšlenka je pouze teorie, kdežto váš emoční stav vám prakticky dává najevo, jaký opravdu vedete život.

Jak si ověřit čistotu vlastní duše: Pozorujte někdy svůj jeden den, svých 24 hodin a velice jednoduše si zkontrolujte a pozorujte sami sebe, kolik myšlenek během tohoto dne se zaobírá Bohem a kolik myšlenek ve vás vzniklo, jejichž ústředním tématem není Bůh. Ústředním tématem všech myšlenek, které vzniknou v čisté duši, která je neustále obrácena ke svému Duchu (k Bohu), je Bůh. To je 100% čistá duše. Pokud během těchto 24hodin 50% myšlenek je o Bohu a 50% se zaobírá jinými skutečnostmi, jste na 50% čistá duše a na 50% jste už zašpiněni. A duše, která celý den myslí na věci, které nejsou ve spojení s Bohem, je hodně zaneřáděná duše. Každý sám na sobě si může vyzkoušet, zda jeho duše je čistá a když si tohle uvědomíte a zjistíte, že na 50% se zaobíráte Bohem, počítejte s tím, že pořád 50% vašich emocí bude negativních. Aby člověk zažíval neustále pozitivní emoce, musí být neustále v kontaktu s Bohem.

Lidi jsou už tak zdeformovaní, domnívají se, že myslet neustále na Boha je nuda, že je to jenom jeden objekt v jejich mysli. Ale to je tak tvůrčí element (Bůh v nás), který má potřebu pořád něco dělat a on to dělá rád, protože on dělá perfektní věci, to znamená, že když máme myslet neustále na Boha, budeme neustále tvůrčí, budeme neustále chodit po světě a dělat věci! Protože on nás bude neustále nutit: Dělej to, maluj, pomáhej, tvoř, to je velice intenzívní život! A ne nějaká nuda.

Na vaší duchovní cestě to, co vám někdo vnutí, nemá pro vás žádnou cenu. Pro vás má hodnotu pouze to, co sami svobodně přijmete (prostě chci, co chci). Ne že: Dělám, co musím dělát. Co vy musíte ve svém životě, to před Bohem nemá žádnou cenu. Raději hřešte, ale musíte říct: Já nechci hřešit a to je mé vlastní rozhodnutí. Ne že mi někdo říká: Tady je něj. zákon, něj. desatero, které musím poslouchat a dostanu za to něj. odměnu. Toto se vůbec u Boha nepočítá. To, co musíte, to Boha nezajímá. Ho zajímá jenom jedna věc: Co chcete sami, ze své svobodné vůle. Jedinou cenu ve vašem duch. růstu má to, co chcete naprosto bez něj. nátlaku sami ze sebe.

Vy jste zde proto na světě, abyste ne jen o Bohu hodně věděli a měli o něm ty správné představy, ale abyste se s ním setkali. Hlavní úkol každé duše, která přišla na tuto planetu je, že dokud je ještě v tomto fyzickém těle, aby se setkala s Bohem a aby měla osobní zkušenost s Bohem. Je to dosažitelné.

Co se týče dnešních duchovních směrů a aktivit, vytvořila se chiméra, že realizace Boha je něco složitého. Realizace Boha vůbec není složitá. Složitá je jenom jedna věc: Nebýt lenivý. Je třeba mít ten správný zápal! Pokud budete mít zápal, Bůh nenechá na sebe dlouho čekat. Bohu se nejedná jenom o to, že budeme věřit, že taková bytost existuje. Bohu se jedná o to, abychom s ním byli opravdu v kontaktu. Tak jako já teď mluvím s vámi, tak on chce, aby každý člověk s ním mohl mluvit, aby byl pro každého člověka naprosto reálnou každodenní zkušeností, o to mu jde. Abychom toho dosáhli, musíme chtít, musí to být pro nás velice atraktivní záležitost –být v kontaktu s Bohem.

Kdo ve svém srdci dokáže lásku k Bohu až takto vybičovat, že ho bude vnímat jako svého milence (milenku), vězte, že Bůh nenechá na sebe dlouho čekat. On na tento cit velice dobře slyší.

„Bůh je a já jsem tímto Bohem.“ To je myšlenka všech myšlenek. Pouze tato jediná myšlenka vystihuje nejvyšší lidské poznání a pouze tato jediná myšlenka je cestou k trvalému pocitu štěstí. Nestačí jenom, že Bůh je (už to je úspěch, pokud v to člověk silně věří), ale je zde důležité to „já jsem tímto Bohem“. Teprve „já jsem tímto Bohem“ vám dává poznání vaší jednoty s Bohem. Užší spojení s jinou bytostí nemůžete dosáhnout jinak než tím, že se s ní sjednotíte. A když se s někým sjednotím, tak se jím sám stávám.
Pokud existuje lidská mysl (duše), ve které není přítomna tato nejvyšší myšlenka, tak všechny ostatní myšlenky, které vznikají v takovéto duši, jsou více méně falešné, zavádějící, což potom vede ke vzniku negativních emocí. Pokud je něj. lidská duše (mysl), ve které není přítomna tato myšlenka: Bůh je a já jsem tímto Bohem, tak všechny myšlenky, které ve vaší mysli (duši) vznikají, jsou poznamenány nějakou falší (nepravdou) a v konečném důsledku se přeměnily a projevily se něj. negativními emocemi. Začněte pravdivě myslet!

Myšlenka není pro emoce vůbec žádný protivník. Když máte negativní emoci, můžete ji překonat pouze pozitivnější emocí. Ale aby tato pozitivní emoce ve vás vznikla, musí předcházet proces správného (pravdivého) myšlení.

Podstata Boholidskosti: Když člověk miluje svého Boha tak moc, až se s ním sjednotí, stává se Bohem a Bůh se stává člověkem. Boholidskost Ježíše nebyla jen Jeho výsada. To je jen vzor či inspirace ze strany Ježíše, co máme učinit i my. I my se máme stát Boholidští. Člověk by si neměl dávat v životě nižší ambice než se stát Bohem.

Člověk, který se chce dostat k Pravdě, musí zrušit tuto základní falešnou emoci – toto falešné ego (ztotožnění se s tělem). To znamená, že člověk musí nejdříve pochopit, že není tímto fyzickým tělem, ale že je světelnou bytostí v nejhlubším nitru (v srdci) člověka.
Když zažijete skutečnost, že jste nesmrtelná, věčná bytost, která vůbec nic nepotřebuje, zažijete akorát jednu jedinou věc: Chuť milovat (tvořit). To je jediná potřeba, kterou má Bůh, nebo vy jako Bohové. A současně je to váš jediný hodnotný majetek. Vaše schopnost milovat – to je celé vaše bohatství. Nic jiného nebudete potřebovat ani chtít.

Lásku (Boha) můžete mít kdykoliv a tak jako je dnes hodně módní chodit do fitness, tak vy jako duchovní lidé byste měli chodit do duchovního fitness a neustále byste měli posilovat svoje srdce. To je jediný duchovní sval, který byste měli pořád cvičit a každý den si nakládat čím dál větší činky.
Je jasné, že tím, jak žijete v tomto světě, který je hodně problémový a negativní, že čas od času vám srdíčko vychladne. Ale jak se říká: Není problém v tom, že někdo je hříšník, problém je v tom, že hříšník spadne a zůstane ležet. Ale on, když upadne, se má postavit a jít dál a po každém spadnutí se vždycky má snažit postavit se zpět na nohy. To je tajemství světců. Oni nebyli lidi bez chyb, ale vždycky, když upadli, se snažili znovu se postavit. Takže i my v tom našem motorku a někdy ten motorek nám přestává pracovat, ale my se ho máme snažit zase zpět nastartovat. O to jde.

Každý člověk (či jakákoliv živá bytost), spočívající jenom sám v sobě, nedá ze sebe najevo své myšlenky, své emoce a tím pádem není ani schopen vykonat nějaké skutky, jakoby ani nebyl (neexistoval) a v podstatě není vůbec hoden toho, abychom mu věnovali pozornost. A my mu ani věnovat pozornost nebudeme, protože to je v podstatě živá mrtvola. To je velice důležité si uvědomit, jestliže někdo chce být vnímatelný, konkrétní, musí mít potřebu externalizace, čili musí se snažit působit směrem ven.

To, co je v nás živé, to, co nás oživuje, je náš Duch, který se nachází přímo v centru naší bytosti a toto centrum (Duch) je to nejvnitřnější. Nic niternějšího neexistuje, než Duch. Jestliže Duch (Život), který je to nejniternější v každém z nás, se chce nějak projevit, musí to udělat směrem ven.
Ale ne že Duch (Bůh) je ve vašem centru, Bůh přímo tímto centrem je, on je centrem vaší bytosti, ale většinou není toto centrum předmětem vaší pozornosti, protože lidé mají na starosti jiné zájmy, než sledovat toho, který jim dává život. To, co by mělo být nejvyšší (u lidí), je u nich právě na posledním místě. Tak jsou vděční svému tvůrci.

Tvůrce, kterého nazýváme Bůh, stvořil celý vesmír, moře, lidi, zvířata, rostliny, všechno vytvořil a měl jen tři prostředky - lásku, moudrost, vůli (a sebe) a nic jiného neměl. Není to krásné? K tomu všemu, co nás obklopuje, mu stačily tři nástroje: láska, moudrost a vůle. Neměl žádnou motyku, žádný krompáč, neměl dokonce ani ruce, ani nohy, a všem dal ruce i nohy, i tu motyku, když budou chtít.
Pokud jste schopni v sobě vyvinout dostatečně velkou lásku, pokud jste schopni se dostat k dostatečně velké moudrosti a pokud jste schopni v sobě vypěstovat (vyvinout) dostatečně silnou vůli, můžete stvořit cokoliv. Nepotřebujete žádné jiné prostředky. Musíte být dokonalý (jak říkal Ježíš) jako váš Otec na nebesích. To znamená, že musíte být schopni fungovat tak, jak fungoval on. Neměl peníze, neměl žádnou pilku, kterou by mohl něco nařezat, on měl jenom lásku, moudrost a vůli. A podívejte se, co je kolem nás.

O co v první řadě usiloval Bůh, když byl sám? Jediná věc ho zajímala: Musí učinit (vytvořit) někoho, aby nebyl sám, aby byl někdo, s kým může sdílet svoji lásku. A tady máte vysvětleno, proč Bůh tvoří, proč Bůh nezůstal sám, proč Bůh stvořil své stvoření a proč neustále tvoří.

Tehdy, když máte ve svých srdcích lásku, tehdy se stáváte opravdovými dětmi vašeho opravdového tvůrce, protože vaším tvůrcem byla LÁSKA. Váš rodič je LÁSKA. Člověk, který lásku nemá v sobě, nezažívá ji, opustil své rodiče, nezná své rodiče.

Bůh není jenom taková obyčejná láska, Bůh je nekonečná láska. Tím pádem jeho potřeba tuto svou lásku s někým sdílet je nekonečně velká. Jednou, až se rozhodnete hledat Boha a jednou, až začnete Boha vyciťovat a uvědomovat si ho ve své duši (ve svém srdci), zjistíte jednu věc: Člověk nehledá Boha proto, že člověk chce hledat Boha, člověk hledá Boha proto, protože samotný Bůh člověka ponouká k tomuto hledání, protože samotný Bůh jakožto nekonečná láska, neustále naprosto roztoužený očekává náš příchod k němu. Člověk nikdy nemůže tak silně toužit po Bohu jako Bůh touží po člověku. Až jednou budete mít tento prožitek - setkání s Bohem, dáte mi za pravdu. Veškeré hledání člověka (co se týká Boha nebo duchovna) je vždycky inspirováno Bohem, protože Bůh je nekonečná láska a Bůh netrpělivě očekává, až se přestaneme zabývat záležitostmi našich každodenních životů a začneme se zabývat jím. Bůh je nekonečná Láska a tento Bůh má nekonečnou potřebu se sdílet s jinými bytostmi.

Nejenom že to, co nutí Boha působit směrem ven, je láska, ale působením směrem ven, kdy Bůh se stává čím dál viditelnější (konkrétnější) a stává se čím dál více uvědomitelnější pro jiné bytosti, získává láska možnost být prožívána čím dál intenzivněji. Láska je motivační faktor jakékoliv tvorby, ale současně touto tvorbou Tvůrce vytváří možnost pro čím dál větší lásku.

Když Bůh je nekonečná láska, tak vy také ve svém procesu hledání nebo prožívání lásky budete neustále pokračovat do nekonečna a zjistíte, že jste schopni milovat čím dál víc. Neexistují hranice pro vaši lásku, že můžete milovat jen do tohoto stupně a dál už ne. Budete příjemně překvapeni, jak budete milovat čím dál víc.

Bůh nechce být málo konkrétní, Bůh nechce být něco éterického, Bůh chce být co nejvíce konkrétní, co nejvíce hmatatelný, protože tím, že bude pro nás konkrétní a hmatatelný, může být mezi námi a Bohem intenzivnější vztah lásky.
Bůh je nekonečně velká láska. Ale přesto tato nekonečně velká láska se ještě dokáže zvětšovat. Zintenzivňování této nekonečné lásky Bůh dosahuje tím, že působí směrem ven ze sebe.

Hřích není o tom, že děláte něco v životě špatně a že budete za to jednou potrestáni. Tak to vůbec není. Pokud něco děláte špatně, jinými slovy: Pokud něco děláte nepravdivě, dostáváte se mimo pravdu. Ale být mimo pravdu znamená být mimo Boha, tím pádem mimo lásku. To znamená, že stav, kdy nezažíváte lásku, je stav, kdy jste ve hříchu. Tedy - kdykoliv. Víte, co to znamená - být mimo lásku? Znamená to - být nešťastný. Každý člověk, který se svým přičiněním dostal mimo lásku a nesnaží se být v lásce, žije ve hříchu, ale v tom smyslu, že sám sebe o něco okrádá, o nějaké krásno, o blaženost. Každý člověk, který sám sebe okrádá o blaženost hřeší, to je váš hřích. Jste tak hloupí, protože se můžete mít krásně, ale vy nežijete krásný život. To není o tom, že by vás někdo za něco trestal, vy jste se už potrestali. Stav - být mimo lásku - znamená se sám sebe trestat. Ale to trestání si děláte vy, nikdo vám to nezpůsobuje. Čili je jenom jeden jediný hřích - nebýt v lásce. To je jediný hřích a je to váš hřích a nikdo vám ho nevnucuje. Vy si ho vnucujete sami.

Víte, proč jsou tak neutěšené partnerské vztahy v dnešní době? Milovat a lásku zažívat můžete ne s mrtvou věcí, ale s živou bytostí. Je bláhový, kdo chce zažívat lásku s někým, kdo neexistuje, kdo je mrtvý. Zažívat lásku můžete jedině s živou bytostí. To je problém všech partnerských vztahů, že lidé chtějí milovat mrtvoly, nebo vlastně nechtějí, ale oni si myslí, že když budu milovat mrtvolu, že budou mít lásku. To nejde. Abych byl přesnější: To, co vidíte očima, je mrtvola. Živou bytost očima nelze vidět. Očima můžete vidět jenom fyzické tělo, ale fyzické tělo nejste vy, to je váš obal, v tom obalu někdo žije a teprve ten, kdo je v tom obalu, to je ten živý a pouze s ním můžu zažívat lásku. Nemůžu zažívat lásku s mrtvolou, lásku můžu zažívat s živou bytostí, ale živou bytost nikdy nevidíte očima, já se nemůžu dotknout živé bytosti rukama, dotýkám se jejího těla, ale to není ona. Takže pokud chcete s někým zažívat lásku, musíte se naučit vnímat toho živého v člověku. Teprve když začnete za tělem vidět živou bytost, teprve pak získáte možnost někoho milovat. S ním můžete zažívat opravdovou lásku. Ale živou bytost v jiném člověku nemůžete vidět, dokud ji neuvidíte sami v sobě. Objevte svoje živé JÁ, to jediné je ve vás živé - to je váš Duch (a říkal jsem, že pouze Duch je živý, je život sám). Když toto živé JÁ - Ducha objevíte v sobě, začnete ho vidět i v jiných bytostech a teprve tehdy získáte možnost zažívat opravdovou lásku s jinou bytostí. Protože jestliže někdo, muž a žena udržují vztah a tento vztah byl v první řadě vyvolán fyzičnem, tak Bůh pouze v náš prospěch takové vztahy dopouští, je to vlastně stav nelásky. A tím, že tyto vztahy začnou časem váznout, to je jenom Boží milost, protože on nám dává najevo: Prosím vás, začněte už milovat opravdově. Nemůžete milovat tělo svého partnera, vždyť to není on. On, váš partner žije někde hluboko v tom těle, toho hledejte, až ho najdete, tak zjistíte, že váš vztah bude krásný do nekonečna.

Opravdová láska je taková láska, když vy se dopracujete stavu ( pochopte, láska musí mít vždycky něj. objekt, pokud nemáte objekt, tak nemůžete mít ani lásku, s kterou ho můžete sdílet) pochopení, že zpočátku, pokud jsou lidé hloupí, objektem jejich lásky je tělo jiného člověka. Potom, když člověk roste dál a dál, už ho ani nezajímá tělo tohoto člověka, protože proč by mne to zajímalo, když to je smrtelná záležitost a já mrtvoly nemám rád. Druhý stupeň je, že si začnu vážit toho člověka pro to, že má krásné myšlenky, že v něm přebývají krásné emoce a to na něm miluji. To už je vyšší stupeň, to už je něj. duševní láska. Nejvyšší stupeň je to, když zjistíte, že v tom člověku je Bůh, že Bůh v člověku je láska a když už nemilujete na tom člověku nic jiného, než lásku v něm. Opravdová láska je taková, kdy láska miluje pouze samotnou lásku. Už nemilujete někoho pro to, jaké má tělo, jaké má myšlenky, ale milujete ho pro to, že je v něm přímo láska. Láska miluje lásku. Když už milujete tímto způsobem, když milujete jen samotnou lásku, dosáhli jste stavu Boha. Bůh ve vás nemiluje nic jiného, než lásku.

Procesem externalizace nejenom, že Bůh zvyšuje svoji lásku (tím, že se skrze své stvoření zviditelňuje), ale současně dochází i k procesu rozčleňování původní jednoty. Zákonitě je proces externalizace (zvnějškovění) automaticky totéž jako rozčleňování. Vystoupit z jednoho bodu ven znamená nastartovat proces rozčlenění, při kterém Bůh ze sebe a skrze sebe dává vzniknout dalším božským bytostem, se kterými potom může sdílet svoji lásku.
Tyto bytosti (které vzešly z Boha) musí být maximálně viditelné a maximálně uvědomitelné jak pro Boha, tak i pro další bytosti, které z Boha vzešly. Tím tyto bytosti slouží jako prostředek zvyšování Boží lásky. (To je umožněno díky vnějšímu tělu.)
I tento absolutní Bůh v rámci zvyšování procesu své lásky na Sebe přijal tělo, aby se stal maximálně konkrétní a maximálně viditelný. I tento bod - toto centrum jako kdyby ze sebe vystoupilo (ze své absolutnosti) a přijalo na sebe vnější tělo. To je příběh o Ježíši Kristu.

Tělo není jenom o tom, že jste viditelní, hmatatelní a že si můžete trošičku něčeho užívat, ale je to hlavně o tom, že skrze to, že máte vnější tělo, jste se vyčlenili, osamostatnili ze všebytí (z univerzálního života).
Když řekneme proces externalizace, znamená to, že z Boha vznikají bytosti, které se automaticky ocitají ve vnějším prostředí, což automaticky obnáší, že být ve vnějším prostředí znamená - mít vnější tělo, které je ze stejné podstaty jako prostředí, ve kterém se nacházíte a že toto tělo má několik významů, to znamená, že se jím zviditelňujete, tím můžete být objektem pro čím dál větší lásku, a dále: Skrze tělo získáváte samostatnost, protože jste se vyčlenili z prapůvodního vše-života.

Když byl Bůh a když vznikli andělé, všichni byli natolik čistí, že si neustále pořád uvědomovali jednotu. Bůh si jednotu uvědomoval absolutně a andělé si ji uvědomovali jen částečně, ale vědomí jednoty bylo pořád velice silné. V jednotě ale láska nemůže být prožívána. Andělé už byli důsledkem procesu externalizace rozčleňováni, jednotu už neměli absolutní, ale jen část této jednoty, takže my už jsme trošičku z této původní absolutní jednoty vystoupili, takže jsme udělali prostor pro sdílení lásky, ale jednota byla pořád silně uvědomována anděly (i Bohem). A to je problém, to se nám nelíbí, protože jsme milovníci a potřebujeme lásku zažívat maximálně, co nejvíc. Když jednota znemožňuje prožívání lásky, tak co umožňuje sdílení lásky? Dualita, nebo stav rozdělení. Takže muselo k něčemu dojít. Bůh samozřejmě nikoho nenutí. Zde máte zodpovězenou otázku Lucifera, satana. Jeden z nejvyšších andělů učinil tu věc, že když do něho Bůh dával tvůrčí Ideje, tak Lucifer ve své duši tyto Ideje nezobrazoval přesně. Nějakou dobu to dělal, ale potom jeho mysl začala v sobě promýšlet jiné myšlenky, než které jsou od Boha. Ideje, které začaly vnikat do jeho mysli, začal odívat jinými obrazy, jeho mysl začala o těchto Ideách uvažovat špatně. V mysli Lucifera začaly vznikat myšlenkové formy, které přesně neodpovídaly Ideám, které jsou z Boha. Vznikly myšlenkové formy (to už nebyly pěkné obrazy) a důsledkem toho vznikaly nepříjemné emoce. Tím, že vznikaly nepříjemné emoce (emoce mají bezprostřední dopad na to, jak sebe sama prožíváte) začal sebe prožívat už něj. nepravdivým způsobem, začala v něm oslabovat jednota (vědomí si Boha) a začalo vznikat něj. antiduchovno. Jeho vědomí se začalo měnit, přestal si uvědomovat svoji příbuznost s Bohem, přestal si uvědomovat svoji Božskost. Když člověk se začíná duchovně deformovat, samozřejmě dopadem je, že se začíná navenek projevovat nepatřičným způsobem, nepravdivě a neláskyplně. Tento duch začal vytvářet něj. vnější skutečnosti, které byly škaredé, už ne tak pěkné, jak to bylo zpočátku, což samozřejmě (tyto skutečnosti) ještě více zesílí vaše uvažování (mysl), které se začíná čím dál více špinit, čím dál více začínají vznikat nepěkné myšlenky, což zpětně ještě zesílí vaše negativní emoce, což znovu zesílí negativním způsobem vaše vědomí, kým jste atd. To proběhlo několikrát (hodně krát), až Lucifer sebe tak pokroutil ve svých myšlenkách, ve svých emocích a ve svém vědomí sebe sama, že se začal navenek projevovat takovým negativním způsobem a výsledkem je hmota tohoto vesmíru. To, co tady vnímáte jako fyzický vesmír (hmotu), to je důsledkem procesu externalizace tohoto pokrouceného ducha – Lucifera (nyní satana).

Lucifer nebyl jenom tak obyčejný duch, on byl skoro stejně velký jako Bůh. To byl po Bohu druhý největší duch. Uvědomte si, že on byl skoro stejně tak mocný jako Bůh sám. Ať vás nepřekvapí, že něj. anděl způsobil vznik veškeré hmoty, kterou vidíte ve fyzickém vesmíru. Ale protože on v tomto procesu, kdy Ideje vstupovaly do jeho mysli a on je nepromýšlel správně, protože začal myslet takové myšlenky, že vlastně Boha nepotřebuje, že je skoro stejně velký jako Bůh, tak Ho nepotřebuje a navíc si řekl: Proč bych já ještě nemohl být větší než Bůh sám? Začaly v něm vznikat falešné myšlenky, začala se špinit jeho duše, což mělo negativní dopad na jeho emoce a dokonce začal cítit nenávist vůči Bohu, která ovlivňovala vědomí jeho samotného a podle toho se pak také choval navenek. Uvědomte si: Každý duch se musí realizovat směrem ven. Jestliže vidíte nějakou vnější skutečnost, automaticky je v něm obsažen i duch, ze kterého vzešla tato skutečnost. Zamyslete se nad přirozeností vašeho těla. Kdo stvořil vaše tělo? Vaše tělo potřebuje neustále jenom krást, potřebuje brát, dostávat. Pořád musíte jídlo do sebe strkat, nalévat pití, tělo svojí povahou (protože to odpovídá duchu, který jej stvořil) vás nutí jenom brát (přijímat). Bůh jakožto láska je princip dávání. Bůh nechce nic dostávat, On chce jenom dávat. A jaký princip obhajuje vaše tělo? Dávání nebo přijímání? Vaše tělo chce neustále jenom přijímat. Takže vidíte, že vaše tělo je důsledkem někoho, kdo obhajuje princip nic nedávat, jen brát. A to je princip satana. To znamená, že veškerá hmota je důsledek externalizace ducha, který se jmenoval Lucifer (nyní satan). Hmota vás nutí neustále jenom brát, protože je to důsledek principu Lucifera (nyní satana), který chce jenom brát a nic dávat.

Žádná jiná hmota jako hmota speciálně této naší planety vám nedává takovou separaci (pocit oddělenosti) jako je tělo, které máte nyní na sobě. Hmota tohoto těla je svou podstatou totálně antiduchovní. Jinými slovy: Tím, že je něco antiduchovní nebo antibožské (a říkal jsem, že Bůh je láska, Bůh je jednota) a jestliže je něco antibožské, v ten moment zaniká pocit jednoty. Když jste dostali toto tělo, naprosto jste ztratili vědomí jednoty. Nejenom jednoty s Bohem, ale také jednoty se svými spolubližními. Na myšlenkové, emoční i na fyzické rovině jste se úplně odtrhli od Boha i od svých spolubližních. A o to právě šlo. Protože jestliže jsme ve stavu maximální separace, čili v maximálním stavu nejednoty, tak jsme současně kupodivu vytvořili stav, kdy může dojít k maximální lásce.

Bůh vlastně čekal. Andělé žili v normálním reálném světě, který byl reálný jako tento, ale bylo to vnější prostředí duchovní podstaty, měli těla, oblečení, rostliny, reálný svět jako zde, ale nebylo to z fyzické hmoty, ale z duchovní hmoty. Vědomí Boha bylo tak silné, že i když andělé (a oni musí mít svobodnou vůli, protože Bůh je nejvyšší svoboda a co Bůh ze sebe vytvoří, tak musí mít tytéž atributy, jaké má on sám včetně té svobody) svoji svobodu vlastně nepoužili, protože když Bůh je o něco požádal, bez reptání to udělali, protože si uvědomovali, kdo je o to žádá. Najednou byl žádoucí stav, aby se našel něj. duch, který se vzepře Bohu, který začne uvažovat, cítit a konat antiduchovně (nebožsky). Bůh chce jenom dávat a Lucifer začal razit myšlenku: Ne, budu jenom brát. Konečným důsledkem je skutečnost, kterou nazýváme fyzický svět (hmota) a aby člověk mohl fungovat v tomto fyzickém prostředí, musel dostat fyzické tělo. Tím, že jsme na sebe vzali to nejvíc antiduchovní tělo, jsme naprosto ztratili poznání, kdo jsme, odkud pocházíme a kdo je náš tvůrce.
Uvědomte si tu situaci, kdy jste skoro Bohové a přijdete na tento svět, někdo vám musí utírat zadek, měnit plenky, jste totálně neschopní, v prvních počátcích pozemské existence jste na tom hůř, než zvířata. I to zvíře, když se narodí, se už od prvního dne dokáže postarat o svůj život. Lidské mládě je vydáno totálně na pospas všem vlivům. Kdyby se o něho někdo nestaral, možná nevydrží ani den. To je podstata této hmoty, že vás činí absolutně neschopnými, protože je to produkt antiduchovních snah, ale současně je zde jedna fantastická věc: Začínáte od nuly. Nevíte, že nějaký Bůh je, nevíte ani, kdo jste vy, odkud jste přišli, jaký je účel vašich životů. Jednou, když zde žijete, vás to možná napadne: Proč tady jsem? Kdo to stvořil všechno? A nastartuje se ve vás proces – hledání pravdy, hledání Boha. A jak ho začnete hledat, jednou ho třeba naleznete. Naleznete Boha a znovu si uvědomíte, že jste anděl světla, ale už to bude trošičku jiné: Vy se k němu vrátíte a už nebudete sluha, už budete, co se týče Boha – jeho jakoby rovnocenný partner. Víte proč? Protože jste se k tomu dopracovali sami. Kdo dal andělům poznání Boha? Oni? Ne. Oni vznikli a hned to měli. To nebyla vůbec jejich zásluha. Kdo naučil včelu vyrábět med? Ona vznikla a hned to v sobě měla. To znamená, že jestliže něco máte, ale že vám to někdo dal věnem, to není vůbec vaše zásluha, je to zásluha toho, kdo vás takto obdařil. Jak se říká: Do hrobu si vezmete jenom to, co rozdáte. Dneska kdybyste viděli nějakého anděla či archanděla, užasnete nad jeho nádherou, jeho moudrostí, jeho schopností tvořit světy, vesmíry, ale přesto jsme více než on, protože on to všechno dostal od Boha a měl to odjakživa k dispozici, kdežto my (duše, které přicházejí na tuto planetu) v první den své existence nemáme vůbec nic, jsme totálně neschopni. Všechno, co si v průběhu života zde osvojujete, je vaše vlastní dílo. To si musíte osvojit sami, svým úsilím a to je už potom vaše a jestliže se jednou dopracujete (a všichni se jednou dopracujete) k poznání Boha, nebude to zásluha Boha, bude to vaše zásluha.
Bůh stvořil člověka. Ale člověk má schopnost stvořit Boha. Bůh stvořil člověka, ale člověk je na tom svým způsobem ještě lépe, protože on dokáže stvořit Boha. Protože když žijete nějakou dobu, stovky, milióny let, Boha neznáte, ale začnete Ho hledat, a jednou Ho naleznete, bude to na základě vašeho úsilí, na základě vašeho hledání a proto ten Bůh je váš majetek, vy jste to udělali. Proto duše, či bytost, která zná Boha, ale zná ho proto, protože takhle vznikla a stvořil ji takto Bůh, nemá v očích Boha takovou hodnotu, jako bytost, která Boha ztratila a našla ho sama svým úsilím.

Je velice smutné, když člověk ví, že možnost inkarnovat se na tuto planetu znamená – stát se Božím miláčkem, a přesto mnoho lidí tuto šanci promrhává tím, že se nesnaží Boha poznat. Je důležité, když jste zde na zemi, abyste tento proces – hledání pravdy – nastartovali.

Jestliže má nějaká duše na sobě tělo z této fyzické hmoty, máte na sobě fantasticky účinný duchovní blok. To je velká výzva! Jestliže se najde člověk, který v podmínkách, kdy má na sobě toto fyzické tělo (které ho duchovně tlumí), je schopen v sobě probudit vědomí Boha, to je naprosto heroický duchovní výkon, který se oceňuje v celém stvoření. Nic nemá tak velkou duchovní hodnotu, jako dosáhnout realizaci Boha v těle člověka této planety. Tam (v duch. světě) už je to třeba snadnější, ale zde je to nejvíc antiduchovní prostředí, které ve vesmíru existuje a právě proto, když máte na sobě toto tělo a zrealizujete Boha, se stáváte duchovním obrem!

Ještě cirka před 2000 lety tento nejvyšší tvůrčí Duch byl neosobní a neměl ještě duch. tělo. Bylo to jenom Světlo. Tento nejvyšší Duch počkal, až duch zla – satan stvoří to nejvíce antiduchovní tělo, což je tělo lidí této planety. Fyzické tělo lidí této planety je nejvíce antiduchovní tělo v celém vesmíru. Nejvyšší Duch počkal na tento okamžik, až toto nejvíc antiduchovní tělo vznikne, protože toto fyzické tělo nejvíce potlačuje Pravdu, je nejvíce sobecké a způsobuje největší izolaci. Když jste v těle, jste úplně odříznuti od okolí a ostatních lidí. Tím, že máme na sobě toto hrubohmotné tělo, jsme od sebe úplně odříznuti, jsme v maximální separaci vzájemně od sebe, a tato separace způsobuje, že se stáváme maximálně osobním. Naše osobnost je strašně velká. Nikdo není tak osobní jako lidé této planety. V této své odloučenosti a v této vzájemné separaci se stáváme nejvíce osobními (jsme největší soukromníci).
Bůh má v první řadě na zřeteli, aby se vyvinula co největší osobnost, protože potom tato osobnost, když se spojí s Bohem, tak Bůh se stane osobním a když Bůh ze sebe (z neosobního Boha) udělá osobního Boha, tak se s ním více můžete milovat. Protože nebudete milovat princip mužství, ale budete milovat konkrétního muže, tam je větší prostor pro lásku. Právě proto neosobní Božství chtělo udělat ze sebe osobního Boha.
Tento prapůvodní neosobní Duch touží po tom, aby se stal osobním. Tím, že Kristus (tento nejvyšší tvůrčí Duch) počkal, až ve vesmíru vznikne toto nejvíc antiduchovní tělo, které způsobuje největší separaci a tím se vytvořily podmínky, aby vznikla co největší osobnost, tak teprve tehdy se tento nejvyšší tvůrčí Duch inkarnoval na tuto planetu, vzal na sebe tělo této planety a co se stalo? Nejvyšší tvůrčí Duch musel sestoupit sem, protože zde je nejvíc antiduchovní tělo, které způsobuje největší separaci a tím pádem největší osobnost a tím pádem jsou zde položeny základy k tomu, aby byla čím dál silnější láska.

Nejčinnější bytost v celém vesmíru je Bůh sám. Být absolutně nečinný znamená - dostat se absolutně mimo Boha. Bůh je největší tvůrčí energie, on je největší tvůrce.

Bůh ve své lásce a ve své moudrosti vše zařídil tak, aby to, co z něj bylo vyzářeno směrem ven, se mohlo dostat pouze do určité vzdálenosti, kdy je ještě zachován život a kdy existuje možnost, aby to, co bylo z Boha vyzářeno směrem ven, se mohlo vrátit zpět k Bohu. Proto má jakékoliv stvoření své limity (hranice) a to je důležité, kde jsou hranice, tak tam je i tvar. A kde je tvar, tam je i podoba a kde je podoba, tam je i tělo. Co se týče vzdalování se od Boha, každý živý tvor zná tu hranici, nebo ví, kde ta hranice je, kde se může maximálně vzdálit. Ta hranice spočívá v bolesti.

Tvůrčí Bůh (Kristus) je jeden, ale současně je trojjediný (má tři aspekty). Můžeme říct, že obecně (nejenom Bůh), ale jakýkoliv tvůrce má tři aspekty: LÁSKU, MOUDROST a VŮLI. Láska je prožívání radosti, štěstí a blaženosti na základě toho, že existuji, že jsem živá bytost. Láska iniciuje a je příčinou procesu tvoření. Moudrost je inteligence, která chápe a rozumí Lásce. Moudrost je inteligence, která ví, co je příčinou Lásky. Moudrost je inteligence, která zná způsoby (cesty), jak lásku naplnit a současně jak lásku ještě zvětšit. Moudrost ukazuje způsob, jakým se má tvořit. Vůle je síla, která uskutečňuje to, po čem touží láska a to, co jí ukazuje moudrost. Vůle uskutečňuje tvorbu. Láska – Moudrost – Vůle – to je první rytmus.

Láska tvoří skrze moudrost, moudrost tvoří skrze vůli a vůle tvoří skrze lásku.

Duch (oheň) může vyzařovat pouze směrem (země) ven , to, co je vyzářeno směrem ven, vstupuje do mysli (do duše - vzduch), to, co vstupuje do duše, vyvolává emoce (voda), na základě emocí máme prožitek sebe sama, čili Ducha (oheň)… Oheň – země – vzduch – voda - to je druhý rytmus.

Celé duchovno je o trojce a o čtverce. O trojce, která hovoří o jednom, jediném Bohu, který je trojjediný a o čtverce, která hovoří, že existuje jedno jediné Boží stvoření, které má čtyři úrovně. V tom je celá mystika, celé duchovno.

Stvořitel nemůže být oddělen od svého stvoření a naopak. Stvoření nemůže být odděleno od svého stvořitele. Jestliže má stvořitel 3 aspekty a stvoření má 4 aspekty, musíme je sečíst (3 + 4 = 7) a tím dostáváme velice důležité číslo a tím je 7. V duchovních naukách sedmička byla vždycky velice důležité číslo. Nehledejte za tím nějakou složitost. Číslo 7 je spojení tří aspektů Boha a čtyř aspektů stvoření. Za tím nic jiného není. To je duchovní význam čísla 7.

Když se tyto tři a čtyři aspekty spojí, důsledkem je, že se tyto tři a čtyři aspekty vzájemně úplně prostoupí. To, že se vzájemně prostoupí, vyjádříte tím, že se znásobí (3 x 4 = 12). Číslo 7 je spojení, kdežto číslo 12 vám ukazuje, že trojka a čtverka se vzájemně prostoupí. A tímto vzájemným prostoupením trojky a čtverky dostáváme dvanáct duchovních principů. Číslo 12 představuje číslo úplnosti. Potom mohou existovat jenom nějaké podvariace jednoho z těchto dvanácti základních principů.

Každý tvor, kterého vytvořil Bůh, má svobodnou vůli k tomu, aby zůstal takovým, jakým ho stvořil Bůh a aby naplňoval svým bytím to, k čemu ho Bůh povolal v existenci. Anebo může ve své svobodné vůli své určení a svou povahu opustit a tím se dostává do rozporu s Boží Vůlí, která ho stvořila.

Jediná cesta, jak se znovu dostat ke štěstí (k lásce) je zbavit se lásky ke svému vnějšímu fyzickému tělu a pochopit, že toto zevní tělo je pouze prostředek k tomu, abychom do světa vnášeli duchovní lásku.

Boha milovat učit nemusíte. Vašeho Ducha nemusíte učit milovat, protože on tou láskou přímo je. Největší problém je, že vaše duše se musí naučit tuto lásku s Bohem sdílet a když se to naučíte sdílet s Bohem, tak teprve potom ji můžete sdílet i s jinými lidmi. Musíte vstoupit do vztahu (do kontaktu) s duchovní láskou, která je ve vás věčná.

Pokud Láska není emočně prožívána, pokud není emočně prociťována, samozřejmě se nemůžete dostat do spojení s vaším Duchem, který je zdrojem této lásky. Pokud neumíte lásku procítit, tak je to, jak kdyby jste neměli žádnou lásku. Špatně sdílená láska vám dává slabý emoční prožitek lásky a proto máte nulovou šanci se dostat do spojení (splynutí) se svým Bohem. Správně sdílená láska ve vás vyvolává silný emoční prožitek lásky a tím rychleji se dostáváte do splynutí se svým Duchem. Podle toho, jaký je váš emoční stav (podle toho, jaké prožíváte emoce), tak tak zažíváte a si uvědomujete sebe sama (svoje JÁ). Věřte, že prožitek Jáství (prožitek Boha) je vždycky doprovázen mimořádně intenzivními a blaženými emocemi. Neexistuje možnost zažívat Boha a nemít u toho silné pozitivní emoce, to je nemyslitelné. Když budete emočně v klidu, tak se do Boha nemůžete dostat. Na základě toho, jak lásku emočně prožíváte, takový bude i zdroj lásky ve vás. Protože vaše emoce (vaše prožívání) ustanovují vaši duchovní identitu. Když budou ve vás negativní emoce (nenávist, vztek, závist), tak bude ustanoven oheň nějakého zloducha. To nebude tvůrčí kristovský Duch, ale to bude něj. zloduch. Skrze emoce ustanovujete svoji duchovní identitu a jestliže opravdu lásku prožíváte silnými, krásnými a blaženými emocemi, dostáváte se do kontaktu se svým pravým zdrojem lásky ve vás.

Pokud chcete být duchovně moudří, to by mohl být také proces, který by mohl trvat miliony a miliony let, ale pokud chcete být opravdu duchovně moudří, objevte svého božského Ducha, který je přímo ve vás, ztotožněte se s ním a automaticky jeho moudrost se stává i vaší moudrostí. Proces, ve kterém se stáváte moudřejší a moudřejší, nemusí být proces, který trvá miliony let, ale stačí, když objevíte svého vlastního Ducha, ztotožníte se s ním a automaticky jeho moudrost ( a ta je přeobrovská, nekonečná) vám bude hned k dispozici.

Pokud do duše (mysli) vstoupí nějaká moudrost z Ducha a plně ji nechápe, měla by se dotazovat svého Ducha, aby jí tuto Ideu lépe objasnil. Teprve až duše (mysl) tuto Ideu dobře pochopí, teprve potom by ji měla sdílet s jinou duší nebo více dušemi.

Veškerá Moudrost, která do vás vstupuje z vnějšku, by měla sloužit k tomu, abyste se dostali do kontaktu se svým Bohem a až si ho začnete v sobě uvědomovat, tak teprve tam nastává skutečný dialog, protože položíte ve své mysli otázku a Duch ve vás vám na tuto otázku dává odpověď. Ucítíte, že vám odpovídá někdo, kdo je vševědoucí a kdo je přímo ve vás. Tehdy zjistíte, že když tato informace přichází přímo z vás, i kdyby to byl jenom kousíček (maličká pravdička), tak vás to bude tak uspokojovat, mnohem víc, než když pomocí nějaké knihy se dozvíte šílenou pravdu. Je lepší nechat znít dětské žvatlání vlastního Ducha, než získávat obrovské pravdy pomocí knih nebo pomocí jiných lidí.

Poznání, které nám předává náš Duch, je to pravé poznání, které je naprosto moudré. Člověk se musí naučit to, že v prvé řadě musí svoji mysl obracet dovnitř (ke svému Duchu), jeho Duch do jeho mysli dá nějaké informace a když tyto informace od svého Ducha dostane, potom se má obrátit ven a toto poznání, které dostal od svého Ducha, dávat do jiných duší (myslí).

Když člověk přijímá něčí myšlenky nebo je svědkem výměny určitých myšlenek (třeba během nějaké diskuse nebo když se díváte na nějaký film), musí v prvé řadě myslet na to, že za každou myšlenkou se ukrývá určitá idea. Když si toto člověk uvědomí (a to je velmi důležité, že za každou myšlenkou je určitá idea, která se projevuje touto myšlenkou), musí se snažit v prvé řadě pochopit, o jakou ideu se jedná, z níž pramení tyto myšlenky, které k němu přicházejí, protože když si uvědomí tuto ideu, bude znát ducha, ze kterého tyto myšlenky pramení. Tvůrčí duch je to samé jako určitá tvůrčí idea, takže když k člověku přicházejí určité myšlenky, bude se snažit pochopit, jaká idea se za touto myšlenkou ukrývá a když si uvědomí tuto ideu, bude znát ducha, ze kterého tyto myšlenky pramení a tak bude hned vědět, jestli je to duch pozitivní nebo negativní, což si ani nemusí uvědomit lidé, přes které tyto myšlenky pramení.

Aby duše (mysl) splynula se zdrojem veškeré Moudrosti (s Bohem), musí silně emočně prožívat moudrost, která k ní od Boha (Ducha) přichází. Jestliže k vám přichází moudrost od Boha a vás to nechává emočně chladnými, to je důkaz, že duše ještě není připravena na sjednocení s Bohem. Ale duše, která je již připravena, tak každá moudrost, která k ní přichází od božského Ducha, v ní vyvolává blažené pocity, protože taková duše vidí nádheru, která existuje v Boží moudrosti. Duše, která emočně nereaguje, nebo má špatné pocity z moudrosti božského Ducha, se nemůže dostat k Bohu, nýbrž se dostává k nějakému negativnímu duchu.

Člověk přišel na tuto planetu s jediným posláním a to poslání je, aby poznal Boha. Špičkový astrolog se pozná podle toho, že je schopen nejprve sám sebe přivést k Bohu a potom následně je schopen pomoci i jiným lidem v poznání Boha. Z toho vyplývá, že skutečná astrologie musí být v prvé řadě nauka o Bohu a o tom, jakým způsobem může člověk Boha nalézt. Pokud astrologie učí něčemu jinému, potom to je astrologie naprosto falešná a zavádějící.

Vše, co existuje, ať je to fyzická realita, myšlenková realita, emoční realita, vše má svůj původ v Bohu. Jinými slovy: Všechno má duchovní pozadí. Pokud neznáte duchovní pozadí nějaké skutečnosti, tak jí nikdy nemůžete plně porozumět.

Realita vašich životů je taková, jaké o ní máte myšlenky. Svými myšlenkami si určujete, jaká je realita vašich životů.

Každá vnější bytost, když se navenek projeví svojí láskou (tvořivostí), to může uplatnit tvůrčím způsobem pouze skrze moudrost, kterou si uvědomuje. Je logické, že pokud chcete projevit ve světě svoji tvořivost, máte daleko větší tvůrčí možnosti na základě toho, jaké jste dosáhli vnější moudrosti.

Na duchovní cestě musí být hlavní hybnou silou láska, která ale musí být doprovázena čím dál více narůstající moudrostí.

Láska bez potřeby být moudrým je bláznovstvím a ne láskou.

Láska musí být hlavní hybnou silou na cestě k Bohu, ale vždycky láska musí být doprovázena čím dál větším pochopením předmětu nebo objektu, ke kterému jsem přitahován svou láskou. Jestliže někdo hledá Boha a řekne, že nepotřebuje o něm něco vědět, že mu jen stačí, že ho miluje, tak na tom není něco v pořádku. To je to samé, jako kdybych miloval nějakou ženu a vůbec by mě nezajímalo, jaká ta žena je a jaké má názory.

Láska vždy chodí po cestách (moudrosti), které vedou správným směrem. Láska nikdy nebude chodit mimo cesty (to je bláznovství). Láska není bláznivá, láska vždycky chodí po cestách (po moudrosti). Láska si nemůže dělat, co chce, ale pouze to, co jí ukazuje její moudrost. Moudrost (určitá životní cesta) se tvořivě realizuje skrze vůli, to znamená, že se po této cestě někdo pohybuje. Abyste se mohli díky své vůli pohybovat po určité cestě, k tomu potřebujete mít sílu. Vůle je přímo síla. Tak jako láska je energie, tak vůle je síla. Vůle uskutečňuje to, co odhaluje moudrost. A vůle tvoří skrze lásku. Kdybyste v životě neměli žádnou lásku, to znamená – touhu něco vytvořit, neměli byste ani vůli, to znamená – sílu něco uskutečňovat. Jestliže máte slabou lásku, máte i slabou vůli.

Za všech okolností musíte svoji pozornost obrátit do hrudní oblasti. Toto je nejdůležitější místo našich životů. Pocit v hrudi musí být přítomen ve všem, co vidíte, slyšíte, myslíte. Když s tou pozorností tam budete pořád, tak tato (hrudní) lokalita se začne čím dál více zahřívat a najednou začnete cítit, jak do vás čím dál více vstupuje láska. Je to velmi krásný pocit. Když tento krásný pocit začnete prožívat, začnete mít vlastní zkušenost, že v životě už nemůžete najít nic krásnějšího. Život vám sice nabízí spoustu zajímavých věcí, nabízí vám spoustu různých lákadel, spoustu věcí, kterých byste chtěli někdy v životě dosáhnout, ale nikdy nemůže mít nic větší hodnotu a nic jiného vás nemůže učinit tak šťastnými jako právě tento krásný pocit v hrudi. Když to začnete čím dál více zažívat a budete to trvale zažívat, začnete mít najednou pocit, že ten, kdo se dívá, je vaše srdce. Ten, kdo slyší, je vaše srdce a ten, kdo myslí, je vaše srdce. Naučíte se dívat srdcem, poslouchat srdcem a myslet srdcem. Neustále musíte být svojí pozorností v tomto místě. Nedopusťte, aby něco ze světa na vás působilo tak silně, abyste tuto pozornost v tomto místě přestali vnímat. A když už s tou láskou skoro trvale chodíte, přichází závěrečný krok: Musíte cítit, že to není jenom láska, ale je to láska, kterou někdo k vám cítí, je tam živá bytost. Potom si klidně můžete představovat, udělejte si ve své představivosti mentální představu sami sebe a tuto představu si promítněte zde – do tohoto místa. A teď se snažte jenom procítit, uvědomit si, že vždycky jsem to byl JÁ – uvnitř člověka, který toho člověka jenom používal. Musíte se naučit prociťovat, že já jsem bytost, reálná bytost; to, co jsem, jsem JÁ – reálná Bytost v hrudi svého člověka.

Když cítíte svoje srdce, začnete cítit srdce i jiného člověka. Když si uvědomujete bytost, která je v hrudi člověka a to, že tou bytostí jsem JÁ sám, zjistíte, že v hrudi jiného člověka je taky živá bytost. Najednou se začnete „smát“: Komu jsem vždycky věnoval pozornost, vždyť lidi vůbec nejsou lidi, to jsou jenom nástroje, ta skutečná bytost je v jejich hrudi, tu musím vnímat a s tou musím komunikovat, k té musím něco cítit! Když si začnete uvědomovat realitu své vlastní živé bytosti, otevřou se vám oči a začnete vnímat realitu jiných bytostí (lidí). A právě proto, když jsem říkal, že moudrost je cesta, po které může chodit láska, ale ne obyčejná cesta, ale že to je cesta, která vede k cíli, tak jsem říkal, že vyobrazení této moudrosti (cesty) jsou tepny, tak se právě potom musíte naučit udělat tu věc, že si musíte vytvořit tuto tepnu, ale vy si nevytvoříte tuto „tepnu“, ona přijde sama, a tato tepna vede od srdce k srdci. V hrudi je zdroj, který něco ze sebe vyzařuje a takto směřuje touto cestou („tepnou“) k jinému člověku. To je vlastně vyvrcholení veškeré duchovní cesty – když se naučíte ve svém životě navazovat vztah svým srdcem k srdci jiného člověka. Protože v tomto srdci je živá bytost, v srdci jiného člověka je také živá bytost a přece účelem je, aby se stýkali dvě živé bytosti, ne nějaké dvě představy!

Všechno, co ve vás existuje, když se díváte očima, je energie, která byla vyzářena z určitého ducha, tato vyzářená energie vstoupila do vaší mysli (duše), kde v mysli získává nějakou myšlenkovou podobu, takže nevidíte skutečnost, která je někde vně. To, co vidíte, jsou obrazy ve vaší mysli. Nikdo nevidí stejnou skutečnost. To vyzářené je stejné pro všechny, ale každý ve své mysli tomu dá svou vlastní podobu. Věci nejsou samy o sobě takové, jak se nám jeví, ale jsou takové, jaké vyvolávají obrazy v naší mysli. Když změníme myšlenky, které máme o určité věci, změní se tím i podoba dané věci.

Je velmi důležité se naučit pracovat s myslí, naučit se myslet (myslet znamená – pracovat s myslí). Pracovat s myslí znamená, že produktem jsou myšlenky - různé obrazy, které máme ve své mysli. Takže ne mysl zahodit, ale mysl používat jako fantastický výrobní nástroj, protože pomocí mysli můžeme vytvářet fantastické věci.

Bůh – oheň je váš život, to je vaše vitalita, vaše zdraví. Odkud může přijít zdraví? Jedině ze života, z toho, kdo oživuje. Ale aby vás mohl oživit, tak svoji rnergii, svoje zdraví musí začít vyzařovat, přičemž největší vyzařovatel zdraví je Kristus. To je ten nejlepší a největší léčitel, protože jeho působení a vyzařování je dobro ve všech podobách, ať je to moudrost, ať je to vitalita, zdraví, on je dárcem všech dobrých darů, mimo jiné – zdraví.

Pokud chcete být zdraví nebo co nejvíce zdraví, musíte přinutit Krista, aby vyzařoval co nejvíce svou energii. To můžete udělat tak, že si dáte do pořádku své myšlenky, to znamená, že se začnete dívat na věci pravdivě, to znamená vnímat, že všechno je duchovní podstaty a základní myšlenka je: Kristus je, je v mém srdci a je to moje pravé JÁ. A je dosažitelný. To musí být ústřední myšlenka, kterou musíte v sobě mít. Musíte se dát emočně do pořádku, musíte začít cítit touhu po něm – po vašem pravém JÁ, po Kristovi a hlavně si musíte uvědomit, že to je živá bytost, kterou si přivoláváte svými emocemi, to znamená, že musíte začít k němu chovat lásku a toužit po jeho přítomnosti. Když toto budete dělat, on automaticky má z těch vašich pocitů velice dobré pocity a říká si: Tento člověk mě motivuje, abych v něm čím dál více zářil, vyzařoval svoji energii a tato energie je automaticky léčivá, to je zdraví samo.

Jakákoliv myšlenka není nic jiného, než vyobrazení určitého vztahu mezi dvěmi nebo více oddělenými samostatnými skutečnostmi. To je první příklad a druhý je ještě podstatnější: Jakákoliv myšlenka není nic jiného, než vyobrazení vztahu mezi nějakou samostatnou, oddělenou skutečností a zdrojem, který tuto skutečnost ze sebe vyzářil. A to je, co se týče duchovního růstu (poznání) daleko důležitější. Podle toho, jak si uvědomujete svůj vztah k Bohu (ke svému Duchu), jinými slovy: jakou máte myšlenku či myšlenky o Bohu, to potom samozřejmě ovlivňuje vaše ostatní veškeré další myšlení.

Pokud Bůh Otec, který je mimo veškerou tvorbu, chce tvořit, tak první krok, který musí Bůh Otec udělat, je, že musí nechat zrodit své Dítě – svého Božího Syna. Ne Bůh Otec, ale Bůh syn je Stvořitelem. Centrum, tento Syn Boží, je ihned trojjediný, protože má teplo (lásku), světlo (moudrost) a má sílu (vůli) a to v nekonečné míře.

Zahájit tvůrčí proces může pouze živá Bytost a současně ta její část, kterou představuje láska.

Boží láska je přímo středem tohoto tvůrčího centra. Boží láska je samotný střed Boha – Syna (Krista) a protože veškeré stvoření pochází z Boha je tím pádem Boží láska samotným středem jakékoliv stvořené věci.

Člověk se má celý život snažit o to, aby tohoto Boha – Syna v sobě objevil, jinými slovy: porodil.

Teprve, když člověk v sobě nechá zrodit Boží Dítě (duchovní srdce), teprve tehdy se stává tím, co Bible nazývá – živá duše. Do té doby, než člověk objeví své duchovní srdce a dokud se v něm nezrodí Boží Dítě, tak je duše mrtvá.

Existuje král. Ten král je ten, kdo něco stvořil. Pouze ten může kralovat. V tomto králi je SRDCE a protože je to jeho SRDCE (jeho láska), která ho ponouká ke tvorbě, tak tím skutečným králem je láska tohoto krále. Skutečným králem a vládcem je pouze ta bytost, která se snaží o své vlastní štěstí, lásku a blaženost podělit s jinou živou bytostí. To je opravdový král. Ten, kdo má v sobě takového krále, ucítí, že v celém vesmíru větší panovník neexistuje. Před tímto králem se sklánějí veškeré mocnosti veškerenstva. Pouze člověk, který objeví, že v jeho nitru sídlí tento král, získává opravdovou sebedůvěru a sebejistotu, kterou už nic nemůže překonat. A to je i důvod, proč v pohádkách vždy dobro (láska) nakonec zvítězí, protože není mocnější král, než láska, láska Boha – stvořitele. A i když se někdy po nějakou dobu snaží vládnout jiní králové, je to jen otázka času, kdy budou muset sklonit svou hlavu před tímto nejvyšším králem a vládcem.

Aby se člověk dostal k Bohu, nemůže jenom cítit lásku k Bohu (i když to je prvořadé), ale také musí svojí myslí myslet na Boha. Aby se člověk dostal k Bohu, tak jeho mysl musí promýšlet božské myšlenky.

Co je to nemoc? Co je to životní krize? Je to určitý nesoulad. To, že něco nefunguje, je důsledek určitého nesouladu, který vzniká tím, že něj. živá bytost ve svém životě kráčí cestami, které jsou v rozporu s moudrostí tvůrčího Ducha. Tento nesoulad vzniká tím, že člověk hraje svou životní hru v rozporu s pravidly hry, které zjevil tvůrčí Duch.

U Boha existuje jedna základní moudrost, která zní: Podstatou čehokoliv je láska, nejvyšší skutečnost, která existuje, je láska. To je ta nejzákladnější moudrost a jediná moudrost, která v Bohu je. To je ta nejvyšší pravda u Boha a v procesu vyzařování moudrosti, kde se tato nejvyšší a základní moudrost člení na jednotlivé dílčí pravdy. Nezapomeňme na to, že všechny jednotlivé dílčí moudrosti (pravdy) pramení z této jediné nejvyšší pravdy.
V procesu zjevování moudrosti vzniká nekonečné množství dílčích pravd (moudrostí) nebo-li životních cest, nebo-li životních pravidel. Některé pravdy jsou hlavní, některé jsou podřadnější a mají pouze specielní uplatnění. Člověk se musí naučit rozlišovat, které pravdy mají pro něho větší význam, než pravdy ostatní. Nejdříve se má snažit objevit pravdy základní a potom se může pustit do objevování (zjevování) pravd dílčích. Samozřejmě, že v našem reálném životě jsou pravdy, které odpovídají Boží moudrosti a jsou pravdy, které jsou v rozporu s Boží moudrostí a tím pádem to jsou nepravdy. A toto je jedna z prvních nutností lidského života. Člověk se musí naučit rozlišovat, které životní cesty odpovídají Boží moudrosti a které cesty jsou v rozporu s Boží moudrostí.

Je jenom jediná smrt: Necítit lásku. Být mimo lásku – je být mrtvý. Být v lásce – je být živý.

Je důležité, aby člověk (lidská duše) necítila touhu splynout s krásou nějakého povrchu, protože tento krásný povrch je stvořením, ale musí cítit touhu splynout s tím, který je zdrojem této krásy a tvůrcem této krásy a který sídlí vždy v tom nejhlubším nitru každé stvořené věci. Pointa je: Nemilovat povrch, ale milovat toho, který je v tom nejhlubším nitru stvořené věci.

Jaká může být větší slast, než když duše splývá s tím, který je zdrojem veškeré lásky a který je přímo největší láskou.

Emoční utrpení je působení Boha-Stvořitele, který se různými událostmi (ať je to ztráta blízkého člověka, kterého máte moc rádi a když ta dotyčná osoba zemře, člověk prožívá obrovské muka a to nejsou myšlenková muka, ale emoční muka) snaží duši poučit, že nemá toužit po splynutí s něčím stvořeným (tělem), ale po splynutí se samotným tvůrcem. Tímto utrpením nás učí, protože když se snažíme splynout s něčím stvořeným, trpíme, protože se nesnažíme splynout se samotným stvořitelem. To je podstata utrpení v životě.

Emoce zintenzivňuje pocit života (životnosti), ale hlavně: Emoce dává tvůrci zpětnou vazbu, jak reagujete na jeho tvořivost a na základě této zpětné vazby, kterou mu dáváte svojí emotivitou, v dalším kroku se Bůh přizpůsobí, tj. začne tvořit nějak modifikovaně.

Bůh není něco neměnného, konstantního. Bůh své stvoření vždycky modifikuje, uzpůsobuje, přizpůsobuje se a to, jak se přizpůsobuje, jak tvoří, je vždycky dáno emocemi, které zažívá člověk. Emocemi dáváte Bohu zpětnou vazbu o jeho tvůrčím úsilí. Emocemi si Boha od sebe odpuzujete a emocemi si Boha přitahujete.

Pokud někdo chce jít k Bohu, bezpodmínečně se musí naučit přemýšlet. Partnerem Boha může být jenom ta duše (mysl), která umí pracovat s myšlenkami (umí přemýšlet). Žádná jiná duše se k Bohu nedostane.

Všechny duchovní směry, které podceňují, degradují nebo dokonce potlačují schopnost člověka přemýšlet, jsou naprosto zavádějící, můžeme říci, že jsou přímo ďábelské.

Zvěrokruh je nejdokonalejší nástroj, co se týče duchovního poznání.

To, co lidskou duši (mysl) zajímá natolik, že ji to přinutí k činnosti (k přemýšlení), prozrazuje, co je láskou této mysli (duše).

Na cestě k Bohu je velmi důležité, abychom zasnoubili naši schopnost milovat a naši schopnost přemýšlet.

Jestliže v určité duši (mysli) začne uvadat (zeslabovat) schopnost přemýšlet, to znamená, že duše začíná ochabovat ve svém duševním vývoji, nechá tvůrčí Duch projevit v životě takové duše neočekávané skutečnosti, které vyburcují takovou duši (mysl) z její myšlenkové lenosti a přinutí ji pracovat (přemýšlet).

Přemýšlet určitým způsobem znamená vyvolávat v existenci vnější okolnosti, které souvisí s tímto druhem přemýšlení.

Vnitřní moudrost je to samé jako moudrost, která je emočně prociťována. moudrost, která ve vás nevyvolává hluboké emoční reakce, není vnitřní moudrost. Tudíž toto velké tajemství, že co si člověk myslí, se musí stát, začne fungovat pouze tehdy, když je člověk schopen tuto pravdu hluboce emočně prociťovat.

Nic si nezasluhuje větší úctu člověka, než jeho pocit JÁ, protože tento pocit JÁ vás oživuje, to je přímo život, to je přímo Bůh.

Všichni Boha znáte, akorát zatím ho zažíváte trošku deformovaně, do určité míry nečistě. Musíte se pouze naučit toto JÁ zažívat v čisté formě, to znamená, že musíte od tohoto JÁ (které znáte), odpojit všechno, co není bezprostředně On. U většiny lidí došlo k tomu, že to JÁ jim tak zlhostejnělo, že začali dávat přednost všemu možnému, jenom ne tomuto JÁ. U většiny lidí došlo k tomu, že pocit JÁ a pocit těla (tyto dva rozdílné pocity) se spojily. Pro většinu lidí pocit těla je to samé jako pocit JÁ. Potom jsou lidé, kteří na sobě zapracovali a začali nějak vyciťovat, že pocit JÁ a pocit těla jsou dvě rozdílné skutečnosti. Pocit těla už není pro ně nějak významně důležitý, nepodceňují sice pocit těla, ale on není pro ně tou primární skutečností. Jsou ale ještě lidé, kteří toto svoje JÁ ztotožnili se svojí myslí, takže říkají: Mysl jsem Já, jak řekl René Descartes: Myslím, tedy jsem. Ale vy musíte dojít k tomuto závěru (poznání), že mysl je jedna věc a JÁ je druhá věc. Musíte toto JÁ odlišit jak od těla, tak od mysli.

Silně uchopte svoji pozornost a tuto pozornost zapíchněte do svého pocitu JÁ. To je nejrychlejší cesta k tomu, aby se vám odhalil Bůh ve své plné „nahotě“. Když se začnete strefovat do toho pocitu JÁ (jinými slovy: začnete Boha provokovat), On se začne ve vás hýbat.

JÁ není falešné ego. JÁ je Bůh. Falešné ego je to, že si o svém JÁ něco myslíte. Já jsem to, já jsem ono, a začnete toto JÁ ztotožňovat buď s nějakou fyzickou realitou, anebo s něj. psychickou realitou. To je falešné ego, když JÁ ztotožňujete s něčím, co není. Ale jestliže JÁ ztotožňujete s tím, co opravdu je, tak to je právě likvidace falešného ega a to je právě projevení se Boha. JÁ není nic jiného, JÁ je přímo tímto JÁ.

Víra je emoční reakce v duši, která způsobuje, že se duše (mysl) snaží splynout s určitou moudrostí (pravdou). Víra není o tom (jak si někdo myslí), že slepě věřím v nějaké dogma. To je slepá víra, ale víra jako taková je to, že v procesu přemýšlení dochází k tomu, že ve vaší duši dochází k emoční reakci na určitou moudrost a pokud určitá pravda (moudrost) ve vás vyvolává silnou emoční reakci, tak podstatou emocí je, že vás nutí splynout s touto pravdou. To je víra. Každé stvoření, každá galaxie, sluneční systém, planeta, lidstvo, rasa, národ, pohlaví, každé jednotlivé lidské tělo má svou zvláštní víru, která je dána jeho specifickým druhem přemýšlení. Proto si musíme uvědomit, že každé jednotlivé tělo věří na základě své specifičnosti něčemu jinému. Na základě svého pohlaví věří v něco obecnějšího, na základě svého národa ještě něčemu obecnějšímu, na základě své rasy ještě v něco obecnějšího, na základě příslušnosti k lidstvu věří ještě v něco mnohem obecnějšího atd. až k bodu, kdy jako součást veškerého stvoření člověk věří v něco absolutně obecného a to je, že stvoření má svého stvořitele. Z toho rovněž vyplývá, že jedno tělo v průběhu svého života má různé víry.

Náboženství je to, že skupina lidí se emočně přimyká k určité duchovní pravdě. Náboženství vždy souvisí s určitou vírou.

Víra, čili emoční reakce na určitou pravdu se může negativně projevit tak, že člověk pořád a neustále může tíhnout k určité staré pravdě a necítí potřebu se dále vyvíjet v procesu poznávání moudrosti.

Opravdovým psychologem je pouze mystik.

Bůh je jeden a když se tento jeden jediný Bůh zaměří a sám sebe sjednotí s určitým bytím, stává se toto bytí jedinečné a tím pádem neopakovatelné. Protože však v tvůrčím Duchu je obsaženo nekonečné množství způsobů bytí, které mohou zintenzivňovat jeho moudrost a lásku, proto povolává tento tvůrčí Duch v existenci mnoho způsobů bytí, ale se všemi těmito různými druhy a způsoby bytí se vždy sjednocuje jeden a týž tvůrčí Duch. Proto existuje ve stvoření mnoho Božských Individualit, ale každá Individualita je jedinečná a neopakovatelná.

Individualita není nic jiného než to, že jeden jediný tvůrčí Duch (Kristus) začne působit a existovat jedinečným, specifickým a současně neopakovatelným způsobem.

Individualita je mystériem, které vám vysvětluje, že jeden jediný tvůrčí Bůh do každého člověka vložil sám sebe, čili do každého člověka vložil svého Božího Syna nebo-li osobního Krista. A tato Individualita (tento Boží Syn) je pravým JÁ v člověku. Člověk nemůže poznat nejvyššího tvůrčího Ducha – Boha-Stvořitele, nebo-li univerzálního Krista, pokud nepozná jeho Syna, který přímo sídlí v tomto člověku.

Jsou různé duchovní směry a různí jedinci, kteří se ve své duchovní nevědomosti domnívají, že JÁ v člověku je to samé jako falešné ego. Domnívají se, že ten, kdo hovoří o JÁ, je v bludu. Tito lidé vám budou tvrdit, že na cestě k poznání pravdy je třeba zlikvidovat ego a tím pádem i JÁ. Takoví jedinci se nejčastěji vyskytují mezi přívrženci různých duchovních směrů včetně budhismu. Dejte si na takové jedince opravdu velký pozor, aby vás neuvedli do nějakých duchovních pochybností. Někteří to dělají pouze ze své nevědomosti, někteří z nich však jsou nástrojem negativních sil!

Jestliže určitý člověk silně emočně reaguje na pravdu, která pramení z moudrosti Krista (a chápejme, že Kristus je tvůrčí Duch), začne se v tomto člověku vytvářet Individualita, která je obdařena kristovskými kvalitami. Jestliže určitý člověk silně emočně reaguje na pravdu, která pramení z moudrosti antikrista, začne se v tomto člověku vytvářet individualita, která je obdařena antikristovskými vlastnostmi. Je to obecný proces. V cokoliv věříte, taková individualita se ve vás začne vytvářet.

Sebevědomí znamená, že si člověk uvědomuje svoje pravé JÁ. Teprve, když si člověk uvědomí svoje pravé JÁ, dosahuje opravdu vědomí sebe sama.

Zdrojem veškeré tvorby a veškeré energie je tvůrčí Duch – Bůh Syn (Kristus), anebo Slovo, které bylo na počátku. Pokud si člověk uvědomuje v sobě své božské, kristovské JÁ, vstupuje do něho silná energie. Takový jedinec se projevuje jako velmi energická bytost, takže s nárůstem vědomí své individuality stoupá jeho vitalita a životnost.

Povaha života (JÁ JSEM), povaha Boha-Otce je taková, že má potřebu neustále zvyšovat, zvětšovat prožitek své vlastní životnosti. Všechno, co je ve vesmíru, ať je to kdekoliv, není nic jiného, než proces, kdy Bůh zintenzivňuje sám sebe. Aby všudypřítomné a věčné JÁ JSEM (život), Bůh-Otec zintenzivnil sám sebe, začne se ze své všudypřítomnosti stahovat, soustřeďovat, koncentrovat do jednoho středového bodu (ohniska) a tím zvětšuje prožitek vlastní životnosti.
Tento středový bod (toto ohnisko), do kterého se stáhlo (zkoncentrovalo) všudypřítomné JÁ JSEM, je srdce JÁ JSEM. Je to srdce života, je to srdce Boha Otce.
A právě tento ústřední bod (ohnisko), čili srdce, do kterého se stáhlo (zkoncentrovalo) všudypřítomné JÁ JSEM (Bůh Otec, život), představuje druhou složku Boha a sice TVŮRČÍHO DUCHA. Tento Tvůrčí Duch, nebo-li srdce tohoto JÁ JSEM se jmenuje Bůh Syn nebo-li Kristus.
Bůh Syn nebo-li Kristus je stav, ve kterém JÁ JSEM (Bůh Otec) prožívá nejintenzivněji svou vlastní životnost.

JÁ JSEM (Bůh Otec) sám sebe nejintenzivněji zažívá ve svém srdci, čili v Bohu Synovi (v Kristovi) a to, co platí pro Boha, platí i pro člověka: Člověk může svou vlastní životnost nejintenzivněji prožívat pouze ve svém vlastním srdci, čili ve středovém bodě (ohnisku) svého života. V tomto středovém bodě (ohnisku) nejenom zažívá JÁ JSEM nejintenzivněji svoji životnost, ale v tomto bodě (srdci) se zkoncentrovala síla, která je přítomna v nekonečném prostoru a tak vznikl centrální bod (ohnisko), které je naplněno nekonečně velkou energií.

Energie není nic jiného než zkoncentrovaná síla, která má svou vlastní povahu, potřebu něco dělat, něco vytvářet, čili potřebu tvořit. Takže všudypřítomné JÁ JSEM (Bůh Otec) v tomto svém ohnisku (svém srdci, Bohu Synu - Kristu) nalézá nekonečnou energii, to znamená nekonečnou potřebu tvořit.

Když se všudypřítomné JÁ JSEM (Bůh Otec, všudypřítomná síla, absolutní svoboda) zkoncentruje do jednoho bodu (ohniska), čili do srdce (Boha Syna, Krista), vzniká centrum nekonečně velké energie, ve které JÁ JSEM nejsilněji prožívá vlastní životnost a v tomto středovém bodě se prožitek JÁ JSEM (čili prožitek absolutní svobody) mění na prožitek absolutní blaženosti. A tento prožitek blaženosti je totéž jako prožitek lásky.

V srdci JÁ JSEM (v srdci Boha Otce), čili v Bohu Synu – Kristu JÁ JSEM prožívá nejintenzivněji svoji vlastní životnost, nekonečnou energii, nekonečnou blaženost, nekonečnou lásku.

Láska není nic jiného než určitá intenzita životnosti. Čím silněji zažíváte lásku, tím silněji prožíváte vlastní životnost.

Když nemáte lásku, sice cítíte, že jste živá bytost, ale je to ten nejnižší stupeň vaší vlastní životnosti, jen takový, abyste žili (byli naživu, oživováni). Ale čím intenzivněji prociťujete lásku, tím intenzivněji prociťujete svoji životnost. Láska vás činí čím dál živějšími, vitálnějšími. Životnost = Energie = Blaženost = Láska, to jsou čtyři názvy pro jedno a totéž. Čím více máte lásky, tím více stoupá vaše životnost, tím více se ve vás stupňuje energie (protože energie = láska, to je totéž) a tím více cítíte blaženost.

Teprve druhá složka Boha (Bůh Syn, Kristus) nebo-li Slovo, které bylo na počátku, je Bůh – Stvořitel neboli TVŮRČÍ DUCH. Teprve Bůh Syn (Kristus) vytváří veškeré stvoření.

Každý stvořitel je vždy ve spojení se svým stvořením, protože toto stvoření vychází z něho samotného, jinými slovy: toto stvoření je on sám. To je podstatné, na rozdíl od Boha Otce, který je povznesen nad vše stvořené, protože on není stvořitel, on je jenom oživovatel a oživuje jak dobré, tak i zlé, tak každému stvořiteli (což je tato druhá složka Boha – Bůh Syn, Kristus) vždy záleží na stvoření a vždy se stará o své stvoření. To znamená, že pokud vy jako lidé jste součástí stvoření, jste stvořené bytosti a pokud jste v situaci, kdy máte nějaké trápení, starosti, tak ke komu se budete obracet? K Bohu Otci nebo k Bohu Synu? K Bohu Synu. Jinými slovy: Budete se obracet k Bohu Synu, což je taky Bůh Otec, ale Bůh Syn je Bůh Otec, který je zkoncentrovaný do nejintenzivnějšího stavu bytí. Takže neberme si, že jedna skutečnost je Bůh Otec a druhá skutečnost je Bůh Syn, to je pořád jedna a ta samá skutečnost. Bůh Otec je JÁ JSEM ve stavu všudypřítomnosti, kdežto Bůh Syn, Kristus je stejné JÁ JSEM, ale ve stavu, kdy se toto JÁ JSEM zkoncentrovalo do jednoho bodu (ohniska), do srdce. Čili Bůh Syn, Kristus je JÁ JSEM, které se změnilo na srdce.

Teprve poznáním Boha Stvořitele (Boha Syna, Krista) člověk dosahuje nejvyšší lásky, blaženosti, obrovské tvořivosti a hluboké účasti s veškerým stvořením.

Tak jako je Bůh trojjediný, je trojjediná i jeho druhá složka, to znamená Tvůrčí Duch – Bůh Syn, Kristus, Bůh Stvořitel (všechny tyto čtyři pojmy značí jednu skutečnost) je také trojjediný.

Každý tvůrce, aby mohl tvořit (víme, že Kristus je tvořivost sama, má potřebu něco tvořit), musí mít tři schopnosti: lásku, moudrost a vůli. Takže toto ohnisko (tento centrální bod, toto srdce JÁ JSEM - Boha Otce) není zdrojem pouze nekonečné energie, nekonečné blaženosti, nekonečné lásky, ale současně je i zdrojem nekonečné moudrosti a nekonečné vůle.

U Boha Stvořitele (Boha Syna, Krista, Tvůrčího Ducha) nikdy neexistuje láska nebo moudrost nebo vůle sama o sobě bez přítomnosti zbývajících dvou složek, ale vždycky tam je Láska + Moudrost + Vůle současně.
Jeho láska je neskonale moudrá a neskonale mocná. Jeho moudrost je neskonale laskavá a neskonale mocná. A jeho vůle je neskonale moudrá a neskonale laskavá. Nemůže existovat jenom jedna z těchto složek u něho, ale všechny tři. U Boha-Stvořitele je současně i láska i moudrost i vůle a to v nekonečné míře.

Bůh má jednu velkou zvláštnost: Čím více budete poznávat Boha, čím více si ho budete uvědomovat, tím více budete zjišťovat, že ho vůbec neznáte. Čím budete Bohu blíž, tím více bude ve vás narůstat poznání, že Bůh je tajemství za tajemstvím. To je jeden z obrovských (a krásných) paradoxů Boží bytosti: Čím více ho znám, tím více ho současně neznám.

I když má Bůh všechny tři části (schopnosti) a všechny tři jsou stejně důležité, tak z tohoto úhlu pohledu vidíme, že láska je nejdůležitější, protože láska je ten nejcentrálnější, nejniternější, ústřední BOD v Bohu Tvůrci. Hlavní místo v každé věci je vždycky samotný střed. I když Bůh je Bůh, tak jeho střed je nejdůležitější (když se bavím o Bohu Stvořiteli), protože v tom středu je přímo jeho láska.

Když budete používat k popisu trojjedinosti Boha termíny jako je Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý, musíte si uvědomit, jestli popisujete trojjedinost Boha jako takového anebo „pouze“ trojjedinost jeho druhé složky – Boha Syna, Krista, čili Boha Stvořitele.

Bůh Syn, Kristus, Tvůrčí Duch, Bůh Stvořitel je nekonečné DOBRO - LÁSKA, je nekonečná PRAVDA – MOUDROST, je nekonečná MOC – VŮLE. V Bohu Tvůrci, Kristu není ani gram zla, pouze DOBRO, LÁSKA. Není v něm ani gram lži, pouze PRAVDA, MOUDROST sama. A není v něm ani gram bezmoci (nemoci), pouze MOC a VŮLE sama.

Bůh je všudypřítomný a má svoje srdce, svoje ohnisko (tvůrčí BOD). Takže si uvědomte, že Bůh je i ve vašem těle. Bůh je v každé buňce, v každém atomu vašeho těla, to znamená, že jestliže někdo hledá Boha, tak se nemůže vyhnout tomu, aby ho taky nezačal hledat ve svém těle, protože Bůh nejenom, že v tom těle je, ale Bůh se i o to tělo stará, pečuje o něho. On dokonce řídí veškeré procesy ve vašem těle. Nikdo nemůžete a vědomě neovládáte svoje orgány, to dělá on.

Jakákoliv část vašeho těla je vesmír sám o sobě a v tomto vesmíru žijí bytosti, každá ta bytost má vymezenou svoji práci. Ve vašem těle se odehrává opravdu velký pracovní ruch. Člověk nemá vůbec představu, co se tam odehrává. Člověk prostě bere automaticky jako samozřejmost, že má tělo a že to tělo nějak funguje a vůbec se tím nezabývá. Ale o to tělo se někdo musí starat. A řeknu vám, že o to tělo se starají miliardy a miliardy bytostí.

Když vám něco nebude fungovat (něco ve vašem těle), zaměřte se na tu část vašeho těla, která vám nefunguje, ale úplně vypuďte ze své mysli myšlenku, že se budete zaměřovat na nějaké maso, či tkáň, která mi nefunguje, jak by měla fungovat, ale pomyslete si, že se zaměřujete do něj. místa, kde něco není v pořádku a proč to není v pořádku? Tam jsou nějací dělníci, kteří mají žízeň a už nemohou dál, jenom leží a jsou rádi, že vůbec leží, natož aby ještě pracovali. Mají hlad, už jim dlouho nikdo nedal najíst, jsou tak slabí, že nemohou pracovat, ale hlavně – nepracují proto, protože jim jejich práce připadá zbytečná, nesmyslná, protože je nikdo nemá rád, nikdo jim nedá najevo, že si váží jejich práce.
Když se zaměříte do toho místa, které vám nefunguje v těle, jak by mělo, tak si opravdu nemyslete, že se zaměřujete na nějakou buňku, na nějaký orgán, tkáň, ale je to místo, kde jsou do určité míry nešťastné bytosti, kteří nemají chuť pracovat, protože jednak nemají sílu na to, aby mohli pracovat, něco jim chybí, ale hlavně, mají pocit, že ta jejich práce je zbytečná, protože tu jejich práci neumí nikdo ocenit a každá práce, která není oceněna, vám připadá zbytečná. To znamená: Oceňte jejich práci. Obraťte se na tyto bytosti v tom místě, načerpejte tuto energii ve svém srdci a dejte ji těmto bytostem a řekněte jim, že si velmi vážíte jejich práce, že jejich práci potřebujete, ale hlavně, že je máte rádi, protože v podstatě vaše tělo je vlastně váš vesmír a v tomto vesmíru žije spousta vašich poddaných, kteří pro vás pracují a vy jste jejich král. A co to je za krále, který bere jako automatickou věc, že někdo pro něho pracuje, nikdy to neocení, nikdy si toho nevšimne, že mu někdo takto slouží. To je podstata (princip) duchovní léčby. Všechno je živé, všude jsou bytosti, buňky nejsou jenom buňky, je to místo, kde je spousta bytostí, spousta pracovníků, kteří pracují pro vás, ale když si pozvete nějaké řemeslníky domů, aby vám něco doma udělali, ale když jim nedáte najíst, napít, a ještě se budete chovat tak, že vám je to úplně jedno, že tam pro vás něco dělají, oni tu práci asi moc rádi dělat nebudou, odflinknou ji. Jinak to bude s pracovníkem, kterého dobře pohostíte, a ještě mu řeknete, že je to pro vás velmi důležité, že to pro vás dělá a že ho máte rádi. A nehledě na to, že to jsou pracovníci, se kterými jste v úzkém osobním vztahu, protože tito dělníci pracují přímo pro vás, pro vaše tělo, pro vaše království.

Člověk přesný střed mezi mikrosvětem a makrosvětem, chci říct to, že nemusíte pečovat o každou buňku, každý atom vašeho těla, ale stačí, když budete v sobě chovat laskavé city a moudré myšlenky, protože tím dáváte dobrý pokrm a dobře pečujete o všechny dělníky, kteří pracují na budování vašeho těla a současně dáváte dobrý pokrm a dobře se staráte i o bytost, která je nad námi, které jsme my součástí jejího těla, protože my jsme také ti dělníci, kteří pracují v jejím těle. Tak jako někdo pracuje v našem těle pro nás, tak i my jsme součástí vyššího těla a každý tam dělá tu svoji svěřenou práci pro toto tělo, které je nad námi. A jestliže člověk je tento středový bod mezi mikrosvětem a makrosvětem, tak když budete každý den chovat laskavé city a kvalitní, pravdivé myšlenky, tak se už tímto vlastně léčíte a jste zdraví, protože jak ti ve vás, tak ten nad vámi, vidí, že to má všechno smysl.

Bůh Syn vznikl tak, že své všudypřítomné a věčné JÁ JSEM zkoncentroval do jednoho bodu (ohniska) a tento bod představuje srdce Boha Otce. Toto srdce je přímo Bůh Syn neboli Kristus. Co však znamená, že tento bod začne tvořit? To znamená, že tento centrální bod Boha začne vyzařovat z tohoto bodu směrem ven: To je to samé, jako když slunce začne vyzařovat ze sebe směrem ven a tím pádem začnou z něho vystupovat jednotlivé sluneční paprsky. Každý tento jednotlivý paprsek je pořád sluncem, ale je to slunce, které působí pouze v určitém specifickém směru, to znamená, že každý sluneční paprsek je pořád sluncem, ale tím, že každý paprsek působí pouze v určitém směru, který je odlišný od směru jiného paprsku, můžeme říci, že každý sluneční paprsek má svou povahu, čili určitou individualitu, čili určitý směr působení, který je vlastní pouze jemu samotnému. To je podstata Individuality.

I když je Slunce, čili Bůh Syn (Kristus, Bůh Stvořitel) jeden, do každého fyzického těla vysílá pouze jednu individualizovanou část sebe sama (Božskou Individualitu). Jeden jediný Bůh Stvořitel začne ze sebe vyzařovat své paprsky – individuální tvůrčí Duchy.

Bůh Syn (Kristus) v sobě zahrnuje nekonečné množství božských vlastností, čili různých vlastních atributů. Ale pokud se nachází v jednotě (v tomto centrálním bodě), nejsou tyto jednotlivé Boží vlastnosti vidět a to právě proto, že v jednotě není mnohost, pouze jednota. Teprve když Kristus (Bůh Syn, Bůh Stvořitel) začne vyzařovat směrem ven, to znamená, že začne ze sebe vypouštět své jednotlivé Syny Boží, nebo-li individuální Kristy, nebo-li duchovní Individuality, začnou se projevovat jeho Boží vlastnosti. Každý tento jeden paprsek (Syn Boží, individuální Kristus) z tohoto duchovního Slunce je v podstatě jedna vlastnost (jeden charakteristický rys) Boha Stvořitele. To znamená, že každá duchovní Individualita (každý Boží Syn, každý individuální Kristus) je určitý atribut nebo-li vlastnost Boha Syna (Krista, Boha Stvořitele).

Každý člověk musí obsahovat:
1. JÁ JSEM (Boha Otce)
2. JÁ JSEM zkoncentrované do jednoho Bodu (Boha Syna, Krista, Boha Stvořitele)
3. jeden paprsek z Boha Syna – duchovní Individualitu (Syna Božího – individuelního Krista), čili určitou vlastnost (atribut) Boha Stvořitele.
A právě tato duchovní Individualita (tento Boží Syn, tento osobní nebo-li individuelní Kristus, tato jeho určitá vlastnost) je to, co se nazývá DUCH SVATÝ.

Aby člověk znal dokonale Boha, musí znát všechny tři složky Boha jako takového a všechny tři schopnosti Boha Syna (Krista).

Právě tím, že před dvěmi tisíci lety nechal Bůh ze sebe vyzářit samotný střed, který představuje nejdokonalejší podstatu Boha, a nechal tento střed vstoupit do člověka Ježíše, získali opravdu všichni Synové Boží motivaci pro svůj další vzestup a zdokonalování.

Žijete pouze v tom světle (v té moudrosti), kterou sami vyzařujete a žijete v tom teple (v lásce), kterou sami vyzařujete ze sebe. Nikdy jinak to nebylo, není a nebude. Člověk, který očekává, že dostane lásku od někoho nebo skrze někoho, je strašně naivní a bude čekat do nekonečna a stejně ji nebude mít. Budete mít vždycky pouze tu lásku, kterou sami vy cítíte a vyzařujete navenek. Budete mít pouze takového Boha, jakého si dáte sami. Jiného Boha nedostanete. Jiný Bůh k vám nepřijde. Přijde k vám pouze ten Bůh, kterého si dáte sami. Tak to probíhalo a probíhá ve vašem životě dnes i v budoucnosti. Váš život je takový, jaký si ho uděláte, jaký si ho dáte.

Vy se máte naučit tvořit tak, jako tvoří Otec v nebesích. To znamená, že člověk se musí naučit tvořit stejně jako Kristus (Bůh-Stvořitel), to znamená – sám ze sebe a skrze sebe. Ne, že hmota bude diktovat jeho tvorbě a lásce, ale naopak – člověk musí ve své tvorbě a lásce ovládat hmotu.

Člověk má pouze jediný majetek, a sice, kolik umí projevit lásky, kolik umí projevit tvořivosti, což znamená, kolik dělá v životě činností od srdce. Člověk, který neprojevuje lásku a tvořivost, je zcela chudý, i když má miliony. Člověk, který projevuje hodně lásky a tvořivosti, je bohatý, i když má v kapse pouze padesátník.

Ježíš nepřišel proto, aby před vás stavěl nějakou vnější autoritu, to v žádném případě. Ježíš to, co hlásal, konal, on jenom přišel ukázat, co máme dělat i my. Jestliže Ježíš řekl: Já a Otec jedno jsme - tím neříkal, že má nějaké výsadní postavení před námi, on jenom říkal: I vy se musíte dostat do stavu, že řeknete: Já a Otec jedno jsme. Já jsem vám jenom přišel ukázat, že lze tohoto stavu dosáhnout. A jestliže nám řekne, že „Vy Bohové jste!“, tak je jasné, že co má Bůh, můžeme mít i my, včetně jeho tvořitelských možností. Čili ta schopnost projevovat lásku nebo-li projevovat svoji tvořivost, jaká je u Boha, je i u nás (v nás). Tady je snad jediný problém: To jedení zakázaného ovoce, kdy jsme začali zapomínat na svoji vlastní Božskost a když jsme se stali otroky hmoty, tak si prosím vás uvědomte, že to je proces, který trval miliony let a že pokud se teď chceme vyšvihnout tam, kam patříme a kde je naše vlastní přirozenost, takže to nebude ze dne na den. Vy nemůžete, když se něco budovalo miliony let, ze dne na den to odstranit. To taky bude trvat nějakou dobu, ale neprodlužujme to. Začněme s opravou tohoto domu co nejdříve. Začněte co nejdříve pravdivě o sobě uvažovat a začněte co nejdříve pravdivě sebe prociťovat.

Má velký vliv, co si necháte vstoupit do svého vědomí, protože to, co vstoupí do vašeho vědomí, pro vás existuje. Ale ještě drtivější dopad pro vás má to, co existuje ve vaší mysli.

Každý člověk automaticky může projevovat svoji lásku a svoji tvořivost specifickým způsobem. Každý člověk je zde od toho, aby projevoval určitý božský talent, který od něho dostal. Protože každý člověk má ve svém srdci určitou božskou Individualitu (určitou vlastnost Krista), má každý člověk svůj specifický způsob projevování lásky a tvořivosti, každý má svůj specifický talent.

Všichni máte potřebu zvyšovat (zesilovat) svoji vlastní životnost, akorát většina lidí to samozřejmě dělá nevědomky, u většiny lidí se jejich vlastní životnost stupňuje nějakými událostmi, něj. osudem, který z ničeho nic přichází či vstupuje do jejich životů a více méně je popohání na jejich životní cestě, ale člověk by se měl snažit zvyšovat svoji životnost vědomě.

Podle stupně sebe-vědomí (jakým si živá bytost uvědomuje sebe sama) se v ní aktivuje energie - potřeba tvořit. Živá bytost, která má slabé vědomí sebe sama (pocitu JÁ JSEM), má málo energie a malou potřebu být tvůrčí. Živá bytost, která je hodně sebe-uvědomělá a má silný pocit JÁ JSEM, má hodně energie, to znamená silnou potřebu tvořit.

Podle toho, jakou máte kvalitu vaší mysli, něco vidíte ve své mysli. Každý člověk vidí skutečnosti úplně jinak, i když hmota je stejná. Ten, kdo umí ovládat mysl člověka, má tohoto člověka ve své moci a určuje mu realitu jeho života.

Intelekt je inteligence, která chápe a rozumí lásce ve vztazích. Intelekt je inteligence, která ví, co je příčinou lásky ve vztazích. Intelekt je inteligence, která zná způsoby (cesty), jak lásku naplnit a současně jak lásku ještě zvětšit ve vztazích. Intelekt je schopnost vidět (vědět), v čem spočívá moudrost určitého vztahu. Intelekt je schopnost vědět, jak vytvořit nebo uspořádat určitý vztah tak, aby výsledná láska nebo-li tvořivost tohoto vztahu byla větší, než je láska neboli tvořivost jednotlivých účastníků tohoto vztahu.

Tím, že mysl může přemýšlet o těle a tím se tělo stane obsahem mysli, je dokázáno, že člověk nemůže být hmotným tělem.

Vzdálenost je míra (stupeň) moudrosti a pochopení. Čím méně člověk chápe Boha Stvořitele (jednotu), tím více je od této jednoty vzdálen. Čím více chápe člověk Boha Stvořitele (jednotu), tím více je této jednotě blíže.
Čas je míra, nebo-li stupeň lásky. Čím méně člověk miluje Boha Stvořitele (jednotu), tím déle mu trvá, než se do jednoty dostane. Čím více člověk miluje Boha Stvořitele (jednotu), tím kratší dobu mu trvá, než se do jednoty ( k Bohu Tvůrci) vrátí.
Rychlost je míra (stupeň) vůle. Čím více člověk Boha Stvořitele (jednotu) miluje a čím méně mu rozumí, tím se dostane k Bohu rychleji, než člověk, který Bohu Stvořiteli (Jednotě) hodně rozumí a současně ho málo miluje.

Člověk na cestě k Bohu Stvořiteli (k jednotě) postupuje nejrychleji, když láska k Bohu je stejná velká jako moudrost, čili když je v jednotě láska k Bohu s pochopením Boha. Když člověk miluje stejným dílem Boha a stejně tak mu i rozumí (je Moudrý), to je ideální a nejrychlejší cesta k Bohu.

Velikost je mírou (stupněm) pozornosti. Čím více člověk zaměřuje svou pozornost pouze určitým směrem (pouze k jednomu objektu), tak tento objekt, i kdyby byl zpočátku velmi malý, začne čím dál více zaplňovat vědomí tohoto člověka, postupně vytlačí jiné obsahy vědomí tohoto člověka, až bude nakonec jediným obsahem vědomí, že ho bude zcela zaplňovat, tehdy bude tento objekt obrovský.
To znamená, že aby byl Bůh veliký (v životě člověka) a aby zaujímal co největší část jeho vědomí, musí mu člověk věnovat mnohem více pozornosti, než jiným objektům, protože když je nějaký objekt veliký, je to neklamný důkaz, že člověk je tomuto objektu velmi blízko.

Pozitivní emoce není nic jiného, než myšlenka, která způsobila, že se mysl přiblížila k Bohu-Stvořiteli a tím se zahřála, jinými slovy: dostala větší dávku života. Tato emoce je myšlenka, která byla ohřátá životním teplem z Krista a proto v sobě emoce obsahuje více životnosti než samotná myšlenka.

Mysl (duše) se přibližuje k Bohu-Stvořiteli pouze pozitivními emocemi, které jsou důsledkem krásných myšlenek. Mysl (duše) se vzdaluje od Boha-Stvořitele pouze negativními emocemi, které jsou důsledkem negativních myšlenek. To znamená, že lidská duše (mysl) se přibližuje (nebo vzdaluje) k Bohu (od Boha) kvalitou svého emočního těla. Těžiště duchovního vývoje člověka spočívá v jeho emočním těle a toto emoční tělo není nic jiného, než to, co se nazývá lidská osobnost.

Vy si sice můžete myslet, že jste božskou Bytostí, to je důležité, ale rozhodující je okamžik, kdy si to nejenom myslíte, ale kdy to i prociťujete (a zažíváte).

Když se lidská duše inkarnuje do nového pozemského života, bere na sebe emoční tělo (osobnost), kterou vyvinula v předcházejícím životě. Ale musíme si uvědomit, že na začátku předcházejícího života byla osobnost o něco jiná než na konci předcházejícího života, protože v každém životě se osobnost o něco posune kousek dále a nějakým způsobem se vyvine. Takže v nové inkarnaci si lidská duše bere na sebe osobnost, kterou měla na konci svého předcházejícího života a v tomto přítomném životě se snaží tuto svou osobnost (své emoční tělo) zase o něco přiblížit ke svému individuelnímu Kristu.
Je pochopitelné, že emoční tělo (osobnost) má v sobě obsaženy všechny předcházející osobnosti, které se podílely na vývoji této osobnosti až k bodu, ve kterém se právě nachází.

Člověk má jedno jediné pravé JÁ a tím je jeho individuální Kristus. Člověk má pouze jednu jedinou duši (mysl), čili jedno myšlenkové tělo. Tato duše (mysl) je tělem tohoto individuelního Krista. Tento individuelní Kristus je duchovní částí člověka, mysl je duševní částí člověka. A je to pořád jedna a tatáž lidská duše, která na sebe bere v různých životech různé osobnosti, čili různá emoční těla.

Lidé této planety Země mají ve svém emočním těle nejsilnější pocit oddělenosti od Boha. Až se lidská osobnost vyvine zpátky k Bohu, tak samozřejmě, že tento pocit samostatnosti a nezávislosti na Bohu jí zůstane už navěky.

Život je tvůrčí proces, při kterém na začátku jediná existující živá bytost (Bůh-Stvořitel) se snaží o to, aby ze sebe vytvořila jiné živé bytosti, se kterými potom může sdílet lásku a tím udržuje při životě sama sebe. Tudíž život je tvůrčí proces, při kterém na počátku byla jedna jediná živá bytost a tato bytost se snaží ze sebe vytvořit nekonečné množství jiných bytostí, aby byla možnost čím dál více sdílet lásku a tím Bůh-Stvořitel nejenom že udržuje při životě sám sebe, ale ještě tuto lásku zintenzivňuje, čili zintenzivňuje sám sebe, protože Bůh je přímo láskou.

To, že někdo je nadšenec pro Boha, Bůh vidí a podle toho se také v člověku zpřítomňuje, protože Bůh se nikdy nikomu vnucovat nebude. Jestliže někdo pro Boha není schopen nic dělat, tak v podstatě Bůh neudělá nic pro něho. Nejdříve hledejte Království nebeské a všechno ostatní vám bude přidáno. Jestliže člověk má ve svém životě jednu jedinou věc, které dává stejnou hodnotu jako Bohu, Boha nepozná (nenajde Ho) a Bůh se mu nezjeví. Až bude Bůh naprosto to první v životě, co chci poznat a co hledám, potom mám šanci.

Boží vůle je dotyková plocha mezi Bohem-Tvůrcem a jeho stvořením.

Jestliže vůle začne oslabovat svoji lásku, je jasné, že pak i vůle slábne. Až se oslabí tak, že ztuhne a tím pádem je neschopná pohybu, je neschopná cokoliv jakoby dělat a důsledkem toho je vlastně tato tvrdá hmota. Ale tím, že tento představitel vůle (Lucifer) ztuhnul (a tím se změnil v satana) a uvědomil si, jak byl zbaven svých realizátorských schopností, začal tuto lásku nenávidět, čili v něm vznikl jiný druh ohně (negativní, satanský).

Základní snahou člověka musí být to, aby se dostal do osobního kontaktu s Bohem. Osobní kontakt s Bohem nelze docílit, než neustálou touhou člověka po Bohu. Člověk musí cítit hlubokou touhu se s ním chtít setkat. Pokud tuto touhu po Bohu člověk necítí, tak mu můžete přečíst, co chcete a stejně Boha nepotká. Ten základní činitel je – mít touhu po Bohu. Zpřítomnění Boha nechť je základní snahou každého člověka.

Zvěrokruh je pro vás nedocenitelná a nevyčerpatelná studnice moudrosti, říká vám, jak máte uvažovat a jak vlastně rozvíjet svoji duši, protože duše je vaše mysl a teprve mysl, která začne čím dál více myslet duchovně, se začne čím dál více přibližovat k Duchu nebo-li k Bohu.

Nechápejme, že slovo hmota představuje pouze fyzično. Hmota obecně představuje cokoliv, tedy jakoukoliv tvůrčí energii, která vystoupila ven a opustila tvůrčího Ducha. Hmota je totéž jako stvoření. Vše, co vystoupí z tvůrčího Ducha, je hmota. Hmota není nic jiného než být mimo stvořitele a protože stvoření má čtyři úrovně (duchovní, venkovní, myšlenkovou, emoční), tak máme opravdu čtyři druhy hmoty. A to, co my nazýváme fyzickou hmotou nebo-li fyzičnem, to je hmota pouze tohoto specifického vesmíru.

Mysl je zrcadlo, ve kterém se mohou zrcadlit (získávat podobu) energie, vyzářené z tvůrčího Ducha a současně skrze mysl získává tvůrčí Duch zpětnou vazbu, čili dojmy (emoce) ze svého stvoření. Mysl není jenom nějaké zrcadlo, které vzniklo tím, že určité energie vyzářené z určitého Ducha zchladly natolik, že přestaly vibrovat a tím pádem získaly schopnost zrcadlení. Musíme si uvědomit, že tvůrčí Duch – Kristus je samotný život. A to, co ze sebe vyzáří, není jen tvůrčí energie, ale živá tvůrčí energie, protože život může vyzařovat jenom něco živého. To znamená, že mysl není jen nějaký nástroj stvořitele, který používá k zrcadlení, není to jenom nějaké Boží zrcadlo, ale mysl je živá skutečnost, protože je vyzářena z Boha, tedy ze života samotného. A Bůh tedy mysl nevnímá jako svůj nějaký nástroj jako nějaká mladá krasavice, která každou chvíli drží v ruce zrcadlo a kochá se krásou vlastní tváře a zrcadlo ji zajímá pouze proto, že jí umožňuje vidět vlastní krásu, ale Bůh (tvůrčí Duch-Oheň) vnímá svou mysl (vzduch) jako svou milovanou partnerku, jako svou milovanou manželku, bez které by nemohl naplnit své tvůrčí snahy a tím pádem by nemohl naplnit sám sebe, protože Bůh je tvořivost sama.

Protože v izraelském národě se narodil nejvyšší tvůrčí Duch – Kristus (ve formě Ježíše), mají izraelité symbol šesticípé hvězdy jako státní znak, který říká, že v jejich národě došlo (oni to sami sice neví a popírají to) skrze Ježíše k uskutečnění spojení a sdílení nejhlubšího nitra (nebe), protože Duch, který sídlil v Ježíši Kristu (a to jsme si už také říkali) představoval Kristovskou Individualitu, která má zdroj (původ) přímo v samotném středu tohoto tvůrčího Ducha, čili je to samotné nejhlubší nitro (jak Boha, tak všeho). Když se v Izraeli narodil Ježíš Kristus, došlo ke spojení nejhlubšího nitra s nejzevnějším světem, který představuje planeta Země.

Pokud duše (mysl) chce komunikovat s Bohem, jediná možnost, jak to může uskutečnit, je, že se musí obrátit svou pozorností do duchovního srdce, toto duchovní srdce zaktivovat a teprve ve stavu aktivované lásky v duchovním srdci musí v tomto srdci pokládat otázky a současně v tomto duchovním srdci očekávat odpověď od Boha.
Totéž platí pro komunikaci v partnerství a ve vztazích obecně. Člověk během komunikace s jiným člověkem by měl mít aktivované duchovní srdce a zjistí, že přesně ví, co má partnerovi říkat, aby tato slova měla blahodárný vliv na partnera a současně zjistí, že tato slova jsou pravdivá a že Bůh inspiruje jeho mysl a odhaluje mu i věci, které byly předtím skryté.

Pokud nemá člověk správné myšlenkové pochopení duchovních pravd, nikdy nemůže dosáhnout toho, aby Duch sestoupil do jeho života (čili do jeho fyzického vědomí). Proto je důležité, aby se člověk vždy snažil pochopit určitou projevenou moudrost, aby věděl, ze kterého Ducha tato moudrost vystupuje.

Kdysi jsem vám dal Mojžíšem desatero přikázání. Později jsem vám dal Ježíšem dvě přikázání lásky. Ale dnes ti pravím, Já, Bůh, tvé vlastní pravé JÁ a to s konečnou platností pro celou věčnost: Kdo Mne nebude milovat sladkou a blaženou mileneckou láskou jako svého nádherného, mocného, mladého ženicha, anebo jako překrásnou, něžnou, mladou nevěstu, ten se se Mnou nikdy nesetká a nikdy Mne nepozná.

Účelem milenecké lásky je, aby každý člověk dostal do rovnováhy svého Ducha se svojí duší. Ženy mají aktivnější duši, méně aktivního Ducha, muži to mají naopak. Muž musí aktivovat svoji milenku (duši), žena musí aktivovat v sobě především svého Ducha (milence). Každý člověk má jak Ducha, tak duši. Duch je tvůrčí zdroj, duše je naše mysl, ve které se Duch (Bůh) může zrcadlit.

Lidé jsou u jakékoliv banální činnosti ochotni roky a roky studovat, když se někdo chce stát kuchařem či zámečníkem, musí se minimálně 3 roky vzdělávat, aby mohl vykonávat tuto činnost, ale pokud má někdo získat poznání, co se týče života (Boha), myslí si, že zde přemýšlet není třeba. Jestliže máme nějaké semináře a kurzy a když někdo hodně slibuje, a přitom lidi nenutí přemýšlet, je velmi populární, ale v okamžiku, kdy někdo něco slibuje a nutí lidi přemýšlet, tak už tak populární není.

Aby Bůh mohl čím dál dokonaleji tvořit, musí mít k dispozici čím dál dokonalejší mysl, která by byla schopna zobrazovat čím dál dokonalejší tvůrčí energie. Z toho vyplývá velice důležitý závěr: Jakýkoliv život nebo-li tvůrčí proces se může plněji a dokonaleji realizovat díky tomu, že dochází k rozvoji a zdokonalování mysli neboli duše. Mysl je důležitá a mysl se musí neustále rozvíjet, protože bez mysli se nemůže tvůrčí Duch (což je naše pravé JÁ) plně realizovat.

Tvůrčí Duch neboli Kristus je nejvíce přitahován k té mysli, která pracuje, která tvoří. Tvůrčí Duch je nejvíce přitahován schopností živé bytosti přemýšlet. Ale protože individuelní Kristus je určitou specifickou tvůrčí schopností, z toho vyplývá, že každý individuelní Kristus se neobejde bez mysli, která je schopna přemýšlet určitým specifickým způsobem, protože jinak by tento Kristus nemohl vyobrazit svou specifickou povahu.

Velice málo lidí usiluje o to, aby se stali tvůrčími Individualitami. A proto téměř vůbec nevyužívají svou schopnost přemýšlet a vůbec nepřemýšlejí o tom, co je to proces přemýšlení.

Mysl je skutečným zrakem každé živé bytosti.

Teprve v mysli nastává plnost bytí, teprve v mysli dosahuje jakýkoliv tvůrčí proces svého kulminačního bodu.

Každá živá bytost vidí (a tím pádem pro ni opravdu existuje) pouze to, co se nachází v její vlastní mysli. Skutečným a jediným zrakem každé živé bytosti je její mysl. Tělesné oči pouze slouží jako kanál, kterým vstupují určité informace z vnějšího světa, ale který, jak už víme, je méně vnější než samotná mysl, takže teprve když tyto informace z vnějšího světa vstoupí do mysli, tak teprve v mysli získají svou podobu.

Tvořit – znamená myslet! Nebo naopak: Myslet znamená tvořit!

Přemýšlením tvůrčí Duch a tím pádem i každý člověk vytváří svůj vlastní život. V životě každého člověka je pouze to, co si myslí, jinými slovy: jak přemýšlí. Zde vám říkám obrovské tajemství: Co si člověk myslí, to se nestane až časem, ale to začne existovat na duševní úrovni už v ten samý okamžik, kdy si to člověk začne myslet. A co si člověk může myslet? Jinými slovy: Jak může člověk přemýšlet a tím pádem co si může vytvořit ze svého života? Co chce. Naprosto úplně všechno. Neexistuje žádné ohraničení.

Tvůrce vesmíru je tvůrčí Duch neboli Kristus. Tento tvůrčí Duch je nekonečný, všudypřítomný, věčný, absolutní tvořivost, čili absolutní láska, absolutní moudrost, absolutní vůle. A tento tvůrčí Duch – Kristus do každého člověka vložil svou specifickou tvůrčí schopnost, kterou jsem nazval individuální Kristus nebo-li Boží Syn. Tento individuální Kristus je stejné podstaty jako tvůrce vesmíru, jenom se zaměřuje na tvoření specifického vesmíru a to svým specifickým tvůrčím způsobem. Ale má stejné schopnosti a možnosti jako původní tvůrčí Duch (Kristus). Jestliže taková bytost sídlí v člověku, potom má člověk neomezené tvůrčí možnosti a schopnosti.

Proč skoro žádný člověk za Zemi tuto svou neomezenou tvořitelskou moc neprojevuje? Protože špatně myslí. V prvé řadě si myslí a věří tomu, že žádný tvůrčí Duch – Kristus čili tvůrce vesmíru neexistuje (to si myslí 90% lidí), když už nějaký člověk uvěří, že existuje stvořitel vesmíru, tak si o něm myslí něco, čím vůbec stvořitel vesmíru není a když už někdo uvěří ve stvořitele vesmíru, když už ve své mysli ví, kým je stvořitel vesmíru a jak tvoří, tak si zase myslí, že tyto tvůrčí možnosti patří pouze tvůrci vesmíru a ne přímo jemu. Rozumíte tomu? Co si člověk myslí a jak přemýšlí, to opravdu existuje v jeho životě.

Člověk tím, že má schopnost přemýšlet, se dostal na úroveň tvůrce vesmíru. Protože myslet znamená něco vyvolávat v bytí. Ale člověk se musí v prvé řadě naučit správně přemýšlet. Správně přemýšlet znamená – pravdivě přemýšlet. To znamená – myslet si to, co je skutečně pravdivé:
1. Člověk musí myslet, že existuje tvůrčí Duch neboli Kristus, nebo-li tvůrce vesmíru, který má neomezené tvořitelské možnosti.
2. Člověk si musí myslet, jaký tvůrce vesmíru opravdu je, jaké má kvality a jakým způsobem tvoří. A to si zde na těchto seminářích všechno vysvětlujeme.
3. Člověk si musí myslet, že tento tvůrce vesmíru sídlí přímo v člověku, v jeho duchovním srdci a tím pádem že přímo člověk má stejné tvůrčí schopnosti a možnosti jako samotný tvůrce vesmíru.

Jakékoliv přemýšlení už je důsledkem toho, že do určité mysli vstoupila určitá tvůrčí energie nebo-li láska, která byla vyzářena z určitého tvůrčího Ducha. A tento tvůrčí Duch mohl být jak pozitivní, tak negativní. My už víme, že ve stvoření (zde na Zemi) jsou dva tvůrčí duchové – jeden je pozitivní, druhý je negativní. Zde vidíte obrovské tajemství: Určitý způsob přemýšlení odhaluje nějakou lásku nějakého tvůrčího ducha. Každá láska se zviditelňuje tím, že nutí mysl přemýšlet určitým způsobem. Přemýšlení je nejvyšším zviditelněním určité lásky, určité tvůrčí energie. určitého ducha. Podle toho, jak člověk přemýšlí a o čem přemýšlí, tak nejvíce odhaluje, co ve svém životě nejvíce miluje a jaký je zdroj jeho lásky.

Jestliže člověk neustále přemýšlí o svém hmotném těle a o hmotných věcech, odhaluje to, že miluje satana a že zdrojem lásky v jeho životě je satan.
Jestliže člověk neustále přemýšlí o tvůrčím Duchu, jinými slovy: o tvořivosti, o lásce, odhaluje, že miluje tvůrčího Ducha – Krista a že zdrojem lásky v jeho životě je Kristus.

Touha není nic jiného, než emoční dojem z toho, že se v mysli vyobrazuje určitá láska (tvořivost), tedy určité přemýšlení. Touha není nic jiného, než emoční reakce na lásku (tvůrčí proces), která se zrcadlí v mysli. Touha přináší tvořiteli pocity z jeho tvůrčího úsilí.

Aby přemýšlení přinášelo tvůrčí výsledky i na vnější rovině, musí myslitel zažívat na základě svého přemýšlení silné emoce z toho, o čem přemýšlí. Jestliže myslitel zažívá silné a příjemné emoce z toho, o čem přemýšlí, jinými slovy: zažívá silnou příjemnou touhu, tím nutí tvůrčího Ducha (naši Individualitu – Krista v nás), aby tímto směrem vyzařoval čím dál více své tvůrčí energie (Lásky) a tím dochází rychleji a k větším tvůrčím výsledkům na hmotné (vnější) rovině.

Nestačí jenom správně myslet. Pokud je myšlení správné, zákonitě musí vznikat silná a příjemná touha, ale bez touhy váš proces přemýšlení nemůže přinášet zhmotněné výsledky. A čím silnější je naše touha, tím větší budou výsledky na hmotné rovině a tím rychleji se uskuteční. Takže si zapamatujme, že v každém tvůrčím procesu je nezbytné nejenom pravdivě myslet, ale současně pociťovat krásnou a příjemnou touhu, jinými slovy: příjemné emoce z tohoto určitého směru tvořivosti.

Jestliže člověk pravdivě přemýšlí a jestliže současně cítí silnou příjemnou touhu, automaticky se v něm začne vytvářet určitá víra, v tomto případě správná a příjemná, to znamená - jestliže člověk myslí pravdivě a současně má z tohoto způsobu přemýšlení příjemný pocit (čili touhu), okamžitě začne cítit, že to, o čem přemýšlí a co by chtěl dosáhnout, je uskutečnitelné. Takže každá víra je výsledkem určitého způsobu přemýšlení a určité touhy.
Pokud je víra příjemná (to znamená, že člověk cítí z určité moudrosti krásný a blažený pocit), je to důkaz, že tvůrčí Duch je schopen uskutečnit to, v co člověk věří, protože taková víra je důsledkem pravdivého myšlení a příjemné touhy, která podněcuje tvůrčího Ducha, aby vyzařoval ze sebe tímto směrem čím dál více tvůrčí energie, která způsobí výsledky na vnější (hmotné) rovině.
V každém tvůrčím procesu musí být přítomno pravdivé přemýšlení, příjemná silná touha a jako výsledek se dostaví příjemná živá víra, že to, co si myslím, je uskutečnitelné.

Člověk si může svým přemýšlením vytvořit vše, co ke svému životu potřebuje a vše, co ve svém životě chce mít. Ale nesmí si vykládat tuto svobodu tak, že si může myslet, co chce. On si může myslet, co chce, ale já se bavím o tom, že chcete svou mysl používat jako výrobní nástroj k tvorbě věcí. Člověk má tuto svobodu chápat tak, že si má myslet pouze pravdivé myšlenky a že si musí uvědomit, že pravda o člověku je tak obrovská a převratná, že jeho pravdivé myšlení nemá žádné hranice. Člověk se může ve své schopnosti pravdivě myslet rozvíjet do nekonečna, a tím pádem se budou do nekonečna rozvíjet jeho tvůrčí možnosti. Člověk se musí přestat bát své vlastní velikosti a svobody.

Pro mnoho lidí je dostatečné, že nějakým způsobem lehce pociťují přítomnost Boha ve svém nitru, ale tam je důležité tuto schopnost rozvíjet tak, že s Bohem začnete komunikovat a že mu budete klást otázky a budete z něho tahat informace. Ale jestliže člověk má slabý intelekt, bude mu dávat jednoduché otázky a bude dostávat jednoduché odpovědi. Ale čím má člověk větší moudrost a větší intelekt ve své mysli, tím více se ho začne ptát na čím dál složitější, moudřejší věci a Bůh mu bude odpovídat o složitějších problémech a mnohem podstatnějších věcech. Se slabým intelektem budete slabě komunikovat s Bohem, s dobrým intelektem můžete už lépe komunikovat s Bohem, protože Bůh je vševědoucnost sama, ale co může Bůh sdělit člověku (jeho mysli), když jeho mysl je slabá po intelektuelní stránce, moc mu toho asi neřekne, protože i kdyby mu to sdělil, stejně by to ten člověk nepochopil.

Jestliže má člověk zjevenou malou moudrost, má proto nízké touhy a v životě se zhmotňují věci a události, které mu neumožňují prožívat krásné a blažené emoce lásky.
Člověk, který má zjevenou velkou moudrost, má vyšší touhy, které jsou příčinou toho, že se v jeho životě zhmotňují věci a události, které mu umožňují prožívat krásné a blažené pocity lásky.

Jak může být někdo lhostejný vůči svému vlastnímu životu? To je totální neúcta k sobě samému, že se někdo nezajímá o svůj vlastní život.

Zásadní problém při hledání pravdy je ten, že lidé si myslí, že najdou něco, co neznají. Hledáme něco, co všichni známe. A to je pravda.

Jestliže jsme dokázali takovou geniální věc, že jsme z Boha udělali člověka (a víme, jak jsme to udělali – pomocí myšlení a víry), tak také máme prostředky, jak z člověka udělat zpátky Boha – pomocí myšlení a víry.
Zkusme udělat tento opačný proces. Zkusme sami sebe ztotožňovat (jelikož jsme se už dlouho ztotožňovali se svým tělem) s Bohem!

Bůh chtěl ztratit sám sebe, aby se znovu nalezl. Nejenom že potom docení svoji vlastní přirozenost, ale dokonce zjistí, že může svoji přirozenost používat takovým způsobem, o kterém se mu předtím ani nesnilo, než ji ztratil.

Duchovní cesta není jenom duchovní cesta, duchovní cestou rozumíme práci s Duchem, práci s myslí, práci s emocemi a práci s vědomím, to všechno si musíte uvědomit. Vynechejte jednu věc a vaše duchovní cesta bude slepá ulička. Na tzv. duchovní cestě musíte používat celé stvoření (všechny složky své bytosti, protože to jsou božské složky), svého Ducha (bavím se o tvůrčím Duchu, všudypřítomném, který se stáhl do jednoho Bodu – ve vašem JÁ), svou mysl, emoce a zevní vědomí, to všechno musíte používat.

Hlavní duchovní nástroj je (ve fázi, kdy hledáme svoje JÁ) naše pozornost. Boha nemusíte stvořit, Bůh je a to jste vy. Ale pro vás existuje pouze to, co si osaháte svojí pozorností.

Nenechejte se svést naukami, které vás nenutí myslet, protože Bůh bez přemýšlení není žádným Bohem. Hlavní výrobní nástroj Boha je mysl. Vaším prvořadým úkolem je – zapíchnout vaši pozornost přímo do vašeho pocitu JÁ.

Je spousta duchovní literatury, kde se píše o JÁ JSEM, o pravém JÁ, o vyšším JÁ, ale není vyšší ani nižší JÁ, je jenom jedno JÁ. Když slyšíte termíny: pravé, vyšší JÁ, tak to je JÁ, které není s ničím ztotožněné, kdy vy zažíváte JÁ jsem přímo toto JÁ. Nižší já je, když JÁ ztotožníte s tělem a řeknete: Já jsem tělo, Já jsem myšlenka, Já jsem emoce. To je Já do něčeho oblečené. Ale vy se musíte naučit zažívat JÁ jsem toto JÁ s ničím neztotožněné. Ztotožněte se jenom se samotným JÁ. To je to vyšší JÁ, čisté JÁ s ničím neztotožněné. Problém je v tom, že miliony let jste se považovali za něco jiného než za toto JÁ, vytvořili jste si určité emoce, které vás stále nutí se s něčím ztotožňovat. Když dáte k sobě dvě kapky vody (emoce), tak mají tendenci se spojit. To je účel emocí – s něčím se ztotožnit (splynout). A vy jste miliony let splývali se vším možným, jenom ne se svým JÁ. Takže když se chcete zaměřit nyní svou pozorností na toto JÁ, emoce vás nutí se zaměřovat pořád někde jinde.

Na terči (života) se chcete strefit do středu (do 10), kde je vaše JÁ, ale vaše emoce vás pořád nutí, abyste se trefovali někde do okraje terče, jen ne do středu. Emoce – to je vaše osobnost a osobnost to nechce, protože kdybyste se trefili do středu (do desítky), do JÁ, ona bude „v pytli“. Ona by nezanikla, bude dál, ale bude muset sloužit a to se jí nelíbí. Nyní vládne nad Bohem a to se jí líbí, ale když se jednou trefíte do tohoto JÁ, zjistíte, že to je skvělý prožitek a začne vás to bavit, osobnost sice nezanikne, ale najednou bude muset sloužit tomuto JÁ. To ona nechce. Proto je třeba určitou dobu se snažit zaměřovat svou pozornost jenom na JÁ – to je všechno (a pak to stupňovat).

Při všech meditacích se snažte od samotného počátku: Ne že Já se dívám pozorností někam dovnitř, takové Já neexistuje, které by se mělo dívat dovnitř. Je jenom jedno JÁ. A to jedno jediné JÁ už tam je! To, co vy děláte, je, že jenom nutíte svoji lidskou pozornost, aby se podívala na vás, tam uvnitř. Musíte od samého počátku dělat toto: Někdo (ne Vy) se od samého počátku dívá na Mně, který jsem uvnitř, takový postoj musíte mít. Naučte mysl správně a pravdivě myslet!

Bůh je živá Bytost. Nemůžete mít nikdy pocit či zažívat skutečnost živé bytosti bez JÁ, protože pocit JÁ je přesně to, co vám dává pocit živé bytosti. Bůh by také nebyl živá bytost, kdyby neměl pocit JÁ. Pocit JÁ je přímo Bůh.

Nalezení Boha je jenom o tom – zaměřovat pozornost výhradně na pocit JÁ, to je všechno a je to jednoduché.

Bůh je jednoduchý – ve své podstatě. Ale ve své tvorbě, ve svých projevech je nekonečný!

Není dokonalejší duchovní nauka, než zvěrokruh (pravdy v něm).

Astrotheologie nutí lidi přemýšlet, protože čím lépe umíte přemýšlet a čím více chápete, tím více máte dokonalejší a propracovanější mysl a tím více se vaše JÁ může realizovat. Bůh bez mysli není schopen nic udělat. Ten, kdo chce zůstat mentálně lenivý, třeba pozná Boha, ale jen málo. A čím více se jeho mysl propracuje a čím více bude vědět a čím více bude se svou myslí pracovat, tím více se může Bůh skrze něho realizovat! Uvědomte si, že Bůh (vaše JÁ) je v prvé řadě tvůrce!

Bůh je v kameni, rostlině, zvířeti i v člověku, ale v člověku je jeho přítomnost nejsilnější. Tisíce let byl Bůh v pozadí člověka, nedával o sobě moc vědět. Ale duchovní vývoj lidstva došel tak daleko (do bodu), kdy přítomnost Boha v pozadí již není žádoucí. Je žádoucí přítomnost Boha v popředí.
Právě proto na samém počátku této éry (věku Ryb) se zjevil Ježíš Kristus jakožto zosobnění nejvyššího Boha. A Ježíš Kristus svojí naukou, ale hlavně svým životem nám něco ukázal. A tomu, co nám ukázal, jsme ve věku Ryb měli uvěřit. Ale skoro nikdo tomu neuvěřil.

Hlavním úkolem Ježíše Krista bylo to (a proto se narodil na počátku věku Ryb – víry), abychom v něco uvěřili. Abychom uvěřili této myšlence: Já a Otec jedno jsme. Říkal to proto, aby svým osobním příkladem zdokumentoval a ukázal, že to je možné – dosáhnout tohoto stavu Já a Otec jedno jsme! A že toho je možné dosáhnout i když jsem ještě v pozemském těle!

Je to škoda, jak jsou dnes lidé zatemněni, že i ti, kteří věří v Otce, ho nenalézají. A není to vůbec nic složitého. Problém je pouze jenom v jedné věci: Tento Otec musí být na 1. místě v žebříčku hodnot. Říkal jsem to mnohokrát: Pokud člověk ve svém životě má aspoň jednu jedinou věc, které si váží stejně tak silně jako Otce, tak Otce nepozná. Tento Otec musí být bezkonkurenčně na 1. místě.

Nikdo nemůže být kvalitním a opravdovým filosofem, pokud není k pravdě hodně emočně přitahován. Pokud vás pravda nechává chladnými, nevznikne ve vás žádný filosof a neaktivuje se ve vás zdroj, který přímo ve vás a skrze vás tyto pravdy bude vytvářet a tento zdroj (Kristus) je v každém z nás, je v srdci každého člověka, ale neprobudíte ho, pokud budete emočně vlažní k pravdám.

Hledejte svoji Individualitu! Hledejte Božskou bytost, která je jenom vaše, je to váš osobní Bůh, protože tento osobní Bůh skrze vás chce uskutečnit určitou Ideu a tato Idea byla vytvořena Božskou láskou. Tato Individualita – to je právě SUPERMAN – Beran.

Meditace je velice důležitou součástí jakéhokoliv tvůrčího procesu.

Jsme bytosti, které mají v podmínkách světa, který je nepřátelský vůči Bohu, Boha prosadit.

Kdo má v sobě myšlenku, že já musím hledat Boha, tak Bůh čeká a neobjeví se vám. Když dáte pryč myšlenku, že Boha není třeba hledat, protože Boha všichni známe, ale my uděláme jinou věc, my Boha zesilujeme, ale nehledáme. My zintenzivňujeme pocit svého Božství. Nedělejme vědu z toho, co je nejjednodušší. Ztráta Božství nastala tehdy, když se objevily myšlenkové systémy, či nauky, které z jednoduchého chtěly udělat složité a které se snažily z toho nejcennějšího udělat bezcenné.

Až spatříte svoji Individualitu, budete zažívat prapodivný stav: Budete vědět, že je to Bůh a současně budete zažívat, že to je jenom část Boha. Je to Božská bytost a budete zažívat, že zde je její zdroj a že je částí tohoto zdroje, ale také budete vědět, že to je Bůh, který sám sebe obdařil specifickými vlastnostmi a že tato Individualita jsem přímo JÁ, že jsem z Boha, že jsem Bůh, ale že jsem specielní schopnost Boha. Tak se zažívá Individualita.

Já nehledám Boha, já chci z Boha udělat lepšího Boha.

Astrotheologie je proces, kdy Bůh úplně chce odhalit svoji podstatu, kým je.

V duchovních věcech ani ve svém osobním životě to nikam nedotáhnete, pokud se nenaučíte pracovat se svou pozorností, protože to je první projev samotného Boha – pozornost. S tou on začínal. Od pozornosti se odvíjí všechno ostatní. Většina lidí s pozorností neumí pracovat a proto jejich život není aktivní, ale pasivní. S jejich pozorností pracuje všechno možné jenom ne oni sami.

Kdo si myslí, že teprve Boha najde a dokud někdo tuto myšlenku bude udržovat, Boha nikdy nepozná. Každý z vás musí pochopit, že hledání Boha je současně zablokování poznání Boha. Musíte být ve stavu, že Boha už máte a že ho znáte a zažíváte ho.

Meditace není nic jiného než že se pozornost věnuje určitému objektu (kterých může být více), ale v tomto stavu (procesu), který probíhal v samotném Božství, meditace začala způsobem, že pozornost se začala věnovat tomu nejabstraktnějšímu, co je vůbec myslitelné a to je samotné, čisté bytí, čisté vědomí, Já Jsem žádným způsobem neprojevené. Vy všichni se musíte naučit meditovat na to nejabstraktnější, pokud se chcete dostat k poznání sebe sama. Vidíte, že první krok byl vznik pozornosti, protože bez pozornosti nemůže být nic dalšího a v druhém kroku tato pozornost, tento základní výrobní nástroj začal být používán a protože tento nástroj může být používán jedině tím, že se zaměří na určitý objekt (na sebe sama se nemůže zaměřit, to nejde), zaměří se na výchozí stav – JÁ JSEM, ze kterého vznikla, to byl jediný možný objekt zatím k dispozici a to je počátek meditace. Všimněte si, že v procesu, kdy Bůh sám sebe aktivoval, kdy život (protože JÁ JSEM je Bůh) sám sebe aktivuje, je meditace první krok a jestliže Bůh sám sebe aktivuje a rozvíjí skrze meditaci, je jasné, že bez meditace se nikdo neobejde.

Je velmi důležité, aby každý jednotlivec (Individualita) meditoval nad idejemi, které zastává a má v sobě a nakonec, aby meditoval nad tou nejzákladnější ideou – jaký je smysl mého života.

Důležitá skutečnost spočívá v tom, že jak sféra Boha, tak sféra stvoření (celý tento proces) je proces intenzifikace života (vědomí). Ve sféře Boha je to meditativní charakter (souvisí s moudrostí). Ve sféře stvoření je to charakter tvořivosti (souvisí s láskou).

Žádná lidská mysl nemůže dostihnout a setkat se se svým JÁ, pokud nebude dostatečně silná ve schopnost abstraktního uvažování.

Opravdová astrologie je ta nejduchovnější věda (nauka), která vůbec existuje. V astrologii jsou obsaženy všechny duchovní (životní) principy. Skrze zvěrokruh člověk dokonale chápe stvořitele a také jeho stvoření. Zvěrokruh není výmysl člověka, ale je stejně tak věčný jako sám stvořitel. A je důležité, aby tam člověk začal stvořitele vnímat ve zvěrokruhu, aby se naučil vnímat jeho poselství. Toto poselství je ve zvěrokruhu věčné.

Někomu se může zdát, když se zde řeší takové myšlenky, že je to abstraktní, tím pádem neužitečné a nepraktické. Ale skutečnost, která se ukrývá za slovem Bůh, je ta nejvyšší abstrakce. Tyto úvahy, které zde rozvádím, nemusí mít bezprostředně využití v praktickém životě, ony fungují, ale mají bezprostřední dopad na to, aby se vaše mysl natolik zjemnila (byla schopna abstraktně uvažovat), že je potom schopna do sebe absorbovat Božství. Bez těchto úvah se vám to nepodaří. Abych byl přesnější: Bez vaší schopnosti uvažovat nad těmito tématy je to nemožné.

Pokud chce někdo poznat to, co se nazývá Bůh, musí absolvovat přesně totéž, co absolvoval Bůh. Vzít svou pozornost a zaměřit ji na svoje JÁ.

Každý, kdo chce najít Boha, musí zapomenout, že Bůh je někdo jiný než Vy!

Bez meditace mne nemůže nikdo dosáhnout. Jenom láska nestačí. I moje láska je výsledkem mé meditace nad sebou samým. Proto neustále miluj a medituj. Meditace zesiluje lásku a láska zesiluje meditaci.

Abstraktno je to nejreálnější, co je. Pokud člověk (a doufám, že se dnes ještě takoví lidé najdou) chce najít svoje pravé JÁ a začne se se svým pravým JÁ stýkat, zjistí, že je to ta nejabstraktnější věc, ale současně nejreálnější. Naše pravé JÁ je to, co nás oživuje a umožňuje nám vůbec žít.

Kdyby byla láska jenom láskou, a zůstala jen jako láska, tak je nuda. Zpočátku je velmi příjemná, dá nám to hektický pocit blaženosti, ale všechno stejné časem omrzí. A proto říkám: Je to právě moudrost, která dává lásce pestrobarevnost.

Všudypřítomný Bůh (naše pravé JÁ) je v některých věcech mnohem více zpřítomněn než v jiných věcech. A řeknu vám, že jsou dvě věci, kde je naše JÁ (Bůh) nejvíce zpřítomněno. Prožitkově je to vaše srdce a co se týká moudrosti, tak je to zvěrokruh.

Většina lidí se pořád snaží Boha podvádět tím, že myslí na něco, co nesouvisí s láskou (to je jeden z největších podvodů), že cítí emoce, které nejsou laskavé (druhý podvod) a třetí podvod je, že dělají něco, ale ne z pozice lásky. Tak ať se potom nikdo nediví, že Boha nezná nebo že se mu neukazuje. Teprve až začnete myslet jenom o lásce, když budete cítit jenom lásku, a když budete všechno konat jenom z pozice lásky, potom se vám Bůh zjeví, do té doby nemá nikdo šanci poznat Boha.

Ve svém životě se nesnaž o nic jiného, než si přivlastnit Boha.



HK - v Ostravě dne 29.11.2006
Odborná korekce - Jan Hošek