Semináře       |       Astro-theo-logie       |      Duchovní spisy      




5. výběr duch. citátů z díla J. Popelky - k meditaci
   
(sestavila HK)



5.část:


Postupně doplňováno...

Přidáno dne: 1.7.2009:


Vybráno ze semináře 52:
Výběr ze seminářů č. 52 - 62:


Tři fáze duchovní cesty:
1. fáze duchovní cesty = Aspirace – mentální ujasňování, myšlenkové hledání.
2. fáze duchovní cesty = Žákovství na zkušenou. Toto mentální pochopení v druhé fázi vyústí v pochopení, že to, co se hledá, není někde daleko, ale je to přímo ve vás, a musí vám být ujasněno, že toto něco ve vás může být uchopeno jedině Láskou a ne moudrostí. A teprve tehdy, když prokážete, že se nebudete snažit o nic jiného než že pomocí Lásky budete udržovat spojení se svým pravým Já, teprve tehdy se dostanete do třetí fáze:
3. fáze duchovní cesty = následovnictví. Zde budete poučováni přímo z vlastního nitra a budete čím dál intenzivněji zažívat přítomnost Boha ve svém vlastním nitru.

Pokud se někdo ve svém životě dostane k bodu, že začne přemýšlet o životě, lidé si to neuvědomují, že se dostali do určitého stavu, který se jmenuje kandidát – aspirant. Každý člověk, který v průběhu svého života ucítí potřebu se zaobírat duchovními věcmi, si musí prodělat fázi aspirace, uchazečství, která se projevuje tak, že si začnete kupovat knihy s duchovní tématikou, začnete chodit na nějaké semináře s duchovní tématikou a snažíte se mentálně myšlenkově hledat a ujasnit si, o čem to tzv. duchovno je. Tato fáze je nezbytná, ale je smutné a nebezpečné, že někteří lidé v této fázi aspirace zůstanou po celý svůj život.

Jestliže se mezi vámi najdou jedinci, kteří se setkali s tím, že poznali, že opravdová duchovní nauka je ta, která vás nutí se zaobírat sám sebou a když ucítíte někde hluboko ve svém nitru, že hledat tzv. Boha je proces hledání sebe sama, dostali jste se do druhé fáze, která je velmi důležitá a která se nazývá – žák na zkušenou.

Většina lidí se nedostane ani do stavu aspirace - kandidátství, a pokud se do této fáze někdo dostane, málo kandidátů se dostává do fáze žákovství na zkušenou. Žákovství na zkušenou spočívá v tom, že začnete ve svém nitru lehce vyciťovat, že na duchovní cestě se nejedná o nic jiného než o objevení sebe sama. V této druhé fázi se budete dostávat do kontaktu s různými idejemi, filozofiemi, knihami, ale zde už nejde o to, abyste se dozvěděli něco nového, ale zde se jedná o to, abyste byli pokoušeni. Budou vám předkládány zajímavé nauky, které se budou snažit vtáhnout vás do sebe, na svoji cestu a odlákat vás od Vás samotných, od vašeho Já.

Duchovní symbolika Jana Křtitele: Co dělal Jan Křtitel? Neustále prorokoval a hlásal příchod Ježíše Krista a s naprostou jistotou tvrdil, že přijde někdo, komu nebude schopen rozvázat ani tkaničky od bot. Když se objevil tento Mesiáš, první, co udělal a co Ježíš chtěl, když začal počátek jeho učitelského působení, když přišel za Janem Křtitelem, aby Ho pokřtil. Jan Křtitel hned pochopil, když uviděl Ježíše, s kým má tu čest, ale přesto Ho nenásledoval. Když Ježíš začal působit, Jan Křtitel pořád zůstával tam, kde byl předtím a pořád plnil svoji stejnou funkci, což samozřejmě muselo skončit tak, že přišel o hlavu. To je něco, co na duchovní cestě musí zažít každý z nás.

Jan Křtitel není nikdo jiný než vaše mysl a váš intelekt. Cožpak by někdo z vás mohl někdy objevit svoji duchovní podstatu, živé jádro, kdyby si předtím nedal tu námahu, že se snaží si něco myšlenkově ujasnit?

Cožpak by někdo z vás mohl nalézt Krista (když řekneme slovo Kristus, nespojujte to primárně s osobou Ježíše) a Kristus není nic jiného než vědomí vlastního Já, kdyby v prvé řadě neprodělal tuto fázi mentálního hledání a ujasňování? To nejde. Je to vaše mysl - Jan Křtitel, který vám začne jednoho dne ohlašovat příchod Krista. To znamená, že ve svém mentálním bádání se jednou dostanete k bodu, kdy začnete tušit, že to, co se hledá, je hledání vlastního Já.

Teprve tehdy, když se vaše mysl dostane do tohoto důležitého bodu, že si naprosto jasně uvědomí s naprostou jistotou, že to, co se hledá, není nějaký vzdálený Bůh, který sídlí někde v nebesích, ale že tento Bůh je naše vlastní Já a můžeme symbolicky říct, že to je, jako kdyby k vám přišel Ježíš Kristus a vy jste Ho pokřtili. Když Ho pokřtíte, to znamená, že naprosto s plným vědomím pochopíte, že objevíte podstatu svého života, což znamená – následovat své vlastní Já.

I když setkání s Kristem (s vaším pravým Já) vám bylo umožněno vaším poctivým studiem, že jste nelenili a přemýšleli o životě a o tom, co je podstatou života, roky a roky jste četli a studovali, a jenom pomocí toho, že jste nelenili a dali si tu námahu, jste se dostali k bodu pochopení, že to, co hledáte, je vaše Já, a přestože vám bylo toto hledání užitečné, protože vás dovedlo k tomuto momentu, najednou se dostanete do bodu, že vše, co jste doposud udělali, musíte opustit.

Musíte se dostat do bodu, kdy byl učiněn křest Janem Křtitelem, kdy vás vaše mentální hledání dostalo do bodu pochopení, že se hledá vlastní Já, a když k tomuto bodu dojde, začnete se čím dál více blížit k bodu, kdy vám bude uťata hlava.

Musíte pochopit, že ne hlavou, ale srdcem můžete tuto pravdu zrealizovat s plnou intenzitou. Kristus je představitelem vašeho srdce a Jan Křtitel je představitelem vašeho mozku.

Jak je možné, že Jan Křtitel (neboli mozková mysl) došel tak daleko, že ve své mozkové mysli pochopil, kdo je to Kristus (to znamená, že to je naše vlastní Já) a v okamžiku, kdy toto Jáství přišlo k němu naprosto zosobněné v Ježíši, Jan Křtitel Ho pokřtil, to znamená, že jeho mozkové mysli bylo s plnou intenzitou objasněno, co je to naše Já a přesto potom Jan Křtitel nechal Ježíše (Krista) odejít a nenásledoval Ho. To se také mnoha lidem stává, že si myšlenkově naprosto ujasní a správně pochopí, co je podstatou lidského života, ale zůstanou u toho a uspokojí se tím, že něco myšlenkově pochopili a nejdou už dále.

V životních osudech, které se staly Ježíši Kristu, jsou symbolicky vyobrazeny různé fáze duchovního vývoje, které se týkají každého z nás a každý z nás to zažije na své duchovní cestě. Tak jako málo lidí se dostane do první fáze kandidátství, druhou fází neprojde skoro nikdo. Druhá fáze má za úkol přivést člověka k poznání, že i když je moudrost moc důležitá, protože bez moudrosti se nikam nedostanete, přesto k plnému uchopení Krista (našeho pravého Já) moudrost nestačí. K plnému uchopení našeho vlastního Já nám pomůže jedině Láska. Láska proto, protože i On sám je Láska.

Láska je nádherný pocit, který vyvěrá z toho, že si člověk uvědomuje, kým je.

Vědomí, které si uvědomuje sebe samo je skvělý prožitek, který se lokalizuje a umísťuje do hrudi.

Kristus alias naše vlastní Já nemůže být objeveno Láskou proto, že On od nás Lásku vyžaduje, ale Kristus – naše Já Láskou přímo je a pouze stejné poznává stejné. Pokud chcete poznat své vlastní pravé Já, musíte být jako On: Musíte v sobě cítit Lásku.

Čím více budete v sobě zažívat Lásku, tím více budete podobni Mu (Kristu) samotnému a pokud se potkají dva jedinci, kteří představují stejnou kvalitu, okamžitě začnou vnímat, že si jsou podobni.

Teprve člověk, který se dostane do tohoto momentu, že naprosto zřetelně ucítí, že sám sebe neboli Boha může uchopit jedině Láskou ve svém srdci, a že žádná kniha, žádné intelektuální poznání, vám nemůže být nápomocno v tomto procesu, ale že musíte stavět pouze na Lásce, teprve s tímto pochopením opouštíte tuto druhou fázi žáka na zkušenou, či žáka v procesu prověřování a nastupujete třetí závěrečnou fázi – následovnictví.

V závěrečné fázi následovnictví se budete rozvíjet dál, protože se rozvíjíme do nekonečna, ale zde již nebudete poučováni lidskými učiteli, knihami, ale budete poučováni Někým, kdo sídlí přímo ve vás. Budete poučování samotným Kristem, neboli vaším pravým Já.

Jan Křtitel musí přijít o hlavu. Pokud se chcete setkat s Kristem, musíte odložit hlavu. Je dobře, že vaše hlava vám přinesla myšlenkové pochopení pravdy, ale když vám vaše mysl umožnila pochopit pravdu, je paradoxem, že najednou od vás musí odstoupit. To, co jste myšlenkově pochopili, musíte nyní oživit. Jediný, kdo má schopnost něco oživit, je vaše srdce.

Život Ježíše Krista byl stvořen Bohem naprosto záměrně, vše, co se Ježíšově v životě odehrálo, symbolizuje určitou fázi duchovního rozvoje. To, co prožil Ježíš, musí na duchovní cestě prožít každý z nás.

I člověk, který se dostal do třetí fáze následovnictví (to znamená, že má už pochopeno, co je to Bůh, a který pochopil, že Boha může uchopit jedině svým srdcem), když se dostane do fáze, že má s Bohem každodenní zkušenost a styk a najednou se dostane do bodu, že je schopen nějakým způsobem pomáhat svým bližním, léčí je, vyjasňuje, o čem je život, tak jednou stejně každý z nás musí podstoupit závěrečnou zkoušku, kdy po určité době každodenního styku a neotřesitelné jistotě, že jsme se samotným Bohem, najednou máme pocit, že nás Bůh opustil. V tomto bodu musíme ukázat, že i když být v kontaktu s Bohem je obrovský přínos pro člověka, protože člověk je neustále obdarováván, najednou jakoby Bůh odejde, nechal nás samotné a my musíme ukázat, že nechceme být s Bohem proto, že je to pro nás přínos, že nás Bůh neustále obdarovává Láskou, Moudrostí a vším možným, ale že chceme být s Bohem proto, že Ho opravdu milujeme a že i kdybychom od Něho nic nedostali, tak s Ním chceme být pouze z pozice toho, že Ho milujeme. To bude potom závěrečné prověření, že Boha nemilujeme pro nic jiného než pouze pro Lásku k Němu. Teprve ten, kdo projde tímto závěrečným testem, dosáhne stavu maximálního sjednocení se svým pravým Já. Tam už bude naprosto intenzivní prožitek, že nejsme dva, ale jeden. Tam dochází k maximálnímu sjednocení lidství a Božství v člověku.

O Salome: Jan Křtitel (čili lidský rozum) nepochopil, že všechno je dobré. Jestliže Jan Křtitel pochopil, kdo je to Bůh, že Bůh je dobrý a je to dobro samotné, že nemůže být nic jiného než dobro a že vždycky všechno dělá dobře, viděl fungování tohoto praktického světa, který funguje v naprostém rozporu s Bohem. Jan Křtitel se neustále trefoval do tohoto světa a neustále ho odsuzoval. Neustále někomu říkal, jak má kdo žít. Herodese odsuzoval, že si vzal manželku svého bratra a nepochopil, že všechno je dobré. Ale to, že všechno je dobré, může pochopit jen ten, kdo přijal Krista do svého srdce a kdo si uvědomil své vlastní Já, protože ve své podstatě všechno dělá Já. Na Salome bylo typické, že to byla dcera matky, do které se trefoval Jan. To znamená, že jestliže má někdo určité pochopení Boha a začne kritizovat tzv. nebožský způsob života, a dítě toho, kdo je kritizován Janem, ho o tu hlavu připravilo, to znamená, že pokud lidský rozum, místo toho, aby kritizoval to, co je zdánlivě nemorální, špinavé a špatné, nenahradí tuto kritičnost soucitem, přijde o hlavu. Tato zkušenost ho přivede k poznání, že božské poznání není od toho, abychom někoho kritizovali, ale je od toho, abychom projevili soucit.

Kdyby se Jan Křtitel choval shovívavě k Herodovi a jeho ženě a projevoval soucit, nemusel by ani přijít o hlavu. Když už byl tak horlivý pro Boha, proč nešel s Ježíšem? Proč Ho nenásledoval? On v Něm poznal Spasitele a nechal Ho jít, ať si Spasitel jde svojí cestou a on si zůstane na své cestě. Jak je to možné, že Jan Křtitel, který jako první a bez zvláštních úkazů poznal Božskost Ježíše, potom, když byl ve vězení, ještě posílal své žáky za Ježíšem, ať jim potvrdí, že je to opravdu On, ten vyvolený. Lidský rozum bude neustále pochybovat i když může být v myšlenkovém poznání daleko.

Problém jen rozumově založených lidí je ten, že mají nějaké rozsáhlé myšlenkové poznání, co se týče třeba i duchovních věcí, ale nedostanou se k samotnému jádru.

Hlava musí být odložena a nahrazena srdcem.

Když je žák ve zkušební lhůtě (druhé fázi), znamená to, že nejenom si člověk ujasní, že to, co se hledá, je něco, co je přímo v nás, že je to přímo naše vlastní Já a že člověk toto Já může uchopit srdcem a nikdy ne hlavou, ale v této druhé fázi je žák také zkoušen tím, co nazval Ježíš: Nejdříve hledejte království nebeské.

Království nebeské není nic jiného než určitý stav vědomí.

Pokud člověk svému vlastnímu Já nedokáže, že naše vlastní Já je na prvním místě, toto Já se vám neodhalí. Pro mnoho lidí je to dosti nestravitelné: Ne peníze, ne kariéra, ne rodina, nic nesmí mít takovou váhu jako naše snaha a touha po odhalení sebe sama.

Člověk si nemůže uvědomit Boha, pokud není dostatečně vyvinut. Člověk se musí vyvíjet na mentální a emoční úrovni až do určitého bodu. Teprve v tomto bodě mentálního a emočního vývoje je připraven, aby se s Bohem setkal.

Na duchovní cestě musí člověk používat celou svoji bytost, to znamená, že pozoruješ, že nejenom že rozvíjíš svoji mentalitu, svoji emocionalitu (cítění), ale také musí docházet i k rozvoji vůle. Vůli nelze vypěstovat bez toho, že by se člověk přemáhal. To přemáhání tam vždycky musí být.

Pokud někdo bude tvrdit, že roky a roky hledá Boha a že nemá s Bohem zkušenost, tak vždycky za tím stojí to, že ještě má ve svém životě určité priority, které jsou alespoň na stejné úrovni, jako je Bůh sám. Takový člověk nemůže potom očekávat nějaké výsledky.

U výroku: Nejdříve hledejte království nebeské a všechno ostatní vám bude přidáno, je dobré podotknout, že mohou být různé situace, kdy člověk vážně usiluje o své duchovní probuzení a stávají se mu nějaké nepříjemné věci v životě, kdy třeba přijde najednou o práci, a člověk je zmaten, protože z jedné stránky má pocit, že pracuje na tom nejpodstatnějším a dokonce mu byl dán slib, že když bude hledat království nebeské na prvním místě, že mu všechno ostatní bude přidáno, a když člověk medituje, medituje, má tu víru, že bude o něj postaráno a nyní, když je nezaměstnaný, si myslí, že někdo za ním přijde domů a dá mu nějakou nabídku práce atd., což se nemusí stát. Ale nicméně to platí: Nejdříve hledejte království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno. Bůh nás nezásobuje pouze konkrétními vnějšími událostmi, ale v prvé řadě nás zásobuje myšlenkami. To znamená, že člověk, který duchovně hledá, je momentálně bez práce a bude doma dennodenně meditovat, tak nemusí přijít ke konkrétní události, že někoho potká na cestě a on mu dohodí dobrý tip na zaměstnání, ale v prvé řadě v rámci této meditace může dostat nějakou ideu, myšlenku, která mu vysvětlí a ukáže, co má udělat, kde má zajít a jakým způsobem se má o své živobytí postarat. To, že všechno ostatní vám bude přidáno nemusíme brát tak, že vám budou sami od sebe padat pečení holubi do pusy, ale Bůh nám dá inspirující myšlenku, co máme udělat.

Význam nemocí: Nemoci nepřicházejí proto, aby život člověk trápil nebo aby život měl radost z toho, že nás může nějakým způsobem mučit a sužovat. Nemoci mají dva základní významy: Nejzákladnější poselství každé nemoci spočívá v tom, že pokud naše pravé Já vidí, že se člověk hodně napojil na světskou rovinu a že se hodně ztotožňuje se svým fyzickým tělem a tím pádem skrze tělo se světem, samozřejmě může přijít nemoc, aby nám naše pravé Já tento svět znechutilo a aby nás přivedlo k poznání, že ne tento svět a ne toto tělo je důležité, ale Já jsem důležitý.

Většina lidí prožívá nemoci z toho důvodu, že se Život snaží odpoutat je od jejich ztotožnění s fyzičnem, aby byli obráceni směrem dovnitř. Potom jsou lidé, kteří poctivě hledají své pravé Já a přesto jsou nemocni, tam už Bůh nepotřebuje nás odpojovat od světa, protože On ví, že pro nás svět nemá už ten půvab, že spíše pracujeme na tom podstatném, ale v takovém případě mají nemoci ten význam, aby duchovní hledač v sobě rozvinul schopnost, že umí nemoci léčit. Takový duchovní hledač si má uvědomit, že pokud hledá své vyšší Já, hledá toho nejlepšího lékaře, který existuje.

Duchovní hledání by nám mělo přinést poznání, že jsme schopni se i léčit prostřednictvím svého pravého Já.

Jedna věc je, když máme být od světa odvedeni pryč, to znamená, že fyzická bolest nám tento svět znechutí a tím pádem nás přivede do nitra a druhá věc je, že nemoc slouží k tomu, abychom byli přivedeni k poznání, že máme obrovské tvůrčí možnosti, mimo jiné i schopnost léčit.

Na duchovní cestě je naprosto nezbytné nejenom přemýšlet a naprosto jasně si myšlenkově snažit ujasnit, o co jde, ale je nezbytné pravidelně a každý den meditovat.

Pokud někdo neví, jak má meditovat, může to být pro něj zpočátku nezajímavý a nudný proces. Pokud člověk ví, jak meditovat, je to vždycky obrovská zábava a je to něco, co člověka intenzivně naplňuje.

Opravdová meditace není o ničem jiném než naše snaha se setkat s živou Bytostí.

Některým stačí vědomí toho, že jen jsou – aktivují stav bytí – vědomí JSEM. Jeden mystik vysvětloval, že hrnec, klobouk nebo člověk je vlastně jedno a to samé. Hrnec i klobouk má stav bytí - „Jsem“ stejně jako člověk. Preferoval to, že není důležité, jak co vypadá a jaké to má kvality či schopnosti, ale to, že to JE, existuje. A tím, že něco existuje, že to je ta nejvyšší priorita.
Já se ale snažím říct, že samotný fakt existence, i když je velmi důležitý, není to nejvyšší. To nejvyšší, co je, je uvědomit si svoje vlastní Já. Cožpak hrnec si může uvědomit svoje vlastní Já? Cožpak klobouk si může uvědomit svoje vlastní Já? Nemůže, protože žádné nemá. Kdežto člověk si může uvědomit své vlastní Já.

Nalezení Boha – pravého Já je v prvé řadě práce s naší myslí, emotivitou a pozorností.

Jestliže je Bůh všudypřítomný, je tím míněno, že je všudypřítomný nejenom prostorově, ale i časově. Jestliže je všudypřítomný prostorově, musí být přítomen v každém z vás, protože i vy jste součástí prostoru.

Bůh je tedy ve mně. Jestliže je všudypřítomný časově, musí být ve mně i v tuto chvíli. Je ve mně a je ve mně každý okamžik mého života. Někdo si samozřejmě může pomyslet: Ano, je ve mně i v tuto chvíli, ale je ve mně jakoby skrytě přítomen a já musím vypátrat tuto skrytou přítomnost. Já tvrdím, že to není přesné. On není ve mně skrytě přítomen. Já Ho zažívám konkrétně a neustále každý okamžik svého bytí. To je to, co si člověk musí uvědomit, že hledá něco, co zažívá nyní v tuto chvíli a co zažíval kdykoliv ve své minulosti a co bude zažívat i ve své budoucnosti.

Prožitek Boha nemůžete ze sebe odstranit, i kdybyste chtěli. To nejde. Kdybyste prožitek Boha odstranili, přestali byste existovat. Prožitek, kdy je odstraněn Bůh z vašeho vědomí, je prožitek, kdy jste v hlubokém bezvědomí. Nejste v bezvědomí proto, že jste v bezvědomí, ale jste v bezvědomí proto, že vás opustil Bůh. Když se Bůh vrátí, v té chvíli jste při vědomí. Bůh jako takový je přímo vaše vědomí. Správněji řečeno: Bůh je samozřejmě vaším vědomím, ale když to začnete stupňovat, když Bůh je ve vás přítomen čím dál silněji, tak toto vaše vědomí se mění v Sebevědomí. Sebevědomí je naprosto reálný pocit Já.

Nehledejme Boha v jeho poloze vědomí, ale v jeho poloze sebevědomí. Božské sebevědomí je to, co všichni zažíváme a to je prožitek Já – pocit Jáství.

Až jednou objevíte Boha a budete si uvědomovat, že to je Bůh, zjistíte, že jste Ho zažívali vždycky, akorát jste neměli vědomé pochopení, že tento konkrétní pocit je přímo Bohem. Vy Ho zažíváte, je to pro vás naprosto důvěrný pocit, a právě proto, že tento pocit je pro vás tak naprosto důvěrný, až fádní a všední, tak by vaši mysl nenapadlo, že tento důvěrně známý pocit je to, čemu všichni dávají ty nejvyšší atributy. Pokud zažíváte tento důvěrně známý pocit, který zažíváte nějak samočinně a automaticky, on sám sebe udržuje na určité intenzitě prožitku. Tato intenzita toho prožitku ve vás vyvolává stav, že to znáte, ale že by to bylo něco tak mimořádného? To vám nepřipadá. V okamžiku, kdy k tomuto důvěrně známému pocitu (prožitku Já) začnete věnovat vědomě svoji pozornost a budete se snažit ve svém vědomí udržovat jenom samotný prožitek Já, a všechno ostatní vás nebude zajímat, tento prožitek se začne stupňovat. Začne se zesilovat a čím dál se bude zesilovat, tím více vám bude odhalovat svůj půvab a to, že to není jenom tak obyčejný prožitek, ale že to je prožitek, který vás začne naplňovat do té doby nepoznaným štěstím. Ne že objevíte něco, co jste neznali, ale zjistíte, že jste objevili něco, co jste vždycky znali a zažívali, akorát zjistíte, že tento důvěrně známý prožitek musíte zesílit.

Hledání Boha není hledání něčeho, co neznáme. Hledání Boha je – snažit se zintenzivnit prožitek, který znám.

Na duch. cestě musíte přesvědčit svoji mysl, že chcete objevit něco živého, že nechcete objevit nějaký tvar, barvu, chuť či vůni, nechcete objevit svoji schopnost vidět do jiných světů, protože i v jiných světech, které jsou za hmotnou realitou, jsou zase tvary, vůně, zvuky, ale chcete objevit někoho živého.

Kdyby zde stál Ježíš Kristus, co uvidíte? Tvar. To vám přece nemůže stačit vidět nějaký tvar, že vidíte někoho, kdo má nějaký plnovous, roucho, sandály. My se musíme naučit najít něco živého. Jak můžete najít něco živého, pokud to živé nezačnete vnímat v prvé řadě sami v sobě? To živé, co chcete objevit sami v sobě, není nikdo jiný než přímo Vy, protože Vy jste živé bytosti. Problém je v tom, že většina lidí si vůbec neklade otázku, jak se prožívá a cítí, že jsem živá bytost? To se cítí tak, že máte pocit Já. Pocit Já je vlastní prožitek své životnosti.

Lidská mozková mysl je vybudována tak, že největší punc reálnosti dostává to, co je spatřitelné očima. Představte si, že Já není spatřitelné očima. Jak se asi zachová lidská mysl? Jestliže to není spatřitelné očima, je to nereálné. Ale naše tělo je spatřitelné očima, tak lidská mysl řekne, že je reálné a proto hodno veškeré péče a hodno veškeré mé pozornosti. Musíte naučit svoji mysl správně myslet a je to přesně naopak: To, co je spatřitelné očima, není až tak důležité jako to, co je očima nespatřitelné. Přinuťte svoji mysl, ať začne uvažovat v těchto intencích: Nehledám nějaký myšlenkový koncept, hledání Boha není o tom, že v prvé řadě hledáte nějakou převratnou myšlenku, to ne! Hledání Boha je - vědomě se zaměřit na určitý pocit, na určitý emoční prožitek.

Hledání Boha je – vědomě se zaměřit na určitý pocit. Vy všichni tento pocit znáte a všichni ho prožíváte! Prožíváte ho na určité intenzitě, která vám dává sice pocit, že ho znáte, ale že by to bylo něco převratného, to vám nepřipadá. To začne být převratné, když tento pocit uchopíte a začnete zesilovat. Jak ho zesílíte? Začnete mu věnovat pozornost. Tomuto pocitu začnete věnovat pozornost, což je nezbytné, ale ještě tam musí být to myšlenkové pochopení, vaše neotřesitelná jistota, že tento pocit je Bůh.

Bůh se neraduje jenom z toho, že vůbec jste schopni Mu věnovat pozornost, ale Bůh se raduje i z toho, že jste ve své mysli pochopili, kým On je, že to je přímo náš vlastní pocit Já.

Vy sami sebe nehledáte, pozor na to, Vás hledá vaše mysl. Vy nejste ti, kteří hledáte Sebe, svoje Já. Vy jenom pozorujete, jak vaše mysl hledá Vás. Vy jí jenom sem tam do toho naťukáváte a říkáte si, no, sem tam jsi se už skoro trefila. Uvědomte si, že Vy nehledáte své vlastní Já. Přece Vy tímto Já jste a vždycky jste Jím byli! Je to vaše mozková mysl, která vás hledá. A je na Vás, zda jí do toho budete zasahovat nebo ne.

Ty se nehledáš, ale tvoje mysl hledá Tebe.






Přidáno dne: 3.7.2009

Veškerá duchovní práce je o tom, že se snažím vědomě prožívat pocit Já a že pocit Já je trvale přítomen v každém z nás, že je jenom rozdíl mezi mnou a tebou, mezi mnou a Ježíšem a to v jedné věci, jak intenzivně prožíváme pocit Já. To je jediný rozdíl mezi tzv. normálním smrtelníkem a duchovně osvíceným člověkem. Ne že on jakožto nějaký duchovní mistr zná něco, co neznáte vy. On zná přesně to samé, co znáte i vy, ale on to zažívá akorát intenzivněji. To, co vy zažíváte jakoby bezděky, on zažívá vědomě. Ve svém vědomí ví, že toto je to nejdůležitější v mém životě. Vy to také znáte a zažíváte, ale berete to jako automatickou věc, že to není hodno vaší pozornosti, berete to, že je to tak fádní a běžná věc, proč byste se tím měli zaobírat. Přece to, co vidí vaše oči, je mnohem zajímavější.

Je důležité, abyste při meditaci nikdy nezaujali postoj, že Já medituji. Pokud zaujmete tento postoj, je to špatné. Tento postoj oslabuje prožitek vašeho Já. Meditace je to, že Vy nemeditujete, ale Vy se snažíte přinutit vaši mysl, aby se zaobírala Vámi: Nejste meditující, ale Ten, který je ve stavu naděje, že vaší mysli konečně dojde, že Vy jste Bůh. A že tento Bůh – Vy – není nic jiného než samotný pocit Já.

Co je to pokora? Pokora je to, když vaše mysl se zaobírá především vaším pocitem Já. Pokud vaše mysl upřednostňuje nějaké jiné objekty či lidi než je pocit Já, je to velice nepokorná mysl. Pokora je o tom, že vaše mysl preferuje pocit Já před vším ostatním.

Když začnete vnímat svůj vnitřní Hlas, budete mít pocit: Prosím Tě, Ty mluvíš tak tiše, že já mám strach, že mne přehluší světské myšlenky anebo dokonce že nejsem schopen rozeznat, jestli to jsou Tvoje myšlenky nebo moje myšlenky. A On mi odpoví: A proč si myslíš, že to dělám? Dělám to proto, že mluvím tak tiše, aby Mne uslyšeli jen ti, kteří jsou tiší. Ti, kteří naslouchají hlukotu světa, ti Mne neuslyší, a toto je právě moje ochrana proti tomu, aby Mne slyšeli. To je jedna odpověď, kterou mi dá. Potom je druhá odpověď: Zdá se ti Můj Hlas tichý? No tak Ho musíš zesílit. Zesílíš Ho tím, že budeš čím dál více vnímat svoji hruď. Čím intenzivněji budeš vnímat svoji hruď, zjistíš, že Můj Hlas zní čím dál hlasitěji a hlasitěji, až jednou bude tak hlasitý, že nebudeš moci Ho neslyšet a nebudeš mít ani pochybnosti, čí je to Hlas.

První, co by měl člověk dělat, je to, že by měl svoji veškerou námahu investovat do naprosto nekompromisního poznání svého vlastního Já. Jedna věc je Ježíš (člověk z masa a kostí stejně jako my) a druhá věc je Kristus – vědomí vlastního Já. Je pošetilé věřit, že Kristus se ztělesnil pouze v Ježíši. Kristus se chce ztělesnit v každém člověku. Ježíš je ta masitá složka a Kristus je ta duchovní složka. Kristus není nic jiného než vědomí vlastního Já, sídlícího v hrudi. Oficiální křesťanství veškerého Krista vyprojektovalo do Ježíše a nám nenechali ani kousek Krista. Skutečnost je taková, že Kristus se chce ztělesnit nejenom skrze Ježíše, ale skrze každého člověka, protože v každém člověku sídlí Já. Kristus je vědomí vlastního Já. Když Ježíš kdykoliv někde promlouval a používal taková slova jako Já jsem cesta, pravda a život, tak to nemluvil Ježíš, ale mluvilo jeho Já. Totéž Já, které sídlí v každém člověku a které nejenom že sídlí v každém člověku, ale to jsme přímo My! To je naše pravá totožnost.

Můžete mít myšlenkové pochopení, že Bůh je váš pocit Já, můžete mít dokonce praktické prožitky sebe sama – pocitu Já a jednoho dne to nejde. Když budete pátrat, jak je to možné, že se nemůžete zažívat, když jste to už zažili tolikrát, zjistíte, že důvod je jednoduchý, že máte zablokované srdce, že necítíte hruď. Bez pocitu hrudi je pocit Já nezažitelný.

Pocit Já v dostatečné intenzitě je přímo pocitem Lásky. Pocit Lásky je intenzivní prožitek, že si uvědomuji pocit Já.






Vybráno ze semináře 53:

Nikdo nenalezne štěstí, ani zde ani v nebi, pokud si nenajde cestičku ke svému vlastnímu srdci.

Když se bavíme o skutečnosti, která se jmenuje Bůh, můžete se na to dívat buď jakožto čisté vědomí, což není nic mysteriózního, je to prožitek, který zná každý, ale nevěnuje mu záměrně pozornost, kdy máte pocit, že existujete. Můžete existovat, ale přitom si nemusíte klást otázku: Kdo je to ten, kdo existuje. Prožitek vlastní existence má každý. Je to jeden aspekt, jak můžete prožívat Boha. Druhá skutečnost je, když si existující začne klást otázku: Kdo je to ten, který existuje? V tu chvíli dochází k procesu, kdy se ve vás začne vynořovat prožitek Jáství a když začnete tomuto Jáství věnovat pozornost, dochází ke stahování a soustřeďování do jednoho ohniska. Toto ohnisko se nachází v lidské hrudi.

Veškerý život, ať na této či jiných planetách, či v duchovních oblastech, není nic jiného než zintenzivňování prožitku JÁ.

Lidé chtějí být šťastni a vyhledávají štěstí pomocí nějakých vnějších prostředků, nechť to jsou nějaké věci, nechť je to cesta do dalekých krajin, nechť je to přítomnost milované osoby, ale to nemůže přinést trvalé štěstí, protože štěstí jako takové je uvědomění si vlastního Já.

Proces, kdy si uvědomujete vlastní Já, je automaticky prožitek radosti, štěstí. Nikdo nemůže v životě dosáhnout trvalého štěstí, pokud se nedostane do stavu, že si je plně vědom svého vlastního Já. Neexistuje jiná cesta, ať se to někomu líbí či ne, protože prožitek Jáství je přímo štěstím. Uvědomit si vlastní Já znamená octnout se v jednom bodě, ohnisku, srdci – stát se srdcem. Prožitek Jáství je přímo srdce. Ne že Bůh stvořil srdce (bavím se o Bohu jako o prožitku Jáství), ale prožitek Jáství je přímo srdcem. To vám vysvětluje, proč se neustále hovoří o tom, že Bůh je Láska. Odkud vyvěrá Láska? Ze srdce.

I srdce má své srdce – samotný střed (ohnisko má své ohnisko). Toto je prožitek vlastního Já. Prožitek vlastního Já má ještě v sobě stav, kdy je prožitek vlastního Já vybičován do maxima. Když vybičujete prožitek vlastního Já do maxima, dostanete se do srdce srdce, kde je nejintenzivnější prožitek Lásky a radosti.

Prožitek Jáství se dá stupňovat. V okamžiku, kdy se dostáváte do maximálního prožitku svého vlastního Já, když zažíváte prožitek maximální radosti, začnete automaticky postřehovat, že prožitek radosti není nic jiného než chuť něco dělat. Když máte prožitek intenzivní radosti, automaticky cítíte potřebu něco tvořit. Všimněte si, že radost, Láska, tvořivost jsou tři slova pro jednu a tu samou věc, což je stav, kdy své vlastní Já zažíváte s maximální intenzitou.






Přidáno dne 10.7.2009:

Bez meditace nemůžete najít svoje Já, to nejde. Člověk musí meditovat, aby nalezl svoje Já, aby si uvědomil, že Ho vždycky znal, akorát Ho musí zintenzivnit. I v procesu meditace nemůže člověk najít svoje Já, pokud je v pozici meditujícího.

Pokud člověk ještě nemá jistotu, že se dostal do kontaktu s vlastním Já, měl by meditovat 24 hodin denně. Člověku, který již získal 100% jistotu, že se už umí svojí pozorností trefit do pravého Já, by mělo stačit 5 minut meditace a potom si normálně plnit svoje světské povinnosti, protože si uvědomuje, že toto Já je s ním všude. Já nelze ztratit. Člověk, který ještě nemá jistotu, že se umí kontaktovat se svým Já, by měl meditovat neustále nad tím, aby odhalil, co to je toto Já. Člověk, který již nalezl své Já, už nemedituje proto, aby něco objevil, ale stačí mu jen 5 minut, aby Ho zesílil. Když si člověk plní své světské povinnosti, může se tím jeho Jáství zeslabit, takže se pak jen občerstvíte v průběhu těch 5 minut, abyste opět zase tohoto Jáství nabyli.

Když jsem hovořil, že účelem veškerého života je – dostat se do ohniska, srdce a ještě správněji by mělo být – stát se srdcem, není to nic jiného než si uvědomit své vlastní Já.

Prožitek vlastního Já lze vystupňovat do maximálních otáček. Pokud chcete tento prožitek ještě více zintenzivnit a dostat se do maximální polohy (do srdce srdce), nestačí být si vědom vlastního Já, ale musíte dosáhnout kvalitativně i kvantitativně ještě vyšší stupeň. Už to je úžasné, že jste si vědomi vlastního Já. Musíte se dostat do ještě vyšší polohy, že si uvědomujete, že si uvědomujete své Já. V tom je zásadní rozdíl. Někdo je v poloze, že si je vědom vlastního Já. Musíte se dostat do polohy, že si uvědomujete, že jste si vědomi vlastního Já. Někdo možná necítí ten rozdíl. Někdo je vědom si svého vlastního Já, zažívá své Já, čili zažívá Boha. Ale vy to musíte ještě zintenzivnit, musíte si být vědomi, že jste si vědomi vlastního Já. Teprve tento prožitek, že jste vědomě sebevědomí, vám umožňuje se dostat do samotného středu tohoto ohniska. Nestačí si být jenom vědom svého Já, ale musíte si být vědomi toho, že si uvědomujete svoje Já. To je jakoby vědomí na druhou. V té první poloze je to jen vědomí vlastního Já na prvou, tím pádem jste objevili toto ohnisko, ale když si začnete uvědomovat, že jste si vědomi vlastního Já, se dostáváte do samotného středu tohoto ohniska. Tam potom zažíváte radost a Lásku v té nejintenzivnější formě. Teprve tehdy, až se dostanete do samotného středu ohniska, vám dojde, že tam je největší radost, největší Láska, největší chuť tvořit.

V okamžiku, kdy se do tohoto ohniska ohniska (srdce srdce) dostanete, zjistíte, že z tohoto ohniska něco vychází. Jsme ve sféře Já. Co vychází z tohoto ohniska? Sféra Moudrosti. Z Lásky se ve sféře Moudrosti něco objevuje, co vychází z Lásky. Jsou to Ideje. Tím, že se dostáváte do ohniska ohniska, že zažíváte Já v neintenzivnější formě, zjistíte, že z tohoto ohniska vystupují jednotlivé ideje. Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha. To Slovo bylo Bůh. To Slovo, jak začíná Janovo evangelium, stvořilo všechny věci, a nebylo to nic jiného než určitá Idea, která vystoupila z Lásky. Byla to Idea, která vystoupila z chuti tvořit. Ve vás také každý den vystupuje nějaké Slovo, které bylo na počátku. Každý den se to odehrává v každém z nás. Akorát, že ta naše slova jsou špatná. A špatná jsou proto, že nevyvěrají z Lásky, ale z nějakých tužeb.

Ve sféře Moudrosti vystupují určité Ideje. Co to je Idea? Jestliže v samotném jádru je chuť tvořit (Láska), tak co je schopna udělat chuť tvořit? Nic. Pokud by byla pouze samotná chuť tvořit, neuděláte nic. První krok, aby se něco stvořilo, musí být to, že musí vystoupit ven určitá technika, určitý způsob, jak budu tvořit. Tento konkrétní způsob, jak tvořit, je Idea. Idea je určitý způsob žití.

Život jako takový je tvůrčí proces, můžeme říci, že určitá tvůrčí technika je určitý životní styl, způsob. Láska – chuť tvořit sama od sebe nemůže nic zrealizovat. Aby nějaký tvůrčí potenciál mohl něco zrealizovat, musí z něho nejdříve vystoupit Idea. Když už tvořit, tak nějakým způsobem. Pokud nedáte tvořivosti nějakou formu, způsob, jak ta tvorba má probíhat, nemůžete nic udělat. Každý podnikatel, či jedinec, který je obdařen nějakou tvořivostí či chutí tvořit, musí mít podnikatelský záměr. Pokud ho nemáte, nemůžete nic zrealizovat. Z toho vyplývá, že všechno, co se v našem životě a světě odehrává, znamená, že na počátku byla nějaká idea.

Určitá Idea není nějaká jednolitá skutečnost, ale každá Idea v sobě obsahuje další podideje, které mají v sobě ještě menší podideje. Představte si, že máme nějakou ideu, která se vyobrazuje třeba naší planetou, a že v rámci této ideje je nějaká podidea, která se jmenuje člověk, ještě menší podidea je mravenec, atd. Ať je to mravenec či člověk, pořád jsou součástí jedné ideje, protože každá idea má své podideje, které mají ještě nižší podideje, jinými slovy: určitý způsob života, fungování.

Někdo by mohl říct, že znát svoje vlastní Já je nějaká jednolitá nudná skutečnost, ale když si začnete uvědomovat, že když toto Já zažíváte dostatečně intenzivně, kdy jste radostní a máte chuť tvořit, vznikají ve vás ideje a těch idejí může být nekonečné množství. Najednou život začíná být pestřejší. Uvědomte si, že všechny tyto ideje vznikají z jedné chuti tvořit.

Jestliže máme chuť tvořit a dokonce z naší chuti tvořit najednou vystoupil určitý způsob, technika, jak budeme tvořit, je to pořád málo, ještě nám něco schází. Z této tvůrčí techniky musí ještě něco vystoupit. Každá tvůrčí technika potřebuje určité parametry, vlastnosti, které jsou schopny tuto tvůrčí techniku zvládnout. Představte si, že existuje tvůrčí technika, určitý způsob tvoření, který je vyjádřena člověkem. Může tuto určitou tvůrčí techniku zvládnout třeba pes? Nemůže. Zase existuje určitá tvůrčí technika, životní styl, který zase může zvládnout pes a ne člověk. Pochopme, že určitá tvůrčí technika vyžaduje určitou skutečnost, která je obdařena určitými vlastnostmi, parametry a jenom díky tomu, že ta věc má tyto dané vlastnosti, tato tvůrčí technika může být někým zrealizovaná. Určitou tvůrčí techniku je schopen zvládnout pouze jedinec, který je obdařen určitými parametry, čili určitá Individualita. Když řekneme Individualita, máme na mysli nějakého živého jednotlivce, který je obdařen určitými vlastnostmi, parametry. Pokud existuje určitá Idea, může být zrealizovaná pouze určitou Individualitou.

My všichni máme někde v nitru ukrytou Individualitu, která je vaší pravou totožností. Realizujeme stejnou Ideu, ale protože v rámci této Ideje jsou dílčí podideje, současně nejenom že pracujeme na stejné Ideji, ale každý z nás je ještě napojen v rámci této Ideje na určitou podideu. To nám dává možnost, že jsme každý trochu jiný. Něco máme sice společné, pracujeme na společné Ideji, ale také se v něčem lišíme, protože v rámci té jedné Ideje jsme napojeni na určitou podideu. To nám dává naši specifickou Individualitu.

Jaký je rozdíl mezi Kristem, který žil v Ježíši a mezi Kristy, kteří jsou v nás? Aby proběhl určitý tvůrčí proces, musí být nejdříve samotná chuť tvořit. První, co musí být, je, že se vynoří určitá Idea, tvůrčí technika, ale to nestačí. Tato technika musí ze sebe vytvořit určité parametry, které jsou schopny tuto tvůrčí techniku zrealizovat, vznikne nějaká individuální skutečnost. V Ideji, i když je jedna, jsou obsaženy jednotlivé podideje. Kristus, který žil v Ježíši, byl vyjádřením, nástrojem, skrze který se realizovala obecná základní Idea. Kristus projevil určitou tvůrčí techniku ve své obecnosti (základní pointu té Ideje). Kdežto Kristové, kteří jsou v nás, také pracují na stejné Ideji, kterou zrealizoval Ježíš, akorát my jsme více zaměřeni na určitou podideu této Ideje. To je jediný rozdíl mezi Kristem v Ježíši a Kristem v nás. My všichni, tito Kristové, tyto Individuality pracujeme na společné tvůrčí technice, společné Ideji, akorát Kristus v Ježíši vyobrazoval základní princip této Ideje ve vší všeobecnosti, kdežto my jsme více zaměřeni v rámci této Ideje na ty určité podtechniky. To vám vysvětluje, že to, co zažil Ježíš (Kristus v Ježíši), symbolizovalo určité duchovní procesy, které jsou aplikovatelné na každého člověka. To, co zažil Kristus v Ježíši, tak to samé musí zažít Kristové, kteří jsou v nás, protože Individualita Ježíše vystihovala tu Ideu ve své obecnosti. To, co zažil Ježíš jako realizátor této ideje, platí pro každou podideu, která je součástí této ideje. Každý z nás vyjadřuje určitý aspekt z této Ideje. On byl „hodinář“, ale ty děláš digitálky a já dělám ručičkové hodinky. Pořád jsme ale hodináři. Ježíš nechtěl svým životem zdůraznit, co je důležitější, jestli digitálky nebo ručičkové hodinky, tam se jednalo o to, že vůbec existuje hodinářství. U nás se tato výroba už specializuje na nějaké konkrétní, specifické věci.

Proces nalézání Boha - proces hledání Já není nějaká nudná záležitost. Je to navýsost tvůrčí proces, který může být velmi rozmanitý. Představte si, že vesmír, který vidíme kolem sebe, je vyjádřením jenom jedné ideje či možná vyjádření jedné podideje, možná, že ani neznáme tu ideu, která je zodpovědná za vznik více vesmírů. Bůh těchto Idejí pojímá nekonečné množství. Jestliže tato Idea stvoří jednotlivé Individuality, jednotlivé Kristy – tvůrčí Jáství, přičemž každé tvůrčí Já je obdařeno určitými parametry, co je velmi důležité? Aby tyto vlastnosti, parametry byly spatřitelné, vnímatelné. Protože v čem je pestrost života? V tom, že se život projevuje různými kvalitami.

Jestliže život produkuje určité vlastnosti, dovedete si představit, že by život tyto své kvality, které vytváří, nemohl vidět? To by bylo k zešílení. Život tvoří vlastnosti proto, aby byly spatřitelné. Jak může každá tato Individualita spatřit sebe sama, své specifické vlastnosti, které ona sama sebou představuje? Potřebuje zrcadlo a co je to zrcadlo? Naše mysl. Chápete, proč každý Duch potřebuje duši? Aby mohl spatřit sám sebe. Když nemáš zrcadlo, sice cítíš, že jsi živá bytost, ale nevíš, jak vypadáš. To znamená, že individuální Duch (Kristus) ví, že je živou bytostí, že je obdařen specifickými kvalitami, které ho odlišují od jiného Ducha, ale nikdy by neviděl svoji podobu, kdyby neměl k dispozici živé zrcadlo a to je mysl. Každý individuální Duch k sobě potřebuje svoji vlastní duši (zrcadlo). Teprve v mysli Duch spatřuje sám sebe. Jestliže Duch má k dispozici mysl, kde najednou vidí sám sebe, získává tělo.

Pokud někdo hledá Boha (své pravé Já), nestačí jen zažívat vědomí svého vlastního Já, nestačí jen zažívat radost a Lásku, ale musíte vidět svoje Já i v těle. Musíte spatřit své pravé Já jakožto lidskou bytost. Samozřejmě, že tuto lidskou postavu neuvidíte očima, ale spatříte ji ve své mysli a v hrudi.

Bůh je jak osobní, tak neosobní. Akorát v osobní formě je mnohem intenzivnější.

Bůh se zpočátku zažíval jako samotná existence, kde nebylo ani světlo ani tma, ani velikost, ani malost, ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost, nic jenom se JE (EXISTUJE). Když začal najednou přemýšlet či meditovat, kým je, objevilo se: JÁ JSEM JÁ. Když se začal zaměřovat jen na prožitek svého pocitu JÁ a čím více se svojí pozorností zabýval prožitkem vlastního JÁ, prožitek JÁ se stupňoval, začalo svítat, začalo být čím dál více teplo, najednou se v Něm objevila chuť tvořit. Z této chuti tvořit (lásky) najednou vystoupila Idea (určitá tvůrčí technika neboli určitý způsob života) a následně došlo k uvědomění si, že tato Idea tvoří určité vlastnosti, tak se stále stupňoval a zintenzivňoval a najednou se před ním objevila postava. A Bůh měl tělo. Říkám to z pozice jakoby časové posloupnosti, ale u Boha je to všechno současně. Můžu říci, že tento proces takto vznikl a současně mohu říci, že to tak nevzniklo, protože ta postava je věčná. Když se bavíme o této úrovni, můžeme o času hovořit, tam existuje minulost, přítomnost i budoucnost, ale je to jedno a to samé. Tak jako tvůrčí Já je jedno, současně je tři: Láska, Moudrost, Vůle. Jsou to tři kategorie, ale jsou zažívány jako jedno a to samé.

Až začnete zažívat svoje Já dostatečně intenzivně tak, že se vám vaše Já odhalí i v lidské postavě, budete zažívat, že tato lidská postava spatřitelná ve vaší mysli je mnohem reálnější než lidské postavy, které vás obklopují ve vašem lidském životě a které vidíte očima. Tyto postavy, které vidíte očima, jsou jen stíny skutečnosti proti postavě, kterou vidíte ve své hrudi ve své mysli. Tato postava, kterou uvidíte skrze svoji mysl ve své hrudi, je vaše pravé podoba. Tam uvidíte sami sebe ve své pravé totožnosti, to je vaše skutečné tělo. Vaše hmotné tělo je jen skafandr, který jste si navlíkli na vaše skutečné tělo. A protože naše pravé Já má tělo, myšlenkové tělo (Bůh má tělo), to vám také vysvětluje, když jsou nějací lidé, kteří se realizují v duchovních směrech, ale nemají tuto problematiku dostatečně vyjasněnu, kdy hledají nějakou nirvánu či osvícení apod., se tito jedinci, když se dostanou do styku s nějakým přitažlivým tělem, duchovní cestu opustí. To vám vysvětluje, proč lidské tělo má takovou magickou moc. I Bůh má tělo. Bůh bez postavy není žádným Bohem. A protože zdrojem lidské postavy je sám Bůh, proto lidské tělo má takovou obrovskou moc. Pokud nehledáte Boha (svoje pravé Já) v lidské postavě, či s lidskou postavou, nebudete mít dostatečně velkou duchovní sílu, abyste odolávali různým svodům, které se na duchovní cestě můžou vyskytnout. Teprve až hledáte nějakého Boha, o kterém víte, že to je vaše pravé Já, ale že současně vaše pravé Já má dokonce i lidskou postavu, i když z jiného materiálu než je tento nedokonalý materiál, který si nyní uvědomujeme, teprve tehdy získáváte duchovní sílu, která vás chrání před různými svody, které se vás snaží od této realizace odtrhnout.

Idea, na které se zde my všichni podílíme, je: Zrealizovat Boha v podmínkách, které to skoro neumožňují.

Život se snaží také o to, aby dynamika tvorby byla co největší. Pokud existuje nějaká tvůrčí energie, co by mohla způsobit, kdyby nebyla proti ní protisíla. Aby mohla energie vyvolat nějaké účinky, musí se setkat s protisílou.

Byli zde jednotlivé božské Bytosti (Synové Boží). Ale protože měli tak silné vědomí Boha (vědomí JÁ), tak i když tam byly různé Individuality, všechny si natolik uvědomovaly svoje JÁ, že si uvědomovaly, že v celém vesmíru je jedno jediné JÁ. I když se setkávaly jako různé bytosti, měly pořád silný pocit, že jsou JEDEN. Ony se cítily, že JÁ je jedno a že každý z nich byl tímto JÁ. Ony věděly, že jejich Individuality je jedno jediné JÁ, které se vždycky projevuje určitými neopakovatelnými vlastnostmi, přičemž každý z nich byl zosobněním určité boží vlastnosti. Bylo v nich ale velmi dominantní vědomí vlastního JÁ, které je jedno, takže se vnímali jako jedna jediná Bytost. To vadilo Bohu. On nechtěl být sám, tam byly stamiliardy bytostí, kdy každá představovala určitou Boží vlastnost, ale pořád všichni zažívali, že jsou Jeden, že jsou projevem téhož JÁ. V konečném důsledku oni (i Bůh) cítili, že jsou pořád sami. A Bohu se jednalo o to, aby nebyl sám, ale aby někoho měl vedle sebe, s kým by mohl spolupracovat, komunikovat atd. Na co musel sáhnout, na který pocit, aby nezůstal sám a aby vzniklo více bytostí? Musel zlikvidovat pocit poznání pravého JÁ. Jak to mohl udělat? Musel začít vyzařovat něco (vytvořil takovou hmotu), aby v mysli zaniklo poznání pravdy a přestal být vnímán pravdivý obraz. Bylo jasné, že musí stvořit jinou hmotu, aby začala vytvářet v mysli falešné obrazy, aby tím došlo k zapomenutí na naše pravé JÁ. To je proces, o kterém píše 2. kapitola Genesis, kdy Bůh stvořil člověka z prachu země.

V 1. kapitole Genesis je popsáno stvoření světa v šesti dnech, kde je popsán vznik původního člověka (jednotlivých Synů Božích, kteří už měli všechno). Měli tělo, emotivitu, byla hmota, ale bylo tam silné vědomí jednoty. To Bůh mohl porušit jedině tím způsobem, že musel vytvořit jinou hmotu, která by začala do mysli dávat pomaličku falešné obrazy. První krok byl – stvoření člověka z prachu země. Jaký je rozdíl mezi kamenem a prachem? Prach je jemnější. V druhé kapitole Genesis je popsáno stvoření jemnohmotného člověka. Tato jemná hmota byla jemnější než je tato naše hmota, ale byl mnohem hrubší než původní hmota z čistého Ducha. Když vznikl jedmnohmotný člověk, kdy jsme žili miliardy let v jemnohnmotném světě, samozřejmě, že vlivem této jemnější hmoty se postupně vytvářely čím dál falešnější obrazy v mysli, kdy každý obraz v mysli vytváří určitý emoční dojem, až vznikl emoční dojem, který jsme potom pojmenovali Evou, což je naše lidská osobnost, a teprve potom, když se vytvořila lidská osobnost, neboli emoční dojem určité kvality, byly vhodné podmínky pro to, abychom jedmnohmotný svět opustili a dostali oděv (když byli vyhnáni Adam a Eva z ráje) z koží (tento fyzický organismus). To vysvětluje: Prach jsi a v prach se navrátíš. Jsi jemnohmotná bytost a po smrti, když opustíš tento svět, se vracíš do jemnohmotného světa. Museli jsme se nakonec dostat do světa, kde bude země takové povahy, že začne vytvářet ve vaší mysli úplně totálně falešné obrazy. K čemu došlo tím, že jsme se octli v této hmotě, která vytváří v naší mysli úplně falešné obrazy? K zániku poznání jednoho jediného pravého JÁ. Tím, že jsme ztratili poznání pravdy, že existuje jedno jediné JÁ, které je společné všem bytostem, i když toto jedno jediné JÁ se zosobňuje v určité vlastnosti a tyto vlastnosti jsou neopakovatelné, kdy každý z nás představuje jednu tuto vlastnost, jsme po určitou dobu žili jako samostatné jednotky a každý jsme si mysleli, že máme společného to, že jsme úplně samostatné bytosti. Po určitou dobu jsme žili bez vědomí, že máme společný základ. Tím jsme se všichni osamostatnili.

Tím, jak jsme žili, že jsme ve své mysli vytvářeli obraz, že jsme naprosto samostatní a na sobě nezávislí, se z toho vytvářel určitý emoční dojem, naše osobnost, která nám dává prožívat samostatný život. Máme třeba pocit, že je nás 6 000 000 000 rozdílných bytostí a nemáme ani špetku poznání, že jsme jedna bytost. Teprve tehdy, až se vytvořila v lidstvu osobnost (emoční dojem), který umí dostatečně intenzivně vytvořit pocit naprosté samostatnosti a vzájemné odlišnosti, může nastat cesta zpátky k Bohu. Když se potom k Bohu vrátíme, tak si zase uvědomíme, že jsme všichni součástí jedné Bytosti, že v nás všech žije jedno jediné JÁ, ale pocit oddělenosti už nám nikdo nevezme. Pak bude Bůh zažívat, že i když je jeden, je nás současně víc. O to šlo. To mu potom umožní daleko větší dynamiku života.

Když bylo v tomto světě falešné poznání reality a měli jsme pocit, že jsme všichni odděleni a že neexistuje společný základ – jedno jediné JÁ, samozřejmě se v nás na základě neznalosti pravdy pěstovat antibožské vlastnosti, což jsou vlastnosti, které jsou v příkrém rozporu s Boží přirozeností. Bůh je radost sama, dobrotivost, tvořivost a vše pozitivní, ale my jsme na základě ztráty vlastního JÁ začali v sobě rozvíjet vlastnosti přesně opačné: Netvůrčí bytosti, smutné, plné bolesti, nenávisti, atd. Díky tomu, že se vytvořil takový emoční materiál (osobnost), teprve potom, až se Bůh v nás znovu probudí, najednou bude mít v nás nástroj, který je vůči Němu strašně tvrdý. Je to jakoby byla velmi rozvinutá plachta, takže když On foukne, někdo mu klade odpor. On projeví svoji přirozenost a proti Němu se postaví přesně to, co je opačné (protichůdné). Teď se jedná o to, že každý z nás si bude uvědomovat, že máme k dispozici protibožské vlastnosti a současně, že v nás jsou i božské vlastnosti, a vy si rozhodnete pro co? Chápejte, to, že jsme rozvíjeli protibožské vlastnosti, naše strachy, závist atd., slouží tvůrčímu dílu. Jednou, až se naučíte kontaktovat se svým tvůrčím Já a začnete si uvědomovat Jeho přirozenost, a budete chtít něco projevit, tak můžete projevit jak své božské vlastnosti, tak také naše vypěstované lidské nedokonalosti, a můžete se rozhodnout, s čím se ztotožníte. To znamená, pokud chcete projevit svoji božskou přirozenost, tak si najednou uvědomíte svoji lidskou slabost, necháte ji žít, akorát tyto lidské nedokonalosti budete používat tak, že necháte skrze ně proudit Boží sílu.

Tak jako před 2000 lety Kristus (tvůrčí Já) vstoupil na tuto planetu (do tělesného vědomí Ježíše), chce v této době Kristus vstoupit do tělesného vědomí každého jednotlivce na této planetě.

Kristus (tvůrčí Já) se v této době velice intenzivně zpřítomňuje v každém člověku. Protože Kristus je tvořivost sama, jeho přítomnost rozechvívá každou buňku, každé tvůrčí centrum v našem těle. Lidi si sami vybrali, že se dominantně vnímají v mozku, takže nevnímají aktivaci ostatních center. U lidí, kteří se octli v satanově království (předním mozku), samozřejmě přítomnost Krista bude probíhat tak, že se bude jejich mozek čím dál více rozechvívat a mozek má jednu úžasnou vlastnost, že vytváří neustále problémy. Tito lidé budou čím dál více zažívat pouze problémy. Ten, kdo utěšuje člověka, je jeho srdce. Tím, že se Kristus nyní zpřítomňuje, dochází k aktivaci všech center v lidském těle. Člověk, který umí vstupovat do svého srdce, cítí, jak se opravdu nyní Kristus v srdci zpřítomňuje. Člověk, který je v mozku, tento proces nevnímá, ale bude vnímat proces, že se v něm čím dál více bude stupňovat satan. To, že to tak je, vidíte všude kolem, nárůst počítačů a veškeré techniky. Lidé jsou fascinování tím, co všechno tato technika umí, a satan vám tím říká: Podívejte se, kolik je v hmotě moudrosti. Hledejte moudrost ve hmotě a obdivujte moudrost, která sídlí ve hmotě. Ve hmotě je přece víc moudrosti než ve vás. Dnes jsou lidé fascinování tím, kolik moudrosti je v nějaké krabičce, a vůbec nejsou fascinováni svojí vlastní moudrostí, která sídlí v nich.

Katolická církev hodně mluví o dědičném hříchu, který se na lidí přenáší od chvíle, kdy Adam a Eva zhřešili proti Bohu, a ten je za tento jejich hřích vyhnal z ráje. Ale čím je tento dědičný hřích ví málokdo. Tímto dědičným hříchem není nic jiného než to, že každý člověk, který přichází na tuto Zem, má přirozený sklon čerpat svou moudrost z předního mozku a ne ze svého srdce, kde sídlí zdroj opravdové Moudrosti, kterým je samotný Bůh. A nemusím doufám zdůrazňovat, že již od dětství je tento dědičný hřích v každém člověku zesilován a podporován nejprve rodiči, a potom školními institucemi a státem.

Protože Bůh (naše Já) je tvořivost sama (je to tvůrčí element), člověk, který se vůbec nezabývá duchovními věcmi, ale vezme krompáč a začne kopat kanál, v okamžiku, kdy něco dělá, má mnohem intenzivnější pocit Já. Když budete v nečinnosti a víte, jak se vnímá Já, Já cítíte. Ale když začnete něco dělat, automaticky začnete registrovat, že pocit Já se zesílil. To znamená, že právě skutečností, že něco děláte, si můžete pomáhat v procesu zintenzivňování svého Já.

Když většina lidí medituje, jsou přesvědčeni, že pomocí meditace objeví něco nového, co ještě neznali. Není to ale pravda. Pomocí meditace neodhalíte Něco, co jste ještě neznali, ale vy jste To znali vždycky. Akorát to Něco zažijete mnohonásobně intenzivněji, jen to zesílíte. Nebude to nic nového, ale mnohonásobně silnějšího. Teprve až to něco zažijete silně, teprve začnete vnímat tu krásu toho známého.

Abyste měli v rámci meditace dobré výsledky, opravdu musíte svoji pozornost stáhnout do hrudi. Zapomeňte na hlavu! Pracovní místo v rámci meditace je hruď, nikdy ne hlava.

Vy nemeditujete, ale aktivně nutíte svoji mysl, a snažíte se, aby vaše lidská mysl pochopila a uvědomila si Vaši přítomnost v srdci, že Vy jste Ten, kdo sídlí v srdci člověka a nejenom že sídlí v srdci člověka, ale že přímo Vy jste jeho srdce. Co dovolíte vaší mysli, aby si o vás myslela, to se pro vás stane skutečností Jestli dovolíte vaší mysli, ať si o vás myslí, že jste hledač Boha, budete hledačem Boha a budete Ho hledat do nekonečna. Ale vy musíte vaši mysl donutit k tomu, aby vaše mysl myslela na to, a hlavně, aby si uvědomovala skutečnost, že přímo Vy, kteří jste si mysleli, že hledáte Boha, jste přímo Ten, který odjakživa sídlil v lidském srdci.

Meditace je o tom, že nutíte svoji mysl, ať si uvědomí skutečnost, že Vy jste obyvatel srdce člověka a že jste přímo srdcem. Pokud dovolíte vaší lidské mysli, aby si o Vás myslela něco jiného než to, co jsem vám nyní řekl, že jste věčně sídlící a nacházející se v srdci, v ten moment ztratíte Boha. Nalézt Boha není nic jiného než přinutit svoji mysl k tomu, aby to pochopila a uznala, a když tento fakt uzná, tak aby se obrátila do hrudi, a aby si uvědomila Vaši přítomnost jakožto tam sídlícího. To je celá pointa příběhu. V rámci meditace musíte tvrdě makat a rozčilovat se nad tupostí vaší mysli, že není schopna vnímat tuto zásadní a nejvyšší pravdu, že Vy jste ten, kdo sídlí v srdci člověka a že to vaše lidská mysl musí uznat. A ne si myslet, že jste mysl, natož tělo!

Nezažíváte Boha jenom z jednoho důvodu, že dovolíte vaší mysli si o Vás myslet něco, co není pravda. Proto neznáte Boha, protože Bůh je pravda.

Pravda je taková, že Vy jste Ten, který se cítí jakožto pocit Já a že tento pocit Já sídlí v hrudi člověka.

Když se zaměříte na skutečnost, že sami sebe cítíte jakožto pocit Já, a že tento pocit Já neboli vy se nacházíte v hrudi člověka začnete to emočně zintenzivňovat, najednou se před vaší myslí musí objevit lidská postava a budete zažívat, že vaše mysl se dívá na Vás. Ne že se díváte na sebe, ale že jste vnímáni vaší myslí.

Vy se nesnažíte nalézt Boha, ale jste Ten, který se snaží, aby byl vnímán vaší myslí. To je zásadní rozdíl a úplně opačná poloha!

V okamžiku, jestliže dovolíte vaší mysli, aby si začala o vás myslet, že vy najdete Boha, tak Ho nikdy nenajdete! Musíte sebe zažívat, že jste Ten, který chce být spatřen a že jediný, kdo Vás může spatřit, je vaše mysl, nikdo jiný. Musíte neustále vychovávat svou mysl k tomuto: Pokud se budeš realizovat v hlavě, nikdy Mne nespatříš! Pokud Mne chceš spatřit a Já osobně chci, abych byl spatřen, musíš Mne vnímat v hrudi.

Moje mysli, musíš se v hrudi obrátit na Mně!

Když toto začnete dělat a začne vám to docvakávat, zjistíte, že člověk nikdy nehledal Boha, ale že vždycky Bůh hledal člověka. Byl jste to Vy, který se celý život snažil, aby se vaše mysl obrátila na Vás, že jste celý život usiloval o to, abyste byl spatřen svojí myslí.

Pořád jste si myslel, že hledáte Boha. To není pravda. Vždyť Já jsem přímo ten, kdo má být nalezen! Ne ten, který má hledat, Já nejsem hledající!

Jsem Ten, kdo chce být zachycen! Spatřen! Nalezen!

Já vím, kdo jsem, Já jsem Já. Akorát si moje mysl musí uvědomit, že Já jsem Já a že sídlím v hrudi člověka.

Běžte hned k tomu jedinému a nejsprávnějšímu poznání! Vy nehledáte Boha, Vy jste Ten, kdo nutí vaši mysl, aby si uvědomila, že jste pocitem Já, který sídlí v hrudi člověka.

Vy jste přímo tímto pocitem, touto skutečností, která má být zachycena vaší myslí! Nejste nic jiného a pokud si budete myslet, že jste něco jiného, tak si něco nalháváte!

Ten, kdo hledá, je vaše mysl! Ale ani vaše mysl nehledá. Vy nutíte vaši mysl, ať Vás objeví!

Ne že Vy jste na cestě, ale Vy jste Ten, kdo tu cestu řídí!

Vy jste Ten, kdo nutí vaši mysl, ať si o Vás nemyslí nic jiného než to, že jste pocit Já, sídlící v hrudi (srdci) člověka. Jinou totožnost o sobě samém nedovolte vaší mysli myslet. Pokud jí to dovolíte, ztratíte sami sebe! Tato ztráta bude jenom díky vaší slabosti, zbabělosti a lenivosti.

Nesmíte si o sobě myslet, že jste nějaký meditující. Ten, kdo by tam mohl být jako meditující, je vaše mysl. Ale to není vaše starost. Je tam někdo, kdo by chtěl zdánlivě meditovat, ale neztotožňujte se s ním, to je vaše mysl. Musíte se automaticky od samého počátku stavět do role, že jste Ten, kdo chce být nalezen! Spatřen! Nejste hledající! Jste Ten, kdo má být nalezen! To je vaše pravá totožnost! Ten, kdo Mne může nalézt, je právě Moje mysl. Moje mysl Mne ale nenajde, pokud se zaobírá vším možným, jenom ne MNOU. Já musím být tím ústředním tématem veškerého uvažování Mé mysli!

Já přece vím, kdo jsem! Já jsem pocit Já sídlící v hrudi, srdci člověka, to jsem Já. Toto musí dojít Mé mysli, Já svoji totožnost znám! Mysl to musí už konečně pochopit! Ne Já!

Moje mysl si o Mně pořád myslela něco, čím jsem nikdy nebyl! Já jsem jí to jen po určitou dobu dovolil, aby si o Mně myslela tyto nesprávné myšlenky. Z určitého důvodu se Mi to hodilo do krámu, protože jsme si budovat svoji lidskou osobnost a svoji emoční strukturu. Teď už nechci.

Teď už chci, ať mysl o Mně myslí takovým způsobem, jaký ve skutečnosti jsem.

Nejsem naprosto ničím jiným než pocitem Já, který sídlí v lidské hrudi.

Čím více budu zažívat, že jsem tímto pocitem, tak nebudu už zažívat jenom to, že jsem v lidské hrudi, ale že sídlím v duchovním světě a že mám normální lidskou postavu, a jenom když tento duchovní svět vztáhnu k svému masitému tělu, tak koresponduje s lidskou hrudí. Ne že bych přímo sídlil v hrudi, ale duchovní prostor, ve kterém se nacházím, kde je Můj domov, na základě souvztažností je prociťován v hrudi a ne v hlavě.





Přidáno dne: 11.7.2009

Vybráno z 54. semináře:


Neustále se snažím lidskou mysl dovést k tomu, aby se nedomnívala, že to, co se ukrývá za slovem Božství, je jenom nějaká čistá esence, čisté bytí, kdy si jenom vegetuji, přebývám a veškeré tvůrčí děje mne nezajímají. Mnoho duchovních učitelů lidi směřuje právě k tomuto stavu. Tento stav je sice dosažitelný, ale je v hlubokém rozporu s tím, o co Bohu (našemu Já) jde. Někteří lidé se zase zaměřují jen na stránku jevů života a neví, že existuje možnost jen být a stát se samotným bytím (vědomím). Potom jsou lidé, kteří se mohou zaměřovat na tzv. Krista (tvůrčí Já), ale opomíjejí čisté vědomí a také oblast životních procesů. Vysvětlil jsem vše od prazákladu - samotného bytí, kde není nic, jen existence, dále jsem vysvětlil, jak toto čisté bytí ze sebe vytvořilo tvůrčí centrum (tvůrčí Já), které používá tvůrčí mechanismy (tvorba idejí, vlastností), čímž vzniká mnohost bytí a dochází k tomu, že můžeme pozorovat ve svých životech a kolem sebe mnoho rozdílných skutečností a procesů. Božství není jenom nicotné, jednoduché, a není jenom složité a komplikované. Božství je nicotné, jednoduché a současně složité a komplikované. To vše patří k Božství.

Pod pojmem Božství se ukrýváme my samotní, nemůžeme vnímat Božství, že je to něco převratného, mimořádného, co se nás netýká a nemůžeme si myslet, že jsme ti nicotní a že ani nemůžeme pomyslet na to si dělat ambice na styk s Bohem, natož se s Ním identifikovat.

Božství není něco mimo nás. Božství není jenom něco, co je v nás, ale Božství je něco v nás a to, co je v nás, jsme my sami.

Není troufalost, když mysl člověka si začne pohrávat s myšlenkou, že by se mohl sám stát Bohem a s Bohem se identifikovat. Je to jediná možnost, jak si vlastníma rukama ohmatat, co je to Božství.

Kdo se nevydá cestou identifikace sebe sama s Božstvím, nemůže poznat Božství. Pro takového člověka bude Božství vždy jen nějaká hypotetická záležitost, o které se bude domnívat pokaždé něco jiného.

Bůh je kouzelný v jedné věci, že má takový přístup: Jak ty ke Mně, tak Já k tobě. On dokáže to, že pokud si člověk udělá nějakou představu o Bohu, vezme na sebe přesně tu podobu a v této podobě se mu bude zjevovat. Proč to tak je? Existuje zde životní mechanismus: Myslet znamená tvořit.

Lidé nechápou, že tím, že jsou obdařeni schopností vědomě myslet, používají největší božskou moc. Bůh se vám nikdy nemůže prezentovat v jiné podobě, než jakou si vytvoříte ve své mysli.

Je velmi důležité mít k dispozici kvalitní mysl, pokud chceme vidět věci v pravé podobě. Pravá podoba věci je velice krásná. Jakého si člověk vytváří Boha, v takové podobě se mu zjevuje. Pokud tento mechanismus někdo pochopí, tak proč se nesnažit si udělat tu nejkrásnější představu o Bohu – že jsem to přímo Já sám!

Pokud chtějí lidé mezi sebou komunikovat, potřebují řeč. Když chce s námi komunikovat Bůh, má několik možností: Buď hovoří přímo k vám z vašeho nitra (srdce), protože ústa Boží jsou srdce. Člověk tak může slyšet Jeho Hlas, který zní v jeho vlastním srdci. Pokud je člověk schopen objevit své srdce a udržet ho při životě, stává se schopným vnímat Boží Hlas, může klást Bohu otázky a Bůh mu odpovídá. Druhý způsob, jak komunikuje Bůh (Život) s člověkem, je zvěrokruh. Zvěrokruh je dokonalý jazyk, který Bůh používá k tomu, aby lidské mysli ozřejmil, kým Bůh je, jak funguje (pracuje) a k čemu jeho práce slouží. To vše je obsaženo ve zvěrokruhu. Dokonalejší nástroj komunikace Boha s lidskou myslí neexistuje. Žádné karty, žádný i-ting, žádné věštecké metody nemohou dosáhnout dokonalosti zvěrokruhu a ani jednoduchosti zvěrokruhu. Zvěrokruh je velice jednoduchý, ale současně i velice složitý. Taková je přirozenost Božství, je tím i tím současně.

Zvěrokruh je jazyk, který umožňuje lidské mysli komunikovat s Bohem a rozumět Mu.

Zvěrokruh nám umožňuje, že každý člověk si může vysvětlit, proč se věci dějí, jaký to má smysl.

Vy můžete být, kde chcete. Nejste tělo, jste někdo, kdo není nikde a kdo současně někde je. Vaše Já je prostorové i bezprostorové současně. Ale pokud se vaše Já rozhodne někde být, není to tam, kde je tělo, ale tam, kde je mysl a co je v mysli. Nežijete ve fyzičnu, tam je jen naše fyzické tělo. Vy žijete pouze ve své mysli.

Bůh je neustále v každém člověku. Proč člověk o Něm neví? Protože neumožnil své mysli, aby Ho do sebe vpustila. Kdyby mysl v tuto chvíli do sebe vpustila Boha, v té chvíli pro vás začne existovat. Tak co vám brání být s Bohem? Vaše neschopnost pracovat s myslí. Nejenom schopnost, že měníte obrazy ve své mysli (schopnost přemýšlení), ale hlavně – umět svoji mysl natáčet, směrovat ji 360° dokola a ne pořád jen jedním směrem. To je důležitá schopnost – umět natáčet zrcadlo své mysli kterýmkoliv směrem. Nejenom ven, ale také dovnitř. Schopnost uchopit zrcadlo naší mysli a natočit ho dovnitř, je velmi důležitá, obzvláště v této době. Pokud ho umím natáčet dovnitř, musím ho zcentralizovat a směrovat do srdce.

Negativní duchové a negativní duchovní směry si v prvé řadě dají záležet na degradaci vaší mysli. Nevezmou vám ji zcela (Buddhisti ano), ale aby hned neprojevily svoji negativitu, nechají vám kousek mysli, ten je ale tak zpitvořený, je to jen torzo mysli, kdy nebudete vědět, kam patříte a kým jste. Mysl musí být jemná, naprosto reálná a inteligentní, moudrá. Pozitivní duchovní směry budou zdůrazňovat významnost vaší mysli. To nejcennější, co Bůh má, je mysl. Kromě sebe sama (Bůh se má samozřejmě rád), má Bůh rád svoji mysl. Z pozice člověka: Největší dar, který máme, je naše mysl, kterou bychom si měli hýčkat. Lidé si hýčkají svá těla, či spíše pocity, které vznikají skrze těla. Tím, jak si je lidé hýčkají, rozvíjejí a snaží se neustále prožívat svůj život skrze tělesné pocity, velice degradují svoji mysl. Vědomý člověk, který chápe, o co v životě jde, by si měl hýčkat svoji mysl.

Živoucí bytost v celém vesmíru je jen jedna – Bůh – naše Já. Musíte vnímat pocit, že jste živá Bytost, a ne že si budete myslet, že jste živá Bytost, protože většina lidí si myslí, že když dá impuls svým rukou a ruce se pohnou, že jsou živá bytost. Já se bavím o samotném pocitu vlastní životnosti. Jestliže člověk uchopí samotný pocit vlastní životnosti, v té chvíli si uvědomuje Boha. Bůh – naše pravé Já je samotný pocit, že jsem živý.

Prazáklad – vědomí samotné – prožitek existence je naprosto impotentní skutečnost.

To, o čem blouzní Buddhisté, lidé typu E. Tomáše a jim podobní, či pan J. Vacek, propagují tuto impotentní skutečnost – samotné bytí. V křesťanství je to podáno jinak: V Bibli je psáno v evangeliu Matoušově: Panna porodila Syna. Proč Panna porodila Syna? Protože nebyl k dispozici žádný muž, který by ji oplodnil. Zatím byla absolutní pasivita. Nebyl muž, tak Panna musela porodit Syna sama od sebe. Jak zvláštní proces. Ne dceru, ale Syna. Teprve Panna si vytvořila Syna. To vám vysvětluje, že něco absolutně pasivního stvořilo něco aktivního – mužský element. Tento proces, kdy Panna porodila Syna, jsem vám vysvětloval, když prožitek JSEM obrátil pozornost na sebe sama, změnil se na JÁ JSEM a v té chvíli byly dvě alternativy, buď se zaměřit zase na to původní JSEM, anebo se zaměřit na JÁ. Toto prapůvodní bytí začalo upřednostňovat JÁ, tím pádem JÁ rostlo a JSEM ubývalo. Původní JSEM se začalo ztrácet, i když je neztratitelné, a začalo dominovat JÁ, až nakonec začal dominovat prožitek, že JÁ JSEM JÁ. Teprve prožitek JÁ JSEM JÁ je tato jednička – jeden jediný Bůh, pravý Bůh. Původní prožitek JSEM nemá žádné kvality, je tam jen samotný fakt existence, bytí a to je teprve půda, ze které může vyrůst Bůh. JSEM je takový divný Bůh, je to Bůh a současně to není Bůh, protože je jasné, že i pravý Bůh – JÁ JSEM JÁ musí být, existovat, protože kdyby nebyl prožitek existence, nemohl by pravý Bůh existovat. I pravý Bůh musí existovat, jinak nemá smysl o něm hovořit. Prazáklad Boha – stav JSEM je něco tak stupidního a samozřejmého, že nechápu, že má někdo potřebu se takovou věcí vůbec zaobírat. Ale tato samozřejmá věc ze své samozřejmosti stvořila něco mimořádného – tato panna (samotné vědomí) porodila mimořádného Syna (sebevědomí – JÁ JSEM JÁ). Tento proces, kdy se z vědomí stane Sebe-vědomí má tři fáze.

1. fáze BOHA - JSEM: Prapůvodní JSEM se začalo aktivovat. První „rostlinka“, která vyrostla z této prapůdy byla pozornost. Pozornost chtěla mít kontakt a nic nebylo, chtěla se něčeho dotknout, a byla jen ona a ta půda, ze které vyrostla. Čeho se mohla dotknout? Jedině půdy, ze které vyrostla. Obrátila se na JSEM (vědomí) a došlo ke vzniku JÁ JSEM.

2. fáze BOHA – JÁ JSEM: Vznikla nová možnost pro pozornost. Najednou se už mohla dotýkat buď půdy, nebo toho nového, co se objevilo - JÁ. Pozornost si řekla, že stav JSEM už zná, protože se ho již dotýkala předtím, ale nyní je pro ni lákavé – se zabývat a dotýkat se nového objektu – prožitku JÁ. JÁ mělo v této chvíli stejnou intenzitu jako JSEM. Bylo to v rovnováze.

3. fáze BOHA – JÁ JSEM JÁ: Když se pozornost zcela odvrátila od prožitku JSEM a plnou silou se zaměřila na prožitek JÁ, toto JÁ se začalo zintenzivňovat až se změnilo na prožitek JÁ JSEM JÁ. Tím nastala fáze: JÁ JSEM JÁ – a teprve tento prožitek je jednička. To je ten střed, o kterém jsme se bavili. Vznik jedničky je výsledkem třífázového procesu. To je ten paradox a je to myslí uchopitelné, má to logiku: Jestliže jednička (JÁ JSEM JÁ) – potentní Bůh je výsledkem třífázového procesu, můžeme říct, že rodičem jedničky je trojka. Trojka zrodila jedničku. Ale je to zvláštní trojka. Protože jednička je první uchopitelné číslo a přesto před jedničkou byla trojka, která tuto jedničku stvořila. Taková abstraktní, skoro neuchopitelná trojka. Ale je to pořád trojka, protože vidíte tři fáze: Jsem, Já jsem, Já jsem Já. Tato trojka je jakoby trojka, která předchází stvoření, a stvoření je něco konkrétního, to, co je před stvořením, není nic konkrétního, i když je to naprosto reálné. Tím, že jednička je výsledkem třífázového procesu, dá se říct, že trojka je rodičem jedničky, a víme, že rodič se přenáší na dítě. Každé dítě v sobě obsahuje rodiče – geny po rodičích, nemoci, vlastnosti apod. Jestliže je jednička stvořena trojkou, musí ji v sobě obsahovat. Proto je Bůh jeden a současně trojjediný. Všichni z toho dělají obrovské mystérium, katolíci na toto téma dělají kongresy, aby vyřešili trojjedinost Boha a přitom je to tak jednoduché.

Původní impotent (prapůvodní vědomí JSEM) nás nemusí zajímat, protože nemá ještě žádný vztah k tvorbě vesmírů. On nebyl schopen nic stvořit. A když už, tak mohl tvořit jedině skrze svého Syna. Právě proto je v Bibli řečeno: I veškerou moc na nebi a na zemi Bůh předal svému synu. Pokud chápeme, že prožitek JSEM je ten prapodivný Bůh, tak prožitek JÁ JSEM JÁ je jeho Syn. Můžeme říct, že opravdový Bůh je naše Sebe-vědomí, JÁ JSEM JÁ, zjištění, uvědomění si této převratné skutečnosti. Pokud někdo ve vztahu k Bohu používá slovo Kristus, musí ho dávat do souvislosti právě s prožitkem JÁ JSEM JÁ, s touto jedničkou a ne s původním JSEM.

Když bude člověk v sobě prožívat a objevovat své pravé Já, bude se mu zpočátku zdát, že Bůh je jeden, takové malé světélko ve tmách. Ale čím více se svému Bohu přiblížíte, zjistíte, že i když je jeden, je současně trojjediný. Kdyby byl Bůh bez Lásky, něco by tam scházelo. Bůh bez Moudrosti by také nebyl Bohem, něco by tam scházelo. Kdyby byl Bůh bez Vůle, také by v Něm něco scházelo. Čím více se člověk přibližuje Bohu, tím více se bude bod měnit v rovnostranný trojúhelník.

Když začnete zažívat, že JÁ JSEM JÁ a když Ho začnete zažívat čím dál více, s větší intenzitou, automaticky z tohoto JÁ vystoupí schopnost tvořit (Láska), schopnost tvořit určitým způsobem (Moudrost) a zosobňovat (mít) určité kvality (Vůle), které umožňují tvořit určitým způsobem. To všechno je obsaženo v JÁ.

Důležité mystérium Božství: U Boha spočívající v prvé řadě v sobě samém můžeme říct: Bůh = Láska. Bůh = Moudrost. Bůh = Vůle. Láska = Moudrost = Vůle = Láska To všechno je Bůh. U Boha nedochází k rozlišení této trojky, všechny tři kvality jsou jedno a to samé. Bůh nevidí rozdíl mezi Láskou a Moudrostí. Bůh nevidí rozdíl mezi Moudrostí a Vůlí. Bůh nevnímá rozdíl mezi Vůlí a Láskou. To je Božství v nejryzejší formě.

Bůh spočívající sám v sobě (trojjediná jednička) najednou ze sebe vystoupil. Přestal spočívat jen v sobě, ale vystoupil z tohoto stavu spočívání a vznikl nový stav, kdy Bůh ze sebe vystoupil směrem ven. V té chvíli máme nové okolnosti, protože je Bůh (věčně existující) a to, co z něho vystoupilo (stvoření). Dvojka nám ukazuje, že Bůh ze sebe vystoupil (či něco z něho vystoupilo, což je také Bůh, protože je to božský obsah, což je On sám) směrem ven a můžeme říct, že prapůvodní stav Bůh (jednička) se změnil na stav Bůh a stvoření (dvojka). Dvojka má dvě části: Bůh a stvoření. Jednička představuje samotného Boha bez stvoření, kdežto dvojka ukazuje druhý stav – Bůh + stvoření.

To, aby Bůh spočíval sám v sobě, je jen hypotetická možnost, to nejde. Tvůrčí Bůh (KRISTUS) – prožitek JÁ JSEM JÁ je svojí povahou a přirozeností tvořivost sama. Až živá bytost uchopí a prožije prožitek JÁ JSEM JÁ, je to tak intenzivní prožitek radosti a euforie, že nemáte šanci něco neudělat, protože euforie a radost vás vždycky přinutí něco udělat. Proto můžeme říct, že Bůh je – tvůrčí akt sám. Bůh, který se neprojevuje nějakou činností, neexistuje, protože Bůh, který by spočíval sám v sobě a nic nedělal, by popíral sám sebe, což nejde.

Jak se začíná původní tvůrčí Bůh rozčleňovat? Bůh ve své prapůvodní podstatě je jednota (1=3 a 3=1). Bůh se začne rozčleňovat tím, že začne ze sebe vytvářet Ideje, které vznikají ve sféře Moudrosti.

Když řeknu slovo hmota (astrologicky – země), není to něco, co je primárně hmatatelného, i myšlenky a emoce jsou hmatatelné. Není to tak, jak si většina lidí myslí, že jenom hmota je reálná, ale emoce a myšlenky jsou také reálné. Jaký princip se ukrývá za slovem hmota? Je to rozčleněná skutečnost. Hmota je stav rozdělení. Tím, že máme hmotná těla, jsme od sebe oddělení. Kdybychom nebyli skrze hmotná těla oddělení, stali bychom se nějakým společným chuchvalcem emocí a myšlenek. To primární, co se ukrývá za slovem hmota (země) je proces separace (rozčleňování).

Co je to jednička? Něco nejzákladnějšího. Základní princip v životě vysvětluje podstatu prvního astrologického domu – Ascendentu. Princip spočívá v tom, že každý existující musí někým (něčím) být. Neřeším, že jste existující. To je stupidní věc, nechte to Buddhistům. Každý ale musí někým a něčím být. Každý jsoucí jedinec musí představovat určitou kvalitu, vlastnost. Myslíte si, že budete bez kvalit? Dovedete si to představit? Jedna hypotetická představa je, že budete bez vlastností, bez charakteru. To ale neexistuje. Druhá hypotetická možnost je, že byste měli každou chvíli jinou vlastnost. To taky nejde. Jednička souvisí s tímto základem a když to aplikujete do svých horoskopů, měl by 1. dům naznačovat, kým byste měli být a jaké parametry byste měli zosobňovat. Člověk se nemůže zredukovat na jednu vlastnost, to nejde, protože je souborem mnoha vlastností, ale některé vlastnosti jsou jakoby podřadnější a nejsou na povrch tak vystupující a není to nosné téma, ale jen okrajová záležitost. Každý člověk by měl svým životem zosobňovat určitou nosnou vlastnost. Jednička by měla představovat kmenovou vlastnost. Když člověk bude tuto kmenovou vlastnost projevovat a bude nositelem této vlastnosti, najednou by se v něm mělo probouzet intenzivnější vnímání svého Ducha.

Tím, když člověk vědomě naplňuje a snaží se čím dál více zosobňovat kvalitu, kterou dostal od života do vínku, tím více se člověk dostává do jednoty sama se sebou a výsledkem je čím dál větší a intenzivnější prožívání svého Já. A život není o ničem jiném než o nalézání a prožívání svého Já. To je nosné téma. Nemůžete ale zažívat svoje Já, když jste někým, kým nemáte být. O tom je jednička – být tím, kým mám být. Největší problém je spojen s tím, uvědomit si, kým mám být. Tento problém je tak velký, že se muselo k jedničce přidat zbývajících jedenáct znamení, abychom to mohli vyřešit.

První princip života je, že když jsem, musím někým být. Když jsem sjednocený sám se sebou, nevnímám, kým jsem. Kdybyste neměli zrcadlo, jste sice sami se sebou, ale vůbec byste nevěděli, jak vypadáte. Bavíme se o tvarových, vizuálních vlastnostech, nebavíme se o duševních vlastnostech. Musíte k tomu použít protilehlou kvalitu. Sedmička odpovídá sedmému znamení (Váhy) a to je vzduch. Jednička odpovídá živlově ohni. Oheň je o Já, protilehlé znamení ohni je vzduch, což je mysl. Co symbolizuje sedmička vůči jedničce? Uvědomit si rozdíl. Primárně je to – opak. V životě je to tak, že každá kvalita, která existuje, má svoji kvalitu, která je přesně opačná. Jsou sice rozdílné kvality, ale jsou také kvality, které jsou navzájem vůči sobě přesně opačné.

Jestliže je Já, existuje ne-Já. Je schopnost vnímání odlišnosti důležitá? A k čemu? Aby ses vymezil vůči těm, kým nejsi. Ta schopnost vnímat nestejnost, odlišnost, je důležitá ke dvěma věcem. Která složka naší bytosti nám dává schopnost vnímat odlišnost? Mysl. Můžeme říct, že jednička a sedmička nám dávají dvě krajnosti Boha. První krajnost je jednota. Bůh je jeden a všechno je jedno a to samé. To je jeden aspekt Boha. Druhá krajnost Boha (a bez této krajnosti by Bůh neexistoval a Bůh by nebyl Bohem) vnímat rozmanitost. Dovedli byste si představit, že byste vedli život, který by nebyl rozmanitý? Protipól jedničky je sedmička (pokud máme 12 skutečností), což ukazuje na druhou extrémní polohu Boha – Bůh je absolutní rozmanitost. Pouze schopnost vnímat nestejnost, odlišnost, vytváří rozmanitost.

Nemůžeme Boha vnímat jen v jedné poloze (jednota) ale i v druhé (absolutní rozmanitost). A naopak.

Kvalita, která je ztotožněna sama se sebou, není schopna sebe posoudit, je subjektivní, nekritická. Když jste sami se sebou, kritičnost je nulová, nemáte nadhled a nemůžete si uvědomit, kým jste. Právě proto určitá kvalita k sobě přitahuje kvalitu přesně opačnou, protože tato opačná kvalita ve vás vyvolává největší schopnost vnímat rozdíly. Vy skrze jedničku nějakou kvalitu představujete. Právě proto skrze sedmičku je vám ukázáno, jakou kvalitu k sobě přitahujete, protože právě skrze tuto kvalitu se ve vás aktivuje maximální schopnost vnímat rozdíly (kritičnost - objektivita).





Přidáno dne: 14.7.2009

Vybráno ze semináře 55:

Pokud chce někdo hledat prakticky svého Ducha, je hlavním problémem určitá duchovní praxe, např. meditace apod. Pro takového člověka nemá astrologie zatím smysl, protože on se musí v prvé řadě zaměřit na samotnou realizaci Ducha v sobě. Takový člověk by měl usilovat v prvé řadě o oživení a zpřítomnění svého Ducha. Pokud člověk ví, co je to Duch a ví, jak Ho v sobě oživit, pro takového člověk zvěrokruh dostává úplně novou dimenzi, protože takový člověk už na základě prožívání svého Ducha pochopí, že to není pouze o tom, že znám Ducha a basta fidli. Pochopí, že Duch je naprosto tvůrčí element. Duch se nespokojí s tím, že je člověkem nalezen, ale Duch, když je určitým člověkem nalezen, se snaží tohoto člověka využít ve svém tvůrčím procesu a chce, aby tento člověk, který svého Ducha vnímá, s Ním vědomě spolupracoval. Pro takového člověka je astrologie velice kvalitní a užitečný nástroj, protože mu pomáhá chápat tvůrčí proces Ducha, a to, pomocí jakých mechanismů Duch tvoří, a k čemu to vše má směřovat.

Hlavní doménou astrologie je snažit se porozumět tvůrčímu procesu Ducha.

Duch je naprosto tvůrčí Bytost. Jestliže existuje určitá tvůrčí Bytost, usiluje pořád o to, aby měl k dispozici čím dál dokonalejší nástroj, který mu umožní projevit čím dál větší tvořivost. K tomu slouží astrologický diagram, kde jsou informace, o co by měla duše vědomě usilovat, aby se co nejdynamičtěji vyvíjela a aby se co nejrychleji stala vhodným nástrojem pro realizaci Ducha! Tzv. horoskop není o ničem jiném!

Pokud někdo usiluje o probuzení svého Ducha a něco pro to dělá a dělá to určitý počet let, (protože nějakému náhlému procitnutí moc nevěřím, je to vždy až po nějakém vytrvalejším úsilí), zjistí, až začne svého Ducha v sobě vnímat a někdy později dostane svůj horoskop, že přesně pracoval a dělal to, co je obsaženo v jeho horoskopu. Když člověk usiluje o Jeho věc, Duch si ho začne formulovat tak, jak je to znázorněno v jeho horoskopu. Horoskop není něco, co je dáno, že něco bude tak a tak. Horoskop je něco, do čeho se máme vpasovat, není o tom, že takoví jsme! Musíme tvrdě zapracovat na tom, abychom se stali tím, co máme v horoskopu. Tady by se mohlo zdát, že ani nemusíme horoskop znát, ale je určitá výhoda, když umíte číst poselství horoskopu, a když můžete potom na základě vědomého poznání tomu i napomoci a můžete tak ještě více přitlačit na pilu a můžete svému Duchu ulehčit ve vývoji své vlastní duše.

Zdrojem života je tvůrčí Já (Kristus), které je tvořivost sama. Život není o ničem jiném, než o tvořivosti. Každá kvalita (vlastnost) je puzena k tomu, aby tvořila, protože život jako takový je tvořivost sama. Každá vlastnost i kdyby nechtěla, tak už pouhou svou existencí něco vytváří. Jestliže máme určitou tvořivost, tak každý tvůrčí akt je k něčemu puzen – aby působil určitým způsobem. Každá tvůrčí technika vytváří určitou vlastnost, kvalitu (již modifikovanou).

Na počátku existovala určitá kvalita, která automaticky začíná nějakým způsobem tvořit, když tvoří, automaticky se stylizuje do určité tvůrčí polohy (techniky), a tato tvůrčí technika se vrací zpět k této vlastnosti a začne ovlivňovat, modifikovat tuto vlastnost. Pokud tvoříte nekvalitně a špatně a tvůrčí energie je negativní, začne vytvářet negativní tvůrčí techniky, které působí na tuto vlastnost a začne ji deformovat. Původní kvalita se tak začne negativně deformovat. Pokud určitá vlastnost tvoří pozitivně, pozitivní tvůrčí energie vytváří pozitivní tvůrčí způsoby, které se vrací a působí na tu původní tvůrčí vlastnost a začne ji zušlechťovat. Tím pádem tato zušlechtěná vlastnost začne vyzařovat tvůrčí energii, která je již o stupeň někde jinde. Tato již „vyšší“ energie je zase tlačena, aby tvořila způsobem, který je zase o stupínek výše než byl původní způsob. Tato vyšlechtěná tvůrčí technika zase vyšlechtí ještě více tuto vlastnost, a ta bude zase ještě výše. Jinými slovy hovořím o Vůli, Lásce a Moudrosti. Jsou to tři skutečnosti, které se dotýkají JEDNOTY (jedno je trojjediné) a kreslil jsem to ve formě rovnostranného trojúhelníku.

Když řeknu Individualita ve významu neopakovatelného jedince, či skutečnosti, je v tom obsažen zásadní duchovní problém. Dosáhnout stavu jedinečnosti ve významu – být jediný, neopakovatelný – znamená se stáhnout do jednoho bodu, umět se zohniskovat, zcentralizovat. Nikdo nemůže spatřit jedinečnost člověka či určité věci pokud není schopen se stáhnout do ohniska toho daného člověka či té věci, protože každá věc, zvíře, kámen, člověk má své ohnisko, které je živé, protože přímo v každé věci i člověku sídlí TO NĚCO, co tu danou věc či člověka oživuje. Toto ohnisko nazýváme srdcem. Naučit se vnímat Zdroj života dané věci je to samé jako naučit se vnímat ohnisko daného objektu. Pozemské lidstvo má právě v tomto největší deficit, protože se naučili vnímat povrch věcí, ale nikdy ne ohnisko. Teprve vnímáním ohniska člověk má jedinou možnost, jak si uvědomovat své pravé Já, a zjistíme, že naše pravé Já (Duch, Kristus, srdce) je jedinečné, protože žádné jiné takové Já už neexistuje. To je jedno jediné Já, které je jsoucí v celém vesmíru. Pokud se naučím vnímat toto pravé Já, může mít v mém srdci jinou podobu než v srdci jiného člověka. I když je to stále jedno jediné Já, přesto v srdci každého člověka je podoba a fungování tohoto Já trošičku jiná.





Vybráno z 56. semináře:

Odmalička by měl být člověk veden k tomu, že zde jsme DOČASNĚ!!! Jsme tu pouze na návštěvě! Lidé na to úplně zapomněli.

Ten, kdo nebude schopen se dostávat do kontaktu se svým srdcem, to bude mít v následujících letech velmi složité.

Lidé dělají chybu, která spočívá v tom, že oni hodnotí nějaké skutečnosti, ale nesnaží se pochopit duchovní podstatu. Všechno, ať je to geometrický tvar, ať je to živá bytost, ať je to číslo, má nějaký duchovní obsah. Vše, ať je to zvuk, geometrický tvar, číslo, je jen vyobrazení určité duchovní skutečnosti.

Základnou, ze které všechno pramení, je NIC. Používáme symbol pro nic - nulu. Nevím ale, jestli je to správné, protože jaký bychom měli používat symbol pro nic? Žádný. Ale použijeme nulu. Co to je - toto nic? Samotné bytí, prazákladní skutečností je stav, kdy existuje samotná existence. Když řeknu nic, nemám na mysli, že je stav, kdy něco neexistuje, tam něco existuje, to je ale pouze ta samotná existence. Nicotou se myslí, že tato existence se zatím žádným způsobem neprojevila, nemanifestovala. Nenechte svoji mysl nějak oklamat, když řeknu, že prazákladem veškerenstva všeho je nicota, tak nemám na mysli, že nic neexistuje, protože něco existuje - samotná existence, která se žádným způsobem neprojevila, je jen stav – existuje se. Víme, že toto je stav - vědomí.

První, co z nicoty vzniká, je jednička. Nula = samotné vědomí. Jednička = stav plného sebevědomí. Snadno se to řekne, ale my potřebujeme znát duchovní pozadí. Duchovní pozadí toho, že nicota (nula) ze sebe udělala jedničku, je to, že to prapůvodní samotné vědomí, což je stav - existuje se, se zaměří na sebe samo a začne si uvědomovat, kdo je ten, kdo existuje a tím se původní JSEM změní na JÁ JSEM, a když se toto vědomí čím dál intenzivněji zaobírá samo sebou a věnuje svoji pozornost samo sobě, tak toto JÁ JSEM se změní na JÁ JSEM JÁ.

Když hovoříme o jedničce, to není jen nějaký matematický fenomén, ale jednička je v prvé řadě duchovní stav. Jednička symbolizuje stav plného sebevědomí. Jedničkou se myslí stav, kdy živoucí bytost si uvědomuje sebe sama. Abyste se stali bytostí, která si uvědomuje sebe sama, znamená, že se musíte stát tím pádem Bohem! Bůh není nikdo jiný než Bytost, která má absolutní stupeň svého sebevědomí.

V počátečním stavu existuje vědomí, žádné sebevědomí. Když ale vědomí začne pozornost obracet na samo sebe, začne se objevovat nový prožitek, kdy JSEM se změní na JÁ JSEM a když bychom se tím prožitkem JÁ JSEM zabývali, zjistíme, že JÁ JSEM samozřejmě obsahuje vědomí, už se tam začíná objevovat i nějaké sebevědomí - JÁ, ale ony jsou nyní v rovnovážném stavu. Právě proto zde dochází v tomto okamžiku, pro kterou složku se rozhodnete a kterou upřednostníte. Kdybyste upřednostnili složku JSEM, vracíte se zpět do prazákladu, kde je jenom JSEM. Když ale upřednostníte složku JÁ, pokračujete dále, kdy nakonec dosahujete maximální prožitek, kdy JÁ JSEM JÁ, neboli JÁ = JÁ, a tady se dosahuje produkt, o který jsme usilovali, stav maximálního sebevědomí. To je číselně vyjádřeno jedničkou. JÁ = JÁ.

Je důležité si uvědomit, že jednička je výsledkem třífázového procesu. Mějte na zřeteli to, že se z nicoty (vědomí) dostáváte do prožitku JÁ JSEM JÁ (do sebevědomí), číselně řečeno, že z nuly přecházíte do jedničky a že vznik jedničky je výsledkem třífázového procesu, tak jak to očíslovat, když jsme ještě před číselným světem? To právě vysvětluje, proč se hovoří o svaté trojici.





Přidáno 20.7.2009:

Vybráno z 57. semináře:

O finanční krizi: Peníze samy o sobě nerozhodují o ničem. Rozhoduje to, jaké má člověk v životě hodnoty a nejenom člověk, ale i společnost. To, co se dnes děje, není o tom, že by bylo málo peněz, ale život se nám snaží ukázat, že lidstvo má špatný hodnotový systém. Jestliže si lidé jako svoji nejvyšší hodnotu a prioritu stanovili hmotu a tím pádem své fyzické tělo (protože vše se dnes točí kolem fyzického těla), život se snaží říct, že tento hodnotový systém není v pořádku. Nyní záleží jen na tom, jestli si to lidstvo jako celek uvědomí nebo ne. Pokud se bude lidstvo neustále snažit se orientovat jen na hmotu, krize se bude samozřejmě prohlubovat. Nemá logiku, jestliže se ekonomika dostala do nějakého stavu, ve kterém je, řešit problém tím samým způsobem, který ten problém vyvolává. V následujících letech se bude jednat o to, jestli lidstvo bude předvídavé a něco si uvědomí, a začne si stavět nové priority.

Když se podíváme do zvěrokruhu, sledujeme, jak jdou jednotlivá znamení za sebou a pozorujeme jejich příslušnost k živlům, vidíme tento model: Oheň, země, vzduch, voda, oheň... Je oheň, za ním je vždycky zemské znamení, za ním je vždy vzdušné znamení, za ním vodní znamení a za vodním znamením je ohnivé znamení. Touto posloupností je odhalen důležitý životní mechanismus: Oheň, který představuje duchovní složku, se navenek projevuje živlem země, což je hmota. Živel země se navenek manifestuje živlem vzduch, což je mysl. Mysl se navenek projevuje vodou, což je emotivita. Emotivita se navenek projevuje Duchem, a tím se uzavírá kruh.

Účelem lidského života je, aby člověk poznal svoji duchovní složku, (svého Ducha). To si málokdo uvědomuje. To je hlavní důvod existence člověka v těchto podmínkách. Jestliže si to někteří lidé uvědomují, ptám se: Která složka z člověka hledá Ducha? Mysl. Je to mysl, která se snaží dopátrat, co je to Duch a nejenom dopátrat v tom smyslu, že si lidská mysl uvědomí a pochopí, co je to Duch, ale také to, aby se lidská mysl osobně s Duchem setkala.

Tento jednoduchý model (oheň, země, vzduch, voda), kdy srovnáváme posloupnost čtyř živlů, které představují čtyři úrovně (složky) člověka, nám říká zajímavou věc: Když budeme vycházet ze vzduchu, který představuje lidskou mysl (protože lidská mysl je hledač), vidíme, že lidská mysl pramení ze země. Lidskou mysl tvoří hmota, to si málokdo uvědomuje. Když jsme se učili ve škole nějaké základy filozofie, bylo hlavní kritérium: Co je prvotní, hmota či vědomí? Materialisté tvrdí, že prvotní je hmota a idealisté tvrdí, že prvotní je vědomí. Někdo to zase staví tak, že neřeší, zda je první hmota či vědomí, ale říká: Hmota či mysl? Náš model říká, že prvotní je hmota. Když řeknu, že prvotní je hmota, mám na mysli vztah mezi zemí a mezi vzduchem. Kdybychom řešili vztah mezi zemí a ohněm a položili bychom si otázku: Co je prvotní, Duch nebo hmota? Je jasné, že prvotní je Duch. Hmota je až následná. Ale když řešíme vztah hmota – mysl, je jasné, že prvotní je hmota a následná je mysl. Když řešíme, co je prvotní, zda mysl či emoce, tento modul nám říká, že prvotní je mysl a následné jsou emoce. Když řešíme vztah, co je první, zda voda (emotivita) či Duch, zase můžeme říci, že prvotní v této dvojici je emotivita a následný je Duch. Je dobré mít na paměti tyto vztahy.

Když řešíte nějakou dvojici z těchto čtyř živlů, uvědomte si, že to, co předchází, je obsah a to následné je forma. Když řešíme vztah mezi Duchem a hmotou, Duch je obsah a hmota je forma. Když řešíme vztah mezi hmotou a myslí, hmota je obsah, mysl je forma. Když řešíme vztah mezi myslí a emocemi, mysl je obsah, emotivita je forma. Když řešíme vztah mezi emotivitou a Duchem, emoce jsou obsah a Duch je forma.

Jestliže se lidská mysl (vzduch) zaobírá prioritně hmotou, tak si všimněte, že mysl je výsledkem hmoty. Dá se říct, že mysl, která se zaobírá hmotou je dítě, které se zaobírá svojí matkou. Uvědomujete si, že mysl, která se zaobírá hmotou je mysl, která se stahuje do svého nitra? Je to zvláštní. V různých duchovních směrech se říká, že člověk musí jít do nitra, protože teprve v nitru může najít skutečnou podstatu života. Z tohoto obrázku vyplývá, že mysl, která se zaobírá hmotou, kterou vnímá jako těžiště svého vnímání ( a primárně tělo), je mysl, která jde do nitra. Je to to samé jako dítě, které má strach opustit své rodinné hnízdo a jít do světa a stále se drží za sukni své matky. Tento model nám naznačuje, že jestliže chápeme tuto skutečnost, že Ducha hledá mysl, tak mysl, která se zaobírá fyzičnem, se k Duchu nedostane. Mysl, která se zaobírá hmotou, se dostane zpět – ke hmotě, tam se zasekne a dál už se nedostane, protože hmota nemůže hledat Ducha. Pokud se chce mysl dostat k Duchu (vyššímu Já), nemůže jít zpětným směrem (zaobíráním se primárně hmotou), ale musí jít opačným směrem, musí se zaobírat emocemi (osobností). Každý člověk má nějakou emoční strukturu, které říkáme osobnost. Mysl si musí uvědomit, že přímo ona je tvůrcem této osobnosti a že teprve skrze osobnost (emotivitu) se lze dostat k Duchu. Teprve skrze osobnost se Duch manifestuje.

U obav lidí z finanční krize není problém v penězích. Peníze tečou tam, kam je nasměrujete. Jak směrujete peníze, nejen jako jednotlivec, ale i jako společnost? Tok peněz směrujete podle toho, čemu dáváte hodnotu (cenu). Jestliže si stanovíte hodnoty a začnete mít dojem, že něco má cenu, tím směrem začnou proudit peníze. Dnešní problém je v tom, že lidská mysl si vytvořila dojem, že nejvyšší hodnotu má fyzično. Jestliže země (fyzično) tvoří mysl, je jasné, že mysl instinktivně lpí na hmotě, protože ví, že hmota je jejím tvůrcem (rodičem). Každé dítě instinktivně lne ke svým rodičům. Život se nám ale nyní snaží ukázat a bude v následujících letech čím dál intenzivněji naznačovat lidské mysli, že tento zpětný směr není v pořádku, že přístup, kdy se mysl zaobírá hmotou, nevede k Duchu. Kdo je režisérem veškerého bytí a života z těchto čtyř úrovní? Duch. Tento hybatel veškerého bytí chce být poznán! Jestliže Duch chce být poznán (vnímá to jako nejvyšší prioritu), samozřejmě chce, aby Ho lidská mysl následovala a stanovila si jako nejvyšší prioritu svého Ducha. Čím dál více bude lidská mysl tlačena a upozorňována, že cesta k Duchu nevede skrze hmotu, ale skrze osobnost. Rozvojem osobnosti lze dosáhnout Ducha, ne rozvojem hmoty!

Když hovořím o tom, že hmota je tvůrcem mysli, ať si někdo nemyslí, že veškerou mysl, kterou máme k dispozici, že je to jen mysl, která je vytvořena naším fyzickým tělem. Bavím se zde jen o části naší mysli, kterou máme vědomě k dispozici. Jestliže jste malé dítě a máte nerozvinuté tělo a mozek, samozřejmě máte k dispozici jinou mysl, než když dospějete a vaše fyzično se rozvine. Zde vidíte, že rozvojem fyzična se také rozvíjí mysl. Zde mám na mysli naši vědomou mysl. Máme i niterné oblasti naší mysli, ale samozřejmě tento princip je zachován, jestliže máme nějakou niternou mysl, tak i niterná mysl musela být vytvořena nějakou niternou hmotou. Duch nemůže mít k dispozici mysl, pokud nezačal vyzařovat navenek nějaké energie. Teprve tehdy, když Duch ze sebe vyzáří energie (hmotu), je následný krok ten, že se z těchto energií vytváří mysl. Otázka zní: Kolik procent lidí si uvědomí, že ne se zaobírat myšlenkově hmotou, ale osobností – je ta správná cesta? Těch lidí nebude mnoho. Průměrná úroveň lidstva není na vysoké úrovni. O to větší zodpovědnost spadá na politiky a vůdce společnosti. Tito vůdci by měli být zodpovědní za to, aby tento mechanismus znali a aby se snažili občany směrovat k osobnostnímu rozvoji a ne je ještě čím dál více zadupávat do hmoty. Toto je alfa a omega toho, co se bude odvíjet v následujících letech. Pokud tento starý model a přístup k životu, kdy se mysl nechá zotročovat hmotou, bude dodržován a zachován, budou se krize stupňovat. Pokud však lidstvo vydá veškeré své snahy na to, aby se lidská mysl zaměřila na osobnostní rozvoj, nemusí pak docházet ke krizím, ba naopak, začnou se projevovat nějaké poznatky, které místo krizí budou přinášet čím dál větší uspokojení a na Zemi bude vstupovat čím dál větší pohoda a štěstí.

Vidíte, že jenom sledováním čtyř živlů si můžete ujasnit, jak řešit stávající krizi na finančních trzích. Prezidenti se ve svých novoročních projevech zmiňují o této finanční krizi, a lidé se politiků ptají, jak z toho ven, ale nikdo neřekne, jak z toho ven. Neví to, jak z toho ven. Oni chtějí setrvávat na starém modelu, kdy se má podle nich lidská mysl zaobírat jedině fyzičnem, myslí si, že starý přístup zachovají pomocí nějakých nových cest a metod. To už ale nejde, protože nyní se nám život snaží říct, že můžeme vymýšlet, co chceme, ale pokud se nám bude jednat o to, abychom svoji mysl nechali se zaobírat primárně hmotou, tak to nemůžeme vyřešit. Musíte radikálně obrátit mysl a směrovat ji vědomě a na 100% ne k hmotě, ale k osobnostnímu rozvoji. Teprve skrze osobnost se může mysl dostat k Duchu a o to jde!

Má smysl se vůbec zaobírat nějakým horoskopem? Má i nemá. Pokud člověk (lidská mysl) pochopí, že její největší prioritou musí být hledání Ducha, a jestli taková mysl napne veškeré své síly a schopnosti k tomuto cíli, tak se člověk nemusí astrologií a svým horoskopem zaobírat jedině za předpokladu, že na své duchovní cestě vás sám Duch nebude vést k tomu, abyste se seznámili se světem astrologie. Je spousta lidí, kteří se astrologií nezaobírali a svého Ducha poznali (do určité míry). Na druhé straně jsou zase lidé, kteří se intenzivně astrologií zaobírají a místo, aby se k Duchu blížili, před Ním utíkají a čím dále se Mu vzdalují. Je to přesně to samé, jako jsem aplikoval vzájemný vztah mezi čtyřmi živly, a co se týká finanční krize, můžete to aplikovat i na astrologii. Jestliže určitá lidská mysl chápe astrologii a chce ji využít k tomu, aby se člověk více zaobíral hmotou, samozřejmě taková astrologie není pro vás prospěšná a z duchovního hlediska vám škodí. Jestliže však lidská mysl astrologii vnímá jako prostředek k osobnostnímu rozvoji, může pro ni být astrologie určitým přínosem.

Co to vlastně je, když vidíme astrologický diagram, horoskop určitého člověka? O čem vlastně hovoří? Lidé po mně chtějí, abych jim vysvětloval, co bude. Chtějí řešit jen hmotné věci, peníze, práci atd. Nikdo nechce slyšet o tom, že by se měl osobnostně rozvíjet. Pokud se začne člověk osobnostně rozvíjet, začnou se vyvíjet i vnější okolnosti.

V životě jsou čtyři nosné pilíře: Individualita (oheň), samostatnost (fyzično, tělo - země), odlišnost (mysl, vzduch) a skupina (emoce, voda). Každý z těchto čtyř pilířů je nepostradatelný a stejně tak důležitý jako zbývající tři. Harmonická souhra mezi těmito čtyřmi pilíři dává harmonicky prožívaný život.

Pokud chce člověk dosáhnout Ducha, musí člověk radikálně změnit myšlení o sobě samém.

Zdrojem našeho života je Duch. Tvůrčí mechanismus života probíhá tímto způsobem: 1. krok: Duch sám sebe uvede do tvůrčího modu tím, že ze své všudypřítomnosti se stáhne do jednoho ohniska. V té chvíli se zahřeje a zažívá CHUŤ TVOŘIT (Láska). 2. krok: Tato chuť tvořit si musí vytvořit tvůrčí metodu. To je Moudrost. 3. krok: Tvůrčí metoda si musí zrealizovat tvůrčí vlastnost (Vůle).

Chuť tvořit (Láska) je prazáklad veškerého života.

Láska může být naplněna pouze tím, že z ní vystoupí nějaká tvůrčí metoda, určitá Moudrost, inteligence, která představuje určitou ideu. Každý člověk někde ve svém nitru obsahuje určitou ideu. Skrze každého člověka se snaží projevit určitá Idea, která je z Boha. Tato Idea je určitá tvůrčí metoda. Každá Idea v sobě obsahuje určité množství podidejí a dá se pozorovat jakoby z jiného úhlu pohledu. Je samozřejmé, že určitá Idea si vytváří určitou tvůrčí vlastnost, a na základě toho, když si začnete uvědomovat, že v určité ideji jsou ještě nějaké podideje - různé varianty této ústřední ideje, vznikají nějaké tvůrčí pod-vlastnosti. Každý člověk představuje nějakou nosnou vlastnost, ale nemůžete říct, že každý představuje jenom jednu jedinou vlastnost. Pokud znáte nějakého člověka, vždycky jako kdyby u něj vystupovala do popředí jeho nějaká určitá vlastnost, ale tato vlastnost má kolem sebe nějaké dílčí pod-vlastnosti, které doprovázejí tuto ústřední vlastnost a vcelku dotvářejí charakteristiku určitého jedince. Podstatou je, že každá Idea chce maximálně projevit veškerý obsah, který je v této Ideji obsažen. To znamená, že každá Idea se snaží plně projevit to, co je v této Ideji plně obsaženo. K tomu potřebujeme určitý čas – proces rozvoje.

Když máme nějakou Ideu, která se chce projevit, první, co musí Idea udělat, je to, že začne vyzařovat nějaké vnější skutečnosti. Jestliže se začne Idea projevovat nějakým vnějšími skutečnostmi, začne se objevovat svět rozdílů – mysl, která následně vytváří svět skupin, což je emotivita. Svět skupin se vrací k Ideji.

To, že máte k dispozici vědomou mysl, jinými slovy jste obdařeni vědomím, že jste schopni vnímat rozdílnost, znamená, že díky tomu máte možnost se měnit. Díky tomu, že máte mysl, máte schopnost se měnit. Kdybyste neměli mysl, nemůžete se měnit.

Když budete někdy přemýšlet nad svým horoskopem, mějte na mysli (když se bavíme o mysli), že všechna vzdušná znamení jsou o změně. To neplatí jen pro člověka, ale i pro samotného Ducha. Kdyby Duch neměl k dispozici mysl, nemůže se měnit. Co to je měnit se? Rozvíjet se. Bez mysli není možný rozvoj a rozvoj je změna.

Každá Idea má v sobě různé obsahy. Tyto obsahy by se nemohly postupem doby plně rozvinout a projevit, kdyby neexistoval svět rozdílů a tím pádem možnost se měnit. Změna je vývoj. Nemůže být změna tam, kde nejsou rozdíly, nemůže být rozdílnost, odlišnost, pokud není mysl. Mysl je přímo vědomím rozdílnosti a odlišnosti. Pouze mysl nám umožňuje se měnit a uvědomovat si možnost se změnit. Jestliže vidím, že momentálně představuji určitou kvalitu, a díky mysli vím, že existuje jiná, odlišná kvalita, tak díky tomu, že si uvědomím jinou kvalitu, mohu se změnit, pokud budu chtít. Ale bez možnosti vnímat rozdílnost byste neměli možnost se změnit. Uvědomte si, že mysl je hlavní nástroj rozvojem změny.

Podstatou všeho je Duch. Zdroj veškerého života začne ze sebe něco vyzařovat navenek, toto vyzařování Ducha (ohně) dosahuje určitého kulminačního bodu, kde (v bodě vzduchu – mysli) dochází ke změně a následně se začneme zase pohybovat k Duchu. V mysli došlo k radikální změně. Tento bod je protilehlý ohni. Vzduch – mysl je bod obratu. Mysl je schopnost se změnit, otočit. To vysvětluje, že jak člověk, tak i Bůh by se bez mysli nemohl rozvíjet.

Proč se Duch potřebuje rozvíjet? To by mohlo evokovat třeba to, že Duch je hloupý a musí se učit. Duch se chce rozvíjet proto, že cítí, že je v Něm ukryt určitý obsah, který chce projevit. Když řekneme, že se Bůh rozvíjí, to znamená, že se snaží postupně projevit obsahy, které v něm jsou a snaží se je projevovat do čím dál větších detailů. To je jako u nějakého sochaře. Nejdříve si uplácá hlavní nárys a potom začne pracovat na každém detailu. Stejně tak pracuje Duch. Nejdříve udělá hlavní nárys a potom si dá tu práci, aby sochu vymodeloval do těch nejpodrobnějších detailů. Tím mám na mysli, když říkám, že se Duch potřebuje rozvíjet. Od základní hrubé formy se začne postupně zaměřovat na každý detail. Je to snaha projevit do každého detailu to, co je ve mně obsaženo. To by nemohlo proběhnout, kdyby zde nebyla harmonická spolupráce Ducha, fyzična, mysli a emotivity.

Primární je, že život se potřebuje rozvíjet. Život je o změně, ale není to změna pro samotnou změnu, nechceme něco měnit proto, abychom se nenudili, ale změna je zde proto, aby život ze sebe projevoval čím dál větší detaily. Jestliže chcete projevovat čím dál větší jemnosti, potřebujete k tomu účinný nástroj změny. Potřebujete čím dál dokonalejší nástroj, který vám tyto změny bude umožňovat. Tento nástroj je mysl. Životní rozvoj (protože život chce projevovat čím dál dokonalejší obsahy, které jsou v něm ukryty) je nemyslitelný bez rozvoje mysli.

Horoskop je určité vodítko, které nám ukazuje, jak rozvíjet svoji mysl (duši). Každé fyzické vtělení znamená, že se naše lidská mysl chtěla určitým způsobem rozvíjet. Nic jiného v horoskopu není. Není tam primárně, jaké události by měl člověk na pozemské rovině zažívat, ale je tam naznačeno, jakým způsobem se chce rozvíjet naše duše (mysl).

Tak jako jsem říkal, že každé tělo, i když je jedno, v sobě obsahuje miliony buněk, je nutné si uvědomit, že i naše duše obsahuje miliony buněk. To znamená, že musíme chápat, že když se inkarnujeme zde na tuto Zemi, neinkarnuje se zde celá naše duše, ale tělem se obalila jen část, malý kousek naší duše. Z našeho duševního těla v tomto jediném fyzickém těle je inkarnována jen jedna buňka z naší duše. Větší část naší duše není inkarnována v tomto těle. Větší část naší duše může být mimo inkarnaci, či je inkarnována v jiných úrovních, v jiných duchovních tělech. Jedná se o to, že část naší mysli se spojí s jedním fyzickým tělem, tento kousek naší duše se životem zde na Zemi vyvíjí a mění se. když tento kousek naší duše opustí toto fyzické tělo, vrací se ke zbytku své duše, dochází ke zhodnocení těchto zkušeností, které zde duše prodělala a celá tato duše vyhodnotí (když se tento kousek vrátí a zakomponuje do zbytku celého duševního těla), jaký to mělo dopad na celkovou duši a jak je schopna, když se nechal tento kousek „prokvasit“ hmotou, a jak umožňuje projevovat tuto božskou Ideu. Je to duše, která se snaží projevit našeho Ducha. Na základě toho, po této zkušenosti, kdy si Duch a duše začne uvědomovat, že se posunula o kousek dále a je obohacena o tuto novou pozemskou zkušenost, a vyhodnotí, jakým způsobem je schopna projevit svého Ducha, na základě toho je potom rozhodnuto, že je nutno jinou část naší duše jakoby vyjmout a nechat ji prokvasit skrze hmotu.

Představte si, že je to opravdu jako kdyby sochař modeloval sochu. Když se např. zaměří na hlavu a chce ji zpracovat, je to, jako kdyby z duševního těla byla vytažena jedna buňka a musela projít skrze pozemskou inkarnaci. Když se tato buňka vrátí zpět, podíváme se, jak se změnil tvar této duše a zjistíme, že hlavu už máme vymodelovánu pěkně, ale nyní bude nutné se zaměřit na modelování ruky. Z této duševní ruky pak bude vyňata nějaká část, a bude muset projít pozemskou inkarnací. Duše neustále vybírá část ze sebe, kterou nechá projít skrze pozemskou zkušenost, a tím se tato duše formuje. Snahou duše je, aby se vyformovala do takové podoby, aby dokázala co nejdokonaleji projevovat svého Ducha.

Když budeme hovořit o reinkarnaci. Co se týče našeho Ducha, náš Duch je ve všech lidech, kteří žili, kteří žijí teď a kteří tady budou žít. Z duchovního hlediska můžeme říci, že naše pravé Já je inkarnováno ve všech lidech, kteří tady jsou, byli a budou. Duch je jeden a je společný všem. Jestliže chceme hovořit, že existují nějaké předcházející životy, které mají s námi něco společného, že je zde nějaká skupina lidí, která má s námi nějaký osobnostní vztah, to jsou jen kousky mé vlastní duše, které se takto postupně vyvíjely. Není to tak, jak si někdo představuje, že je určitá jedna lidská duše, která je po určitou dobu inkarnována v těle, potom zemře nějakou dobu přebývá v duchovních světech, a potom jde zase zde něco odčinit, jak někdo vidí třeba karmický důsledky. Není to o tom, že by celá duše takto přebíhala. Je to vždycky jen určitý kousek mé duše, který je momentálně inkarnován do těla, a až se tento kousek mé duše vrátí zpět do celkové duše, celková duše pak zhodnotí, jak se změnila a na základě tohoto vyhodnocení může dojít k tomu, že si duše zase vybere určitou část sebe, kterou nechá prodělat inkarnační proces. Duše se vyvíjí skrze inkarnace jakoby po částech. To někdy umožňuje, že se nám mohou zjevovat nějaké bytosti, které nám budou tvrdit, že byly naší minulou inkarnací. To jsou ale jen individuální části či jednotlivé buňky mé duše, které prodělávaly pozemskou zkušenost. Všechny tyto buňky (bytosti) jsou součástí jedné duše – mé duše. Tato duše ve svém celku je nástrojem, skrze který se manifestuje můj Duch.

Když se díváme na horoskop, není to mapa celé vaší duše. Je to jakoby rentgenový snímek části vaší duše, která prodělává inkarnační proces. Tato duše ve svém celku moc dobře věděla, když zde poslala jednu buňku ze sebe, jaké zkušenosti jsou důležité, aby tato buňka z mé duše, má prodělat, protože tyto zkušenosti nejúčinněji obohatí celou duši.

Já nerad dělám lidem horoskopy, protože si tito lidé neuvědomují, co je hlavním účelem jejich životů, že to není jejich fyzický rozvoj, ale duševní rozvoj. Tak jako tělo potřebuje jíst a pít, duše potřebuje Moudrost a Lásku. Duše potřebuje taky jíst a jídlem pro duši je rozvoj Moudrosti, bytím pro duši je rozvoj Lásky. Málokdo chce sytit svoji duši, ale většina lidí chce sytit pouze své fyzično.

Až odejdeme z tohoto světa a část naší duše přejde do duševního světa, kde začne být postupně absorbována do své celkové duše a po této proměně naší duše, když bude obohacena touto zkušeností, se duše rozhodne, zda je ještě určitou jinou část duše vyjmout a nechat jí projít touto pozemskou úrovní či úrovní na jiných světech. Neřeší to jen duše, ale vzájemně to řeší vždy Duch a duše.

Náš Duch není něco statického, ale ON se hýbe. Tak jako srdce neustále pracuje, i náš Duch neustále pulsuje a hýbe se a mění se. V pozadí každého z nás (někde v nitru) je určitá Idea, která v sobě obsahuje různé podideje. Duch cítí, že chce projevit určitý aspekt této Ideje, kterou ten Duch představuje a kterou stvořil. Pokud chce Duch projevit určitý aspekt Ideje, potřebuje k tomu adekvátní mysl, která je schopna tento aspekt projevit. Právě proto, na základě toho, jaká část té Ideje se chce manifestovat, je rozhodnuto, kterou část z naší duše musí nechat vstoupit do hmoty, protože určitou část našeho Ducha může projevit jen určitá část naší mysli.

Když se díváme na horoskop, vidíme, že tam jsou dvě základní součásti: znamení a astrologické domy. Můžeme položit otázku, proč nejsou v horoskopu jenom domy či jenom znamení? Proč tam musí být jak znamení, tak i domy? Oheň (Duch) se neobejde bez vzduchu (duše) a země (tělo) se neobejde bez vody (osobnosti). Protože život obsahuje tyto čtyři pilíře, my potřebujeme také tyto čtyři pilíře. Z těchto čtyř skutečností vidíme vzduch (který představuje znamení) a vodu (která představuje astrologické domy. Astrologické domy souvisí s naší osobností (voda) - představují formu. Znamení souvisí s naší duší (vzduch) - představují niterný obsah.

Když si vezmeme horoskop, který je kombinací astrologických domů se znameními, je to takový duševně-osobnostní konglomerát, je to propojení duše s naší emotivitou. Obsah a forma se vzájemně potřebují. Nemůžeme mít obsah bez formy a formu bez obsahu. Ve vztahu mysl (duše) a voda (osobnost) je voda forma a vzduch je obsah. Naše osobnost (emoční tělo) je duševní tělo. Naše emotivita je tělem naší duše. Naše duše je niterný obsah naší osobnosti, kdežto naše osobnost je tělo naší duše. Astrologické domy představuji formu, což je naše duševní tělo – osobnost, kdežto znamení představují niterný obsah, naši duši. Tady vidíte, proč musí být znamení i domy. Musí být jak forma, tak i obsah.

Horoskop ukazuje, k čemu by se měla naše duše vypracovat. Nikdo nic nedostane zadarmo. Horoskop má cenu pouze pro člověka, který chce vědomě pracovat na svém osobnostně-duševním rozvoji. Já do horoskopu musím dospět, dorůst a ne že horoskop automaticky ukazuje, jaký jsem.

Význam astrologických domů: Nebudu vysvětlovat, že první astrologický dům má stejnou povahu jako Beran, a že druhý dům je stejný jako znamení Býka. Rozdíl je jen v tom, že znamení představuje ryzí princip, kdežto adekvátní dům tento princip jakoby zosobňuje, čili dává tomuto ryzímu principu nějakou osobnostní formu, je to vztaženo na konkrétního jedince. Znamení představuje obecný ryzí princip a jemu odpovídající dům tento ryzí princip zosobňuje v konkrétním jedinci.

1. dům: Není myslitelné existovat, přičemž neprojevovat určitou kvalitu. Být a existovat současně znamená - projevovat určitý parametr, vlastnost. Pohledem na první astrologický dům se snažíte pochopit, jakou vlastnost by měla představovat vaše osobnost, co by měl být základní rys vaší osobnosti. Pokud chce člověk analyzovat, jakou by měl představovat základní kvalitu, musí se podívat, v jakém znamení se nachází hrot prvního astrologického domu, podívat se, kde se nachází vládce příslušného znamení, které se nachází v prvním domě, musí se podívat, jaké se nacházejí planety v prvním domě, a kde tyto planety vládnou (které astrologické domy ovládají). To je jedna část analýzy. Pokud hodnotíme naši základní vlastnost, kterou máme představovat, nestačí jen zhodnotit první astrologický dům, protože první dům představuje stejnou kvalitu jako znamení Berana, ale musíme pokračovat tím, že se musíme podívat, kde je samotné znamení Berana.

Každý člověk má svoji duchovní složku. Lidi si neuvědomují, že už jen tím, že když se podívám na první dům, ve kterém může být jakékoliv znamení, a jestliže člověk přijme tuto výzvu (a rozhodl o tom Duch ve spolupráci s naší duší, kdy Duch věděl, proč potřebuje v daném životě rozvíjet duši takovým způsobem, že bude představovat kvalitu toho určitého znamení), bez ohledu na to, jestli je mi dané znamení v prvním domě sympatické nebo ne, a jestliže ten člověk na to přistoupí a přijme tuto roli, automaticky se napojuje s vůlí svého vyššího Já a automaticky naše Já se začíná v tom člověku aktivovat.

2. dům: Druhý astrologický dům nám dává instrukce, kam bych měl zaměřit, pokud jsem zde na Zemi, svoji tvůrčí energii.

Všechny zemské znamení a jím odpovídající astrologické domy vždycky souvisí s tím, že něco dělám vědomě a svobodně a ne pod vlivem nějakého donucování. Člověk, který chodí do práce jenom proto, že má na zřeteli, že musí zaplatit byt, nebude asi nikdy moc tvůrčí, ale bude pracovat jako stroj. Jakákoli tvůrčí energie sídlí a pramení ze srdce. Člověk, který nemá dostatečně aktivované srdce, nemůže dostatečně projevovat svůj tvůrčí potenciál.

3. dům: Protože Blíženci a tím pádem i třetí dům je o změně, a specificky to souvisí s inteligencí, je to schopnost se měnit ve sféře naší inteligence. Je to změna na úrovni Moudrosti.

K čemu jsou veškeré knihy, noviny, masmédia? Dostávám nějaké informace, díky nimž se posouvá (mění) má inteligence. měla by se měnit. Ale u většiny lidí se nemění. A proč se nemění? Protože oni neví, co je to inteligence. Inteligence (Moudrost) je určitá tvůrčí metoda. Pokud chce každý člověk něco v životě tvořit, ve dvojce jsme se začali navenek projevovat nějakou tvůrčí aktivitou, energií, a jestliže se nějak tvořivě realizujete, zjistíte, že používáte nějakou tvůrčí metodu, která se dá neustále vylepšovat (nebo také zhoršovat), tato tvůrčí metoda je měnitelná. proces, kdy získávám nějaké informace by měl primárně směřovat k tomu, že zdokonaluji určitou tvůrčí metodu (inteligenci). Třetí dům nám říká, v které oblasti bych měl měnit a zdokonalovat svoji inteligenci.

Život je tvůrčí proces, který prožíváme na základě určitého stylu. Každý člověk vede určitý životní styl a každý životní styl má možnost se zdokonalovat. Duše se sama rozhodla se v tomto zdokonalit, když podle toho, co máte ve třetím domě, v této kvalitě se máte snažit zdokonalovat svůj životní styl.

4. dům: Čtvrtý dům nám ukazuje, jaké kvality chcete, aby byly projeveny, pokud jste součástí určité skupiny. Abyste se dobře cítili v určité skupině, musí projevit určitou kvalitu, danou čtvrtým domem. Tradiční astrologie říká, že manželství se hodnotí podle sedmého domu. Já ale tvrdím, že pokud chce mít člověk spokojené partnerství, měl by si hodnotit svůj čtvrtý dům. Jestliže se začnete měnit (ve 3.domě), proč najednou začne do hry vstupovat skupina (4.dům)? Protože se pak člověk začne sdružovat s lidmi, kteří mají stejné názory.

5. dům: Je přirozenost života, že pokud jste se ve čtvrtém domě stali členem určité skupiny, najednou si v rámci skupinového soužití začnete uvědomovat, co vás vlastně baví. Jestliže fungujete v nějaké skupině, rodině či partnerství, musíte nějak brát ohled na ostatní, jinak by se ta skupina rozpadla. Ale když fungujete v rámci určité skupiny, najednou po vás ta skupina něco chce či vyžaduje a vy si najednou začnete uvědomovat, že toužíte úplně po něčem jiném. Toto se častokrát opakuje. V rámci skupiny si často uvědomujete, že nemůžete dělat to, co byste chtěli dělat. Je to díky soužití s ostatními lidmi, že vám začne docházet, co vás ve skutečnosti baví. Najednou začnete objevovat, že jste někdo, kdo je přímo individuálním zosobněním pro určitou tvůrčí energii. Tradiční astrologie o 5.domu říká, že je to dům zálib, koníčků, trávení volného času, prostě aktivit, které vám dělají radost. Pátý dům je proces, kdy se chcete dostat do kontaktu se svým srdcem, protože sídlo radosti se nachází v našem srdci. Nejúčinnější způsob, jak se dostat ke svému srdci je ten, že prožíváte společný život s ostatními lidmi. V rámci tohoto společného soužití najednou začnete postupně odhalovat, co vás ve skutečnosti baví.

Když hodnotíte pátý dům, měli byste si uvědomit, že podle toho, jaké znamení je v pátém domě, je to vlastně něco, co je blízké vašemu srdci a že v této oblasti byste měli být obdařeni nějakým tvůrčím nadáním. Musíte také zohlednit, kde (v kterém astrologickém domě) se nachází znamení Lva. Tradiční astrologie říká, že nemoci souvisí se šestým domem, tak nemoci mohou souviset s každým domem, ale myslím si, že na nemoci má právě velký význam pátý dům. Jestliže je v člověku aktivováno srdce a jestliže se člověk cítí v životě šťastný, spokojený a radostný, a může se realizovat nějakou tvůrčí aktivitou, která je jeho milovanou činností, samozřejmě že takový člověk je ze srdce zaplavován obrovskou tvůrčí energií, která je současně léčivou silou. Mnoho nemocí vznikají tehdy, kdy člověk má zablokované srdce, to znamená, že v jeho duši a celé jeho bytosti neproudí ze srdce energie, pokud se toto zablokuje, tělo začne churavět. Když se dívá člověka na svůj horoskop, měl by hodně věnovat zvýšenou péči analýze pátého domu a postavení znamení Lva.

Lidé jsou trošičku neobjektivní, myslí si, že když máte horoskop, že toho člověka přečtete ihned. Podstatné informace tam všechny jsou, ale vezměte si, jak je třeba náročné pochopit nějaký technický přístroj, který má různé funkce, tak než se do toho dostanete, trvá to hodně dlouho a co když chcete pochopit tak šílený stroj jako je lidské tělo! Něco sice o něm víme, ale je toho hodně, co ještě nevíme. To je proces dlouhodobého hledání. To je právě to, jak jsou lidé svým způsobem hloupí. Oni si myslí, že na světě to nejjednodušší je lidská duše a že když máš horoskop, přece to musíš vědět, jaká je, ale lidská duše je to nejsložitější, co vůbec existuje. Můžeme být vděční, že existuje takový prostředek jako je astrologie, zvěrokruh, o který se můžeme trošičku opřít a poznávat sebe, když máme v astrologii nějaké vodítko. Nikdo to ale nemůže být tak, že se podívám do zvěrokruhu a už všechno vím. Vždycky to ale vyžaduje studium, spolupráci s mojí duší. Duše se snaží říct, že není nějaký stroj, že bys znal nějaké vzorečky, které si dosadíš a vyjde ti nějaký výsledek. Duše je živoucí skutečnost. K duši se musí přistupovat živým způsobem, aby se otevřela a odhalila a dala poznat. Při analýze horoskopu musí člověk postupovat velmi opatrně a s obrovskou pokorou vůči vlastní duši.

6. dům: Šestý dům je to samé jako znamení Panny. je to o zemi, což je umět se projevit navenek. Panna souvisí s inteligencí. Inteligence je určitá tvůrčí metoda, životní styl. Logické je, že jestliže zjistím, že mě v životě něco baví, tak mne to nutí k tomu, abych navenek projevoval určitý životní styl. Jste v situaci, že můžete dělat něco v životě, co vás maximálně uspokojuje, tak v dalším kroku začnete projevovat určitou inteligenci, tvůrčí techniku, určitý životní styl. Pokud by někdo dával šestý dům do souvislosti s nemocemi, tak z jediného prostého důvodu, že vedete životní styl, který je nesprávný, protože neděláte v životě to, co vás baví. Kdybyste dělali to, co vás baví, tato radost vás automaticky nasměruje, že začnete projevovat určitou inteligenci, životní styl. když je někdo maximálně spokojený v životě, protože našel takové aktivity, které ho naplňují, určitě takový člověk nepovede takový životní styl, že bude lidem nadávat a bude protivný, ale naopak, bude se snažit projevovat specifický životní styl. Člověk, který ještě není sám se sebou srovnaný, jednou dělá to, podruhé ono a pořád se nemůže najít, ale jestliže si již někdo našel centrum – svoje srdce, tak se v něm projevuje určitá inteligence.

Šestý dům nám říká, že bychom měli projevit určitý životní styl a když to vztáhneme na zaměstnání, tak druhý dům nám řekne, do které oblasti bychom měli nasměrovat tvůrčí energii, a když se do této oblasti skrze druhý dům nasměrujeme, tak v té oblasti musíme pracovat nějakou specifickou metodou. O této metodě hovoří šestý dům, kdy projevujeme nějakou inteligenci, určitou tvůrčí techniku.





Vybráno z 58. semináře:

7. dům: Sedmý dům podle znamení a planet ukazuje, co v nás nejintenzivněji vyvolává pocit odlišnosti, jinosti. Sedmý dům nám říká, s jakými lidmi bychom měli co nejčastěji vstupovat do vztahů, protože tito lidé v nás vyvolávají pocit jinosti, a díky tomu se nám otvírají možnosti a potřeba nějakým způsobem se měnit, vyvíjet. Každý člověk svým sedmým domem zjišťuje, která kvalita ho urychluje ve svém vývoji. Zde je vysvětleno, proč se protiklady vždy přitahují. Díky tomu, že můj partner bude přesně opačný, vyvolává ve mně pocit odlišnosti a to mne v konečném důsledku mne přinutí se měnit a vyvíjet.

8. dům: Osmička nám ukazuje, jakou činnost bych měl dělat v kontaktu s jinými lidmi. Je to o skupinové činnosti. Jaký druh činnosti jsem schopen realizovat v kontaktu s jinými lidmi. Osmý dům nám ukazuje na druh práce, kterou rádi děláte v přítomnosti jiných lidí, v které oblasti nejraději spolupracujete.

9. dům: Když se přinutíte a začnete spolupracovat s jinými lidmi, v devítce začnete objevovat svoji vlastní inteligenci. V tradiční astrologii se říká, že 9. dům souvisí s náboženstvím a filozofií. Ale když to uchopíme v samotné podstatě, všimněte si, že je zde takový model, že existuje vždy vodní kvalita, která představuje skupinu. Za vodou následuje ohnivá kvalita, což je něco, co se dotýká vaší individuality. Život je zařízen tak, že teprve až se octnete ve skupině, čili musíte žít společně s jinými lidmi, teprve tímto společným soužitím vám pocvakává, o co vám v životě jde. Když jste v nějaké skupině a musíte se tam podřizovat, najednou si začnete uvědomovat, že chcete vlastně něco úplně jiného, začnete odhalovat, kým skutečně jste. To vám umožní život v kolektivu. Když jste se ve čtvrtém domě octli v nějaké rodině, v pátém domě jste zjistili, která činnost vás baví. V Osmém domě jste se octli v nějakém kolektivu a začali jste společně pracovat a díky této společné práci vám došlo, v čem spočívá vaše inteligence.

Inteligence a moudrost je přirozená součást našich životů. Inteligence (moudrost) je, že fungujete v životě určitým způsobem. To, že máte určitý životní styl je přesně to samé, že máte určitou inteligenci. je to jedno a to samé. Může být jedna práce, kdy deset lidí dělá tutéž práci. Každý ji ale dělá trošičku jinak. A proč ji dělá jinak? Protože každý má jinou inteligenci. Způsob, jakým někdo něco dělá, je jeho inteligence. Tím, že v osmém domě jste součástí nějakého celku, který na něčem pracuje, v rámci skupinové práci zjistíte, že vám bytostně odpovídá určitý životní styl. A to je vaše náboženství a filozofie, které odpovídá vaší individualitě.

10. dům: Desátý dům nám říká, že jestliže v devátém domě jste přišli na to, jaká je vaše inteligence a jaký životní styl je vám šitý na míru, zákonitě přichází to, že podle toho životního stylu, se kterým jste se ztotožnili či který vám vyhovuje, začnete navenek v této pozemské realitě projevovat určité kvality. Jestliže má někdo určitý životní styl, se kterým se ztotožnil, tak si vybuduje domeček někde na samotě. Někdo má zase jiný styl, tak bude bydlet ve městě. Podle toho, s jakým životném stupek jsem ztotožněni, na základě toho začnete ve hmotě projevovat určité parametry. Klasická astrologie říká, že desátý dům představuje kariéru, zaměstnání, profesi. Desátý dům nám říká, jaké kvality či co byste se měli snažit projevit ve svém pozemském životě.

11. dům: Jedenáctka nám říká, že začnete vnímat, že existují rozdílné tvůrčí činnosti. Pátý dům je činnost, která odpovídá vaší povaze. je to váš tvůrčí talent. Protilehlý dům nám ukazuje, že existují rozdílné práce, činnosti, že si uvědomujete, jaké činnosti jsou přesně odlišné od toho, jaký je váš tvůrčí talent.Jedenáctý dům nám říká, s jakými lidmi bychom se měli setkávat, co se týká jejich profese. Jedenáctý dům vám ukazuje, kteří lidé vás přitahují, co se týče jejich pracovních činností. Jestliže se budete dostávat do kontaktu s lidmi, kteří dělají určité činnosti, bude to mít zpětný dopad na vás, kdy se začnete vyvíjet ve vaší schopnosti tvořit a váš tvůrčí talent se začne měnit a vy se tak budete více rozvíjet. Sedmička vám říká, s jakými lidmi byste se měli setkávat, co se týče kvality, kterou ti lidé představují. Kdežto jedenáctka vám říká, s jakými lidmi byste se měli setkávat, s jakými lidmi byste se měli setkávat, co se týče jejich činnosti.

12. dům: Jestliže jedenáctý dům vám umožňuje se setkávat s lidmi, kteří něco dělají a každý to dělá jinak, než to chcete dělat vy, zákonitě někteří lidé, podle toho, co dělají, vám nejsou či jsou sympatičtí a to vás přinutí s těmi sympatickými vytvořit skupinu, v rámci které projevujete nějakou společnou inteligenci, kdy celá skupina vede určitý životní styl. Dvanáctka je o skupinovém životním stylu. Když bych vás chtěl dostat do nějaké rodiny, a chtěl bych, abyste se v té skupině cítila dobře, tak podle dvanáctého domu bych měl zjistit, jaký životní styl by ta skupina měla vést,a byste se v této skupině cítila dobře. Pokud ta skupina povede nějaký životní styl, který je v rozporu s tím, co vám říká váš dvanáctý dům, nebudete se cítit v takové skupině dobře a budete chtít z ní odejít.

Tradiční astrologie říká, že dvanáctý dům je víra a náboženství mimo jiné. Nebo to jsou věznice a nemocnice. Co mají společného církve, nemocnice, věznice, armáda? Jsou to místa, kde je shromážděno více lidí a všichni musí dodržovat stejný způsob fungování. Jsou tam dány pravidla hry, které musí všichni dodržovat a tedy musí vést určitý skupinový životní styl. Pokud někdo bude mít tzv. poškozený dvanáctý dům, pak takový člověk, pokud se octne v rámci nějaké skupiny, může mít problém s tím, že není schopen dodržovat nějaká pravidla hry, které platí pro celou skupinu. Takový člověk se pak opravdu může octnout ve věznici, protože není schopen dodržovat pravidla hry. Co je to zákonodárství? Naši zákonodárci vydali určité zákony, které platí pro všechny. Pro obyvatele České republiky platí určitá pravidla a tedy určitý životní styl, který musí všichni dodržovat. Pokud ho někdo nebude dodržovat, může být potrestán. Dvanáctka je skupinová moudrost neboli skupinový životní styl.

Život ve svém tvůrčím procesu používá těchto dvanáct kvalit a každý člověk se má rozvíjet v těchto dvanácti kvalitách.

Pro duši není důležité, jak se to jeví navenek, ale je důležité, zda je splněn princip, který se duše chtěla naučit.

Jestliže někdo hledá svoje vyšší Já, člověk se může ošálit, jak chce, ale jestliže člověk hledá vyšší Já správným způsobem, je jen jediné kritérium, zda se s Ním člověk setká. Pokud se člověk se svým vyšším Já nesetká, může se vymlouvat na co chce, ale samotný fakt, že se s vyšším Já nesetkal, je důkazem, že něco dělá špatně.

Svého času jsem si myslel, že obrovský objev je už ve faktu, že člověk ve své mysli pochopí, že to, co se ukrývá pod pojmem Bůh, je naše vlastní Já, že už toto je něco převratného. A jestliže se potom člověk snaží vciťovat se čím dál intenzivněji do svého pravého Já, najednou začne vnímat, že pravé Já v něm roste a člověk s ním začne mít čím dál větší kontakt, ale stejně v určitém stupni se zintenzivňování pravého Já zastaví, protože tam najednou pochopíte, že toto zintenzivňování bude pokračovat, až se dáte do latě se svým horoskopem.

Bůh, naše pravé Já není jenom něco, co existuje a nic jiného nedělá. Pravé Já je někdo, kdo je navýsost tvůrčí, kdo chce tvořit, protože to je Jeho přirozenost, toto naše pravé Já chce tvořit určitým způsobem (projevuje určitou inteligenci), a vytváří určité kvality. Pokud se nebudu snažit být tvůrčí, pokud se nebudu snažit vést svůj život na základě určité inteligence a pokud se nebudu snažit ve svém životě projevovat určité kvality, bohužel tento proces stupňování přítomnosti pravého Já se zastaví.

To Něco, co se ukrývá za pojmem Bůh, jsme My sami, je to naše pravé Já. Kde je problém? Jak můžeme hledat něco, čím jsme přímo My sami? Pokud někdo hledá Boha, v té chvíli Ho ztrácí. Jak můžete najít něco, co odjakživa máte? Bůh jsme My sami. Problém je, že většina lidí si to neuvědomuje. Málokdo si uvědomuje, že nalézat sama sebe je ten nejvyšší a nejkrásnější úkol, který si člověk může dát.

Je nutné si uvědomit, že ten, kdo hledá (a záleží, jak si to pojmenujete – Bůh,vyšší Já, pravé Já, to je jedno) je naše mysl.

Uvědomujete si v celé vaší minulosti, že jste měli schopnost myslet? Myslím, že všichni si to uvědomují. Uvědomujete si, jaká je to úžasná moc být obdařen schopností vědomě myslet? Lidé jsou v úplném šoku z pozemských věcí, z toho, že si mohou pořídit nějaký majetek, či že můžou vstupovat do nějakých vztahů s lidmi, nebo že můžou cestovat tam a tam a jsou z toho úplně nadšeni. Ale kdo je nadšen tím, že má schopnost myslet? To je přece úžasná schopnost! Problém je v tom, že lidi neumí myslet, protože kdyby uměli myslet, zjistili by, že přemýšlením si můžete dát všechno. To ale zjistí jedině člověk, který si dá tu námahu, že začne vědomě přemýšlet. Většina lidí totiž přemýšlí nevědomě. A proč přemýšlí nevědomě? Protože si lidé neuvědomují, kdo v nich myslí.

Až si člověk začne uvědomovat, co to je proces přemýšlení, zjistí, že v něm přemýšlí Bůh. Bůh ve vás dýchá. Bůh oživuje vaše tělo. Bůh oživuje každou vaši buňku. To dělá ale i u zvířat. Pro člověka je ale důležité, že Ten, kdo v něm přemýšlí, je samotný Bůh.

Pokud přemýšlíte, ale neuvědomujete si, kdo je to Ten, kdo ve vás přemýšlí, jste jako myslitelé nevědomí, protože tento proces neumíte zvládat, ale hlavně – jste vydáni na libovůli této Bytosti, která ve vás myslí. A nyní se ptám: Kdo vás dovedl do takového stavu, že neznáte Boha? Je to vaše hloupost či vaše nějaká mentální omezenost? Ne. Stav, kdy člověk nezažívá a tedy ztratil přítomnost Boha, způsobil Bůh. On nutil lidskou mysl, aby myslela takovým způsobem, že zapomněla, kdo to Bůh je. Bůh toto vše dělal z rozumných důvodů.

Je velmi důležité vypátrat, kdo v nás přemýšlí. Když si sednete někdy doma v klidu, dáte si tu námahu a začnete meditovat, dělejte aktivní meditaci: Ne že si sednete, ztišíte se a budete čekat, že do vás něco vstoupí. Garantuji vám, že do vás nevstoupí nic. Pokud je meditace správně dělána, musí to být naprosto aktivní proces, ve kterém zásadní roli hraje mysl. Přál bych si, aby člověk, který usiluje o poznání svého pravého Já, nebyl vystaven nějaké nahodilosti v tomto procesu, že bude o něco usilovat a buď nějaké poznání přijde nebo nepřijde. My všichni se musíme dostat na úroveň, abychom navázali kontakt se svým vyšším Já naprosto vědomě a dle své vůle.

Tak jako není problém pro lidi si vzít klíče a otevřít si dveře od auta, sednout si a rozjet se, protože to je naprosto vědomý akt, stejně tak by měl mít člověk schopnost odebrat se k Bohu, být v Jeho přítomnosti, povídat si s Ním, rozebírat věci svého života a nechat se Jím inspirovat, jak mám v životě fungovat. Toto by mělo být naprosto vědomé a měli bychom být schopni to dělat kdykoliv.

Potíž s lidskou myslí spočívá v tom, že lidé neumí abstraktně myslet. Naše mysl má různé vrstvy. Má rozsah od našeho nejhlubšího nitra až po náš zevnějšek. Můžeme říci, že máme úplně nejvnitřnější niternou mysl, pak je část, která je vnější a zaobírá se vnějšími věcmi a mezi těmito dvěmi krajními polohami je spousta mezistupňů. Většina lidí (laiků) si myslí, že mysl, kterou mají vědomě k dispozici, je celá mysl, kterou znají, ale větší část naší mysli se nachází ve vnitřních úrovních a člověk si ani neuvědomuje tuto část naší mysli. Ta nejniternější část naší mysli sídlí v naší hrudi.

Pokud chce někdo komunikovat se svým vyšším Já, může to dělat pouze tou částí naší mysli, která sídlí v naší hrudi. Člověk, který nedokáže abstraktně uvažovat, není schopen pracovat se svojí srdečnou myslí. Člověk, který uvažuje jenom konkrétně a v praktických termínech, má aktivovanou pouze mozkovou mysl. Mysl, kterou vytváří mozek, nemá ale nejmenší šanci se setkat s pravým Já. S pravým Já se můžete setkat pouze prostřednictvím srdeční mysli. Právě schopnost abstraktního uvažování rozvíjí vaši srdeční mysl.

Pokud se někdy bavíte s lidmi na téma, co je to Láska, Moudrost, lidé vám řeknou: Proboha, tvoje starosti bych chtěl mít. My tady musíme řešit, jak uživit sebe a rodinu, a ty tu řešíš nějaké voloviny. Tím si ale dali svoji vizitku, že je vůbec nezajímá jejich vlastní Život a dělají všechno proto, aby sloužili jen svému tělu a jejich vlastní Život je jim úplně lhostejný. A protože většina lidí se dnes nachází ve stavu, že jim jsou jejich Životy lhostejné, nemůžeme se divit, že společnost vypadá, jak vypadá.

Co je to čas, vzdálenost? Když řekneme prostor, máme na mysli vzdálenost, nějaký interval v prostoru, každému se začne vybavovat fyzika, protože to jsou nějaké fyzikální záležitosti. Čas a vzdálenost jsou duchovní záležitosti. V naší fyzické realitě máme pocit, že čas a prostor jsou naprosto reálné skutečnosti. Až jednou z tohoto světa odejdeme na onen svět, tak duchovní bytosti, které žijí na druhé straně také vnímají čas a prostor, ale už je vnímají jiným způsobem a lépe jim rozumí. Mnoho lidí, kteří popisovali své zkušenosti zážitky z onoho světa, říkali, že najednou se z ničeho nic objeví nějaká bytost a z ničeho nic ta bytost zmizne. Když přijdete do duchovního světa a budete tam „noví“, a vzpomenete si na někoho, kdo vás předešel, třeba na rodiče, přátelé a najednou tito lidé budou u vás, ve vaší přítomnosti. A proč? Protože v duchovním světě vzdálenost, prostor a čas vlastně neexistují.

V jakémkoliv poznávání se musí začít u Boha. Pokud začnete dobře rozumět tomu, kdo je to Bůh (naše pravé Já), začnete postupně rozumět i jiným disciplínám včetně fyziky.

Když položím otázku: Je Bůh v prostoru nebo mimo prostor? Všude. Když si řekneme, že Bůh je všude, máme na mysli fyzický prostor nebo i jiné prostory? I jiné. I mentální prostor, že. Vidíte, já si to myslím taky a když mne nedávno zastavili Mormoni v Ostravě na ulici (určitě jste se setkali s těmito mladými Američany), začali si se mnou vyprávět a pozvali mne do svého sídla v Přívoze. Existuje spousta křesťanských církví, které o sobě tvrdí, že každá má tu pravou pravdu. Mormoni tvrdí, že nějaký pan Smith také řešil, která církev má pravdu, a že se mu zjevil Bůh, který mu to vysvětlil. Přes tohoto pána byla nadiktována kniha Mormon, která údajně křesťanskou pravdu vyjadřuje nejdokonaleji. Právě proto právě oni jsou pověřeni, aby jezdili do Česka a dělali zde misijní činnost, protože oni mají tu nejvyšší pravdu a jejich upřímná snaha je, aby lidé konečně tuto nejvyšší pravdu pochopili. Když jsem s nimi diskutoval, ptal jsem se jich: Je váš Bůh všudypřítomný? Oni najednou tvrdili, že není všudypřítomný. Tak jsem jim řekl: Kdyby Bůh nebyl všudypřítomný, ztrácí tím jeden ze základních atributů svého Božství. Ale protože Bůh je všudypřítomný a nejenom, co se týče fyzického prostoru, ale emočního prostoru, mentálního prostoru, jakákoliv nauka je mentální záležitost. Jestliže je Bůh všudypřítomný i v mentální sféře, musí být obsažen přece v každé nauce, v každé myšlence. Ale Bůh vás skrze každou nauku vede k něčemu jinému. Každá duchovní nauka ve vás trénuje a vyvíjí jen určité složky vaší mysli. Když vám bude někdo vnucovat nějakou víru, zeptejte se ho, zda je jeho Bůh všudypřítomný. Pokud ne, nemá cenu se s ním dále bavit. Pokud někdo akceptuje myšlenku, že je Bůh všudypřítomný, včetně mentálních rovin, tak proč mi říkáte vaši nauku, když díky všudypřítomnosti je Bůh v každé nauce. Problém je, pokud se bavíte s takovými lidmi, kteří byli odmalička vychováváni svými rodiči a prostředím k určité víře, kterou pevně přijali, že nejsou schopni samostatného myšlení. Oni se na duchovní svět a problematiku samotného Boha dívají jako automaty, protože jsou okovy sevřeny danou naukou, kterou do nich někdo vštípil a když je najednou nutíte, aby uvažovali nezávisle a samostatně, a dokonce zdánlivě i v rozporu s tím, v co uvěřili, oni znejistí a ani nechtějí na toto přistoupit. Drží se jen těch svých principů.
Říkal jsem jim: Prosím vás a uvědomujete si, že se Bůh vyvíjí? Jestliže Bůh inspiroval nějaké proroky a osvícené muže, skrze které před 150 lety sděloval nějaké nádherné duchovní ideje, to už dnes vůbec nemusí platit. Ono to sice stále platí, ale nemá to už tu naléhavost pro dnešní dobu. V každé době jsou aktuálnější jiné Boží myšlenky, protože Bůh se neustále vyvíjí. Kdybyste nyní byli otevření, zjistili byste, že mnoho těch nádherných Idejí, které byly odhaleny před tisíci lety, které sice stále platí, protože jsou od Boha a jsou úžasné, měly zvýšenou platnost právě v té dané době. Pro dnešní dobu jsou zase aktuální jiné duchovní Ideje. Nechci popírat to, co učil Mojžíš a další, ale každá doba má své specifika a duchovní atmosféru, duchovní kvality a je dobré si to uvědomit a být neustále otevřený vůči svému pravému Já.

Na cestě k svému vlastnímu pravému Já si musíte vytvořit svoji vlastní nauku.

Na cestě k vlastnímu Já vám Bůh (Vy sami) začne sdělovat vlastní myšlenky a postřehy.

Pravý význam křesťanství: My jsme Evropané, západní lidé. Vnímám zde hluboké nepochopení. U nás má dominantní význam křesťanství. Ať si to uvědomujeme či ne, jsme hodně křesťanstvím ovlivněni. Je však úžasné zjistit, jak je křesťanství nepochopeno. Vůbec nepochybuji tom, že člověk, který se jmenoval Ježíš, který žil v Palestině, byl výjimečný člověk. Já bych chtěl být ale taky tak výjimečný, jako byl on! Ne-li více. V čem byl Ježíš výjimečný? Bylo zde hodně duchovních hlasatelů, ale v čem byl výjimečný Ježíš? V čem byla revolučnost toho, co hlásal? Ježíš byl revoluční v jedné myšlence, že otevřeně a na plný plyn hlásal: Já a Otec jedno jsme. A co udělali křesťané? Když On řekl, že Já a Otec jedno jsme, tak Ježíš je vlastně Bůh v lidském těle a my se Mu musíme klanět a uctívat Ho, vzývat. Ale On neměl v úmyslu, aby Ho někdo uctíval. Komu z vás by se to líbilo, kdyby za vámi chodili lidé a klaněli se vám? Zpočátku by se vám to možná líbilo, protože byste měli konečně pocit, že jste nějak významní, ale za chvíli by vás to nudilo a bylo by vám to protivné.

Kristus skrze Ježíše říkal: Já jsem ta cesta. Já jsem ty dveře a nikdo nemůže k Otci nežli skrze Mne. Co je tím míněno? Dokud se nedostanete do postoje Já a Otec jedno jsme, tak se s Bohem nikdy nesetkáte.

Když řekl Ježíš: Já a Otec jedno jsme, nechtěl říct, jak je důležitý a výjimečný, že má možnost či výsadu se srovnávat s Bohem. On Ideu Já a Otec jedno jsme řekl proto, že tato Idea platí pro každého z nás! Ježíš nechtěl, aby se Mu někdo klaněl, ale chtěl, aby každý z nás následoval tuto Jeho Ideu: Já a Otec jedno jsme.

Ježíš byl člověk z masa a kostí. A Kristus bylo pravé Já Ježíše. Toto pravé Já je v každém z nás. Pravé Já je uvědomění si, že jsme božští. Kristus je schopnost člověka si uvědomovat, že on sám je Bohem. Právě proto Ježíš říkal, když ho Židové chtěli zlikvidovat a pořád Ho pronásledovali: Co vás na Mně pobuřuje? Oni Mu odpověděli: Že se považuješ za Syna Božího. Ježíš jim říkal: A proč vás to rozčiluje? Vždyť Já jen naplňuji vaše Písmo. Ve Starém Zákoně, který Židové uznávali, je psáno: Cožpak vy nevíte, že Bohové jste? Jejich Zákon jim to říkal a Ježíš to naplňoval a jim se to nelíbilo. Oni nepochopili, že Ježíš neměl snahu si tento stav, kdy je člověk zajedno s Bohem, přisvojit jenom pro sebe, ale Kristus nás chtěl skrze Ježíše naučit, že tuto výsadu můžeme mít všichni! Ale musíme pro to něco udělat.

Dva úhly pohledu na Boha:
1.Samotné Bytí: Když jsem tak přemýšlel nad všudypřítomností, tak jsem opravdu došel do stavu: Tak i tak. Na Boha se musíme dívat z dvou základních úhlů pohledu. Jeden úhel pohledu spočívá v tom, že Bůh je samotné vědomí. Když Mojžíš rozprávěl s Bohem tváří v tvář, zeptal se Boha: Když se vrátím ke svým lidem, co jim mám o Tobě říct, kdo jsi? Kdo mne poslal? Bůh mu řekl: Běž k nim a řekni jim: Jsem, kterýž Jsem (Jehova). Jeden úhel pohledu na Boha je, že je to samotné Bytí. Jsem, kterýž Jsem. O Mně nemůžeš nic jiného říct, než že JSEM, existuji. Já Jsem přímo existencí. Existence je vědomí. Vědomí je pocit existence. Když nemáte vědomí, máte pocit, že neexistujete. Když jste při vědomí, máte pocit, že existujete. Vědomí je pocit z vlastní existence a to je Bůh – Otec, raději Bůh matka. Tento stav je pasivní, klidová část Boha, což více patří k ženskému aspektu. Mužský princip je spíše aktivní. V tomto stavu je Bůh ještě lenoch, je to stav absolutní pasivity, tedy je to ženský Bůh. Uvědomte si, že aby cokoliv mohlo existovat, ať je to myšlenka, či emoce, nebo hmotný objekt, musí se dostat do prostoru. Jinými slovy: Musí být obsaženo ve vašem vědomí. Prostor a vědomí je jedno a to samé. Prostor je přímo vaším vědomím. Pokud vnímáte Boha jako samotný fakt existence, z tohoto úhlu pohledu můžete říct, že Bůh je všudypřítomný. Každá věc, jak hmotná, tak mentální, musí být obsažena v prostoru, tím pádem je ve vědomí a je tak ponořena v Bohu. To je všudypřítomnost Boha. Ale Bůh je i mimo prostor.

2. Tvůrčí Božství: Bavili jsme se o Bohu, který ještě není tvůrčí, který jen je, existuje a nic nedělá. Takový Bůh nemá nic společného se stvořením. Pro tohoto Boha, který byl před stvořením, i když je všudypřítomný, vlastně ani všudypřítomný není, protože On pouze jenom je, Ho ani nic nezajímá. Ale teprve když se Bůh začne zaobírat sám sebou, když začne řešit otázku: Kdo jsem Já?, se tento Bůh začne aktivovat, až exploduje v šílený euforický prožitek (duchovní orgasmus), v té chvíli se prapůvodní Bůh změní na Krista – vědomí se změní na Sebe-vědomí. Dochází ke zjištění, že Já jsem Já. Tento Bůh je mimo prostor ( a to je - má být naše hlavní snaha), protože když začnete na sobě pracovat, zkuste někdy cestovat třeba ve svém těle, vciťte se do buněk svého těla, pronikejte do atomu vašeho těla, můžete tam cestovat do nekonečna, protože vaše tělo je tak obrovský vesmír, že by vám věky a věky nestačily na to, abyste dokonale procestovali vaším tělem. A i kdybyste projeli všemi atomy vašeho těla, zjistíte, že za těmi atomy existuje ještě menší vesmír atd. Kdybyste se začali zaobírat sami sebou a začali byste pátrat po svém Já, zjistíte, že vás to nutí se stáhnout do jednoho bodu. Je to pocit v hrudi a když byste se plně ztotožnili s tímto bodem, zjistíte, že jste mimo prostor, protože jste v bodě, že jste se stali bodem. Vysvětloval jsem to na svém vlastním prožitku: V rámci jedné meditace došlo ke zvláštnímu stavu, začal jsem pulsovat: Najednou jsem se roztáhnul do velikosti, že jsem byl větší než vesmír a následně jsem se stáhl do velikosti, že jsem byl menší než atom. Rytmicky se to střídalo. Zažil jsem pocitově na sobě, že jsem byl větší než vesmír a současně menší než atom. Byly to dva úplně rozdílné pocity, ale ten, kdo to zažíval, byl stále tentýž. Bytost, která je menší než atom, je současně stejnou bytostí, která je větší než vesmír. Tato bytost je stále stejná, akorát se mění prostředí, ve kterém se nachází. Ať je to mikrosvět či makrosvět, tato bytost je stále stejná, protože ona je mimo prostor. Jí se velikost nebo malost vůbec nedotýká. Tento aktivní Bůh – Já Jsem Já – Kristus je někdo, z něhož prostor vyvěrá.

Správný myslitel musí řešit tyto věci, protože takovými úvahami rozvíjíte a posilujete tu nejjemnější část vaší mysli. Teprve tato nejjemnější část vaší mysli je teprve schopna pochopit samotného Boha.

Můžeme říci, že Bůh je všudypřítomný, ale mějme na mysli, že to je ten pasivní Bůh, který jenom JE a který jen dává věcem existenci, to, že vůbec jsou. Ale aktivní, tvůrčí Bůh – vědomí, že Já Jsem Já, je vždy jen v jednom bodě, je to stav jednobodovosti.

Definice: Bůh je všudypřítomný, ale Božskost Boha není všudypřítomná.

Božskost Boha je Jeho sláva. Co je slávou matky? Na čem si matka zakládá nejvíce? Na dítěti. Slávou Boha je Jeho Syn.

V Bibli nejsou popsány jen nějaké osobní a historické údaje, ale vše má duchovní význam. V první knize Nového Zákona, Evangeliu dle Matouše, je psáno: A panna porodila Syna. To je to, co musí proběhnout v každém z nás. Naše panna musí porodit Syna, nebo-li Bůh v nás musí porodit svou Božskost. Z pozice psychologie: Naše vědomí musí porodit sebe-vědomí.

My jsme při vědomí (a být při vědomí znamená – zažívat Boha), všichni, jak zde jsme, jsme při vědomí, všichni zažíváme Boha, takže můžu říct, že Bůh je všudypřítomný a je každém z nás. Ale kdo si uvědomuje Božskost Boha? To je otázka. Božskost Boha znamená – uvědomit si své vlastní Já.

Pokud začnete pronikat do poznávání Boha, toto poznání se začne postupně projevovat i v jiných disciplínách. Kořenem veškerého poznání by měla být snaha poznat své vlastní Já, a když začnete rozumět svému Já, vaše Já uchopí vaši mysl a začne vám odhalovat úžasnou věc, že vaše pravé Já je v astrologii, v chemii, je ve fyzice, matematice (tam je krásně přítomno), v medicíně, v těle, ve všem. Veškerý život je úžasný tvůrčí proces a je úžasné se vědomě tohoto tvůrčího procesu zúčastňovat.

Je zásadní rozdíl mezi východními naukami a křesťanstvím. Mám na mysli pravé křesťanství, které rozumí podstatě věci, ne to, které zde pěstují křesťanské církve. Východní směry jako je buddhismus atd., hledají Boha, ať si to uvědomují či ne. Ale to je málo, my musíme hledat Božskost Boha. Musíme hledat Jeho slávu, nesmíme se spokojit s tím, že vypátráme, co je to vědomí. Nás by mělo uspokojit, že vypátráme, co je to Sebe-vědomí. Vědomí je stav pasivní, stav maximální odevzdanosti, ale Sebe-vědomí je akt maximální tvořivosti. Sebevědomí je tvořivost sama! Proto říkám, že nalézt Boha není něco až tak složitého, ale nalézt Božskost Boha už dá práci!

Význam vzdálenosti a času: V rámci těchto abstraktních úvah by měl každý člověk dojít k závěru, že každá fyzická skutečnost je jen odrazem duchovních skutečností. Fyzický fenomén – vzdálenost a čas (když hovoříme o prostoru, bavíme se vlastně o vzdálenosti) je z fyzikálního hlediska jen projevem duchovní vzdálenosti a duchovního času. Co to znamená? Pro člověka, který se stává čím dál více podobnější Bohu, čas a vzdálenost mizí. Kdežto pro člověka, který se Bohu vůbec nepodobá a je přesně opačný, nabývá obrovský význam čas a vzdálenost. Tyto základní fyzikální veličiny, jako je vzdálenost a čas vyvěrají z toho, do jaké míry jsme podobni či nepodobni svému Božství, jinými slovy: Jak daleko jste utekli sami před sebou a když jste před sebou utekli hodně daleko, tak tím delší čas vás to bude stát, než se k sobě vrátíte. Vzdálenost je velikost Moudrosti. Čas je intenzita Lásky. Jestliže má člověk nízkou moudrost, to znamená, že takový člověk se dostal do neskutečné vzdálenosti sama sebe od sebe. Jestliže není člověk moudrý, takový člověk nechápe, kým je a proto svět vzdálenosti má na něj obrovský dopad. Dokumentuje to také to, že lidé potřebují hodně cestovat. To, že někdo chce být jednou v Thajsku a podruhé zase někde jinde, je jen důkaz toho, že tito lidé nejsou dostatečně moudří. Nízká moudrost se projevuje zvýšenou potřebou cestovat. Když máte nízkou intenzitu lásky, hraje pro vás velkou roli čas. Bude vám velmi dlouho trvat, než se dostanete do kontaktu sami se sebou. To mějme na paměti. Vzdálenost souvisí s Moudrostí a Láska souvisí s časem. Každý má tu zkušenost, že stav emočního rozpoložení (protože emoce hodně souvisí s Láskou) velmi ovlivňuje vnímání časovosti. Když jste u zubaře na křesle, tak jedna vteřina může trvat roky.

O nutnosti přemýšlet: Nyní se vrátíme k přemýšlení. Člověk, který nepřemýšlí vědomě, se nemůže nikdo dostat ke svému pravému Já. Je směšné, když někdo propaguje nějaké meditační techniky, které nepracují s myslí a které naopak mysl ruší. Taková technika vám z duchovního hlediska nic nenabídne a je dokonce i nebezpečná. Pro nalezení pravého Já musíte maximálně pracovat se svojí myslí. Kdo hledá Boha, Bůh hledá Boha? Nebo vaše mysl hledá Boha? Ten, kdo hledá Boha, je naše mysl. Jestliže naše mysl hledá naše Božství, musí také pro to něco udělat.

V duchovních věcech beze zbytku platí, že bez práce nejsou koláče. Pokud nebudete duchovně makat, nepočítejte s tím, že dosáhnete nějakého duchovního poznání. Každý by si měl sám sáhnout do svého srdce, jestli vůbec upřímně touží něco duchovního nalézt. Jsou lidé, kteří jezdí na různé semináře a esoterické festivaly, ale kdybyste se podívali hluboko do jejich srdcí, myslíte, že tam jezdí, aby dosáhli nějakého duchovního poznání? Ne. Oni si jen myslí, že získají nějaké informace, které budou prospěšné ne pro jejich duši, ale pro jejich tělo. Jsou to materialisté, kteří si hrají na duchovní lidi a možná, že si to ani neuvědomují.

Každý člověk by si měl sáhnout do svého srdce, jestli upřímně touží poznat duchovní skutečnosti, anebo jestli se těmito věcmi zaobírá proto, aby získal výhody pro své tělo.

Výchozí stav duchovního hledače: Vycházejme z toho, že zde jsme proto, abychom poznali něco duchovního. Každý člověk, který se upřímně rozhodne hledat nějakou duchovní pravdu, bude chtít poznat své pravé Já (vyšší, duchovní Já) – Boha, tak jaký je jeho výchozí stav? Výchozí stav je ten, že jeho Já = mysl. S tím se setkává každý hledač. Mějme na mysli, že ten, kdo hledá, je mysl. Hledačem Boha je vaše mysl. Boha nehledá naše tělo. Jedině mysl má šanci poznat Boha. Mysl je duše. Vycházíme z bodu (výchozí pozice), kdy mysl = naše Já. Skutečnost je taková, že Já se nerovná mysl. Až prozřete a setkáte se se svým pravým Já, zjistíte, že Já a mysl jsou dvě rozdílné skutečnosti. Přesto došlo k situaci, že toto Já se ztotožnilo s myslí. Uvědomte si vaši výchozí pozici. Když hovoříte o své mysli, či když prožíváte svoji mysl, máte současně pocit, že jste to Vy. Já jsem mysl. Mysl je Mnou. Podstatou duchovního probuzení je: Výchozí bod: Já == mysl. Podstatou duchovního probuzení je zjistit, že: Já se nerovná mysl. To je celá podstata duchovního probuzení. Musíte přerušit oddělit původní sjednocení vašeho Já s myslí. Musíte to rozpojit. Lehce se to řekne, ale hůř se to udělá. Když to rozpojíte, uvědomíte si významnost svého vlastního Já, ale nedojde k tomu, když to od sebe odpojíte, že jakoby svoji mysl degradujete, ale najednou zjistíte, jak je vaše mysl úžasná věc. Zjistíte, že vaše mysl je vaše nevěsta, mysl je nevěstou pro naše Já! To jsou manželé, kteří se potřebují a kteří se velmi milují.

Je Bůh a je člověk. Málokdo si uvědomuje, že zájem Boha stát se člověkem je nekonečně krát větší než zájem člověka se stát Bohem. Bůh, který směřuje k člověku - tento proces je nekonečně krát větší než člověk, který směřuje k Bohu. Božství touží se stát lidským a tento proces je mnohem intenzivnější než proces, aby se lidství stalo Božstvím. Bůh má neskutečný zájem a touhu se stát člověkem! Když čtete Bibli, kdy Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje, kdy se octli zde na Zemi, tak vám může připadat, že octnout se na zemi je za trest. Ne! Octnout se na Zemi, to není jednoduchá věc, tento život není jednoduchý, ale uvědomte si, že to je jen z jednoho důvodu, že Bůh má neskutečný zájem, aby On sám sebe zlidštil. Naše pravé Já, které je božské, má neskutečnou potřebu se zlidštit. To nám vysvětluje, proč jsme se zde vůbec octli a proč se setkáváme z různými obtížemi a utrpeními v tomto životě. Protože je to proces, kdy se Božství stává lidským. Tento proces má v očích Boha obrovskou důležitost.

My jsme byli v duchovních sférách a nastoupili jsme cestu na tuto planetu, byli jsme andělské bytosti, měli jsme lidskou podobu a zase ji budeme mít, ale byli jsme spíše božští než lidští. A toto naše Božství se chtělo zlidštit. A proč? Protože tím Bůh v sobě aktivuje další tvůrčí možnosti. Když se Bůh stane člověkem, jeho tvůrčí potenciál se zmnohonásobí. Božský Bůh je už tak velice potentní, důkazem toho je vesmír. Ale až se Bůh zlidští, vytvoříme mnohem dokonalejší vesmír. To, že Bůh se ztotožnil s lidskou myslí, bylo nutné, protože tím, že jsme uvěřili, že jsme přímo myslí, byl už krůček k tomu, aby člověk uvěřil, že ne že je jenom myslí, ale že je dokonce i fyzické tělo. A o to Bohu šlo, aby člověk uvěřil, že je fyzickým tělem, a v tomto stavu se nachází 99% lidstva, tak najednou události vašeho těla zaměstnávají vaši mysl a události vašeho těla vám dávají možnost zažívat určité emoce. Bůh měl úžasný zájem na tom, aby tím, že mysl uvěřila, že je tělem, aby rozvíjel specifické myšlenky a pocity. Bůh začal takto budovat naši lidskou osobnost. Naše lidská osobnost, která se vyvíjí v podmínkách této planety, je navýsost odlišná od osobnosti andělů. Andělé a duchovní bytosti také mají osobnost, ale určitě odlišné než je osobnost pozemského člověka. Naše pravé Já mělo úžasnou potřebu vyvíjet lidskou osobnost, kterou představují pozemšťané. Protože pozemšťané mají vědomí téměř absolutní svobody. Tady má každý pocit, že si může dělat, co chce. Tady máme pocit, že jsme izolováni od všeho a od všech, od zbytku vesmíru. A nejenom že jako naše planeta jsme odříznuti od vesmíru, protože ani nevíme, jestli tam někdo je či ne (samozřejmě, že ano, ale my to nevíme), ale také jsme odříznuti od sebe navzájem. Díky této neskonalé svobodě, protože samostatnost, odtrženost je svoboda, jsme schopni vypěstovat tak absurdní lidské osobnosti, že andělé jen hledí! A je to žádoucí.

Rozvoj specifické lidské osobnosti by nikdy nemohl proběhnout, kdyby Bůh do vás nevštěpil tu víru, že jste přímo fyzickým tělem. Kdyby nepřinutil vaši mysl, abyste uvěřili, že jste fyzičnem, tak by nikdy nemohl rozvíjet ani vaši osobnost, protože byste na všechno kašlali, bylo by vám všechno jedno. Ale tím, že vás přinutil uvěřit, že jste přímo tímto masem, všechno strašně prožíváte, co se odehrává ve vašem tělu a do jakých situací vaše tělo vstupuje. Chtěl jsem jen vysvětlit, proč k tomu muselo dojít, protože to byla jediná šance, jak vypěstovat určitou osobnost a jak dotáhnout vývoj fyzického těla do určité úrovně. To je všechno Boží proces. Teprve až vaše Já zjistí, že vaše fyzické tělo, vaše osobnost byla rozvinuta do určitého bodu vývoje, který On považuje za dostatečný, kdy se mu podařilo vytvarovat určitou osobnost, teprve tehdy vás začne inspirovat a nutit k tomuto druhému procesu, abyste si uvědomili, že On je On a mysl je mysl. Dříve ne.

. Jestliže někdy budete dostávat informace z první ruky tak jako já a budete nadšeni z toho, jak jste moudří a budete tyto informace říkat jiným lidem, kteří se na vás budou dívat jakože jste se zbláznili, a vám bude krvácet srdce, protože jim dáváte takové perly a oni to nejsou schopni přijmout, tak se nad tím nepozastavujte, protože tento člověk je bohužel ještě v té první fázi, že ještě nemá dostatečně rozvinutou osobnost a Bůh v něm ještě musí tuto osobnost tvarovat, vyvíjet, protože ještě nedosáhla dostatečného rozvoje a Bůh ještě nechce takového člověka inspirovat k hledání Já. Pokud není člověk dostatečně osobnostně rozvinut, Bůh nemá zájem, aby ho někdo poučoval, že Bůh je přímo jeho Já. Je to jako v přírodě, každý má možnost a každý také jednou dospěje ke svému Já, ale ani v přírodě ovoce nezraje v jeden čas. Některé plody dozrávají rychleji, některé později. V prvé řadě musím probudit sám sebe a nemám se starat o to, jestli se to děje u někoho jiného.

Jestliže se nastartuje fáze duchovního probuzení, kdy dojde k procesu uvědomění, že Já je Já a mysl je mysl, samozřejmě jako první, co mysl pochopí, je, že fyzické tělo není naše Já. Máme ho, je to náš nástroj, ale nejsme to my. většina lidí si myslí, že když zemře tělo, zemřou i oni, že přestávají existovat. Pokud se ztotožnili se svým tělem, je pro ně absolutně nemyslitelné věřit v to, že když odloží své fyzické tělo, oni zůstávají dále. My ale vím, že to tak není. Pokud odložíme fyzické tělo, zůstáváme dále a budeme mít jiné tělo jiné podstaty. Tuto věc nebudeme řešit, že si myslíme, že jsme fyzično. Ale nacházíme se ve stavu, že cítíme a myslíme si, že jsme přímo myslí (duší). Zde je potíž. Když člověk pochopí, že Já je Já a mysl je mysl, přesto člověk nezažívá pravdu a proč? Jak říkají Upanišády: Ne mnozí slyšeli o Já ale i ti nemnozí, kteří slyšeli o Já, nepochopili, co je to Já. My jsme to už doufám pochopili.

Každý, kdo zná své Já, ví, že Ho zná. Tam není nějaké doufání. Pro překomplikovanou lidskou mysl je dnes složité pochopit neskutečně jednoduché věci. Všichni za pojmem Nahledají něco převratného. Ale to není nic převratného, ale něco absolutně přirozeného. Za čím se honí lidé, za myšlenkami nebo za pocity? Za pocity. Myšlenky jsou jen prostředek, abyste se k určitým pocitům dostali.

Pro každého člověka je rozhodující pocit. Jáství je určitý pocit. Není to myšlenka. Pocit je prožitek. Jáství není myšlený stav, ale prožitkový stav.

Kdyby se mne někdo zeptal: A jak se to Jáství prožitkově prožívá, jaký je to pocit? Jak byste mu odpověděli? No jak ti to mám říct, Jáství je pocit Já. Tento pocit Já znají všichni lidé. Akorát, když lidé znají tento pocit od narození či od doby, kdy si ho začali uvědomovat (cca v době 2-3 let), okamžitě mají pocit Já. Protože my všichni prožitek Já známe celou dobu svého života (mimo dobu, kdy spíme), protože to je náš věrný „pes“, který nás doprovází po celé naší životní dráze, a ta jeho přítomnost nám připadá tak běžná, přirozená a normální, že koho by napadlo, že to je něco mimořádného? Skoro nikoho, protože mimořádné vám připadá vždycky to, co nemáte a to, co můžete získat, že? To, co máte stále, vám připadá jako to nejstupidnější a nejfádnější, nejobyčejnější. A protože Já – Bůh je naším neustálým životním průvodcem, nepřijde nám na tom nic mimořádného, připadá nám to strašně obyčejné a zaobíráme se vším možným jenom ne naším Božstvím. Ale i to byla Boží taktika, aby to tak bylo. Protože kdybyste se zaobírali jen Bohem, nemohli byste rozvíjet svoji osobnost. Ale jestliže je osobnost již dostatečně rozvinutá a nastartujeme se k procesu, kdy Já se nerovná mysl, musíte myšlenkově pochopit, že tento důvěrně známý pocit Já je přímo to, co se má najít. Většina lidí tento pocit Já tak nějak útrpně snáší. Ví o něm, ale je to pro ně okrajová záležitost. Ale tento pocit Já je to nejdůležitější, co v životě mám a proč? Protože jsem to přímo Já. A co je v životě důležitější než Já? Přece Já jsem vždy na prvním místě, ne? Člověk na základě pochopení této skutečnosti, ne že Já jsem přímo pocitem Já, ale že ten pocit Já je dokonce to, co se nazývá Bůh!, a jiný Bůh neexistuje než přímo pocit Já!, by měl v tom momentě začít aktivně vědomě zaměřovat svoji pozornost na pocit Já.

Tak jako člověk zaměřoval neustále pozornost na to, co se dělo kolem něho, a na hmotné či myšlenkové skutečnosti a objekty, nyní by měl pochopit, že musí svoji pozornost zaměřit přímo na pocitový objekt - pocit Já. Když to člověk začne dělat a aktivně zaměří svoji pozornost na pocit Já, začnou se dít věci. Pocit Já se z původní intenzity, kterou jsme znali odmalička, začne bobtnat a nabírat na intenzitě. Všechno ostatní se bude jakoby dávat do pozadí a pocit Já začne narůstat ve své síle. Začne se to projevovat tak, že najednou začnete mít čím dál intenzivnější prožitky ve své hrudi. Začne se vám jakoby otvírat srdeční čakra. A proč? Zpočátku nebudete potřebovat vědět nějakou místní lokalizaci, to nemusíte řešit, protože On se v průběhu svého zintenzivňování bude lokalizovat sám. Vy máte jen pozornost, kterou zaměřujte výhradně a přednostně na pocit Já. Jak začne tento pocit narůstat, budete mít dojem, jako kdyby byl tento pocit všude, ve všem, co vnímáte, ale On se potom začne stahovat a budete Ho vnímat ve vaší hrudi. Nakonec zjistíte, že pocit Já tam sídlí. Začnete zažívat zvláštní stav: Já jsem si myslel, že jsem fyzický člověk a skutečnost je jiná, Já jsem ten, kdo sídlí v hrudi tohoto fyzického člověka. Já, sídlící v hrudi člověka, používám tohoto člověka pro své záměry, jsem to přímo Já. když budete stále rozdmýchávat tento pocit Já v hrudi, samozřejmě si začne budovat i podobu. Když to bude čím dál intenzivnější, před vašima duchovníma očima se objeví i duchovní Bytost v těle, protože i vaše Já má tělo, i Bůh má tělo. To, kdy se vám vaše Já bude zjevovat v těle, je důkaz, že Ho zažíváte již velice intenzivně.

Když se někdo rozhodne pro tento proces a vědomě bude upínat svoji pozornost na pocit Já, zjistí, že velice záhy začnou přicházet mimořádné prožitky, euforické stavy atd. a tím si vás jen chce Bůh pojistit, protože vám dá možnost si Ho „olízat“ a když zažijete, jak chutná, tak v tu chvíli zjistíte, že bez Něho nemůžete žít. Tím si vás pojistí pro sebe a potom samozřejmě zase „uteče“. Ale vy budete tak omámeni tím prožitkem, že nebudete usilovat o nic jiného než abyste to zažili znova. Je to jako u narkomana. Potom nastane taková ta rutinní každodenní duchovní práce, která nakonec vede k trvalému a intenzivnějšímu prožívání našeho Já. Zjistíte, když budete svoji pozornost soustřeďovat na Já, že Bůh nepřestal inspirovat vaši mysl, že přímo ona je božská. Zjistíte, jakoby Bůh vám pořád házel klacky pod nohy. On si nedá pokoj a každou chvílí vám bude vnukávat, že Vy jste přímo myslí. On v tom našeptávání nepřestane. Pořád vám vsugerovává lež a čeká, jak se vůči těm Jeho sugescím postavíte, jestli najdete v sobě tu sílu tyto sugesce odmítnout. A když On uvidí, že trvale odmítáte Jeho lži, teprve tehdy před vámi padne na kolena. Tímto procesem, kdy vám dal poznat, že přímo On je vaším pravým Já, současně inspiruje vaši mysl k tomu, aby si stále myslela, že ona je tou živou skutečností a sleduje tuto mysl, zda věří těm sugescím či ne. I když budete mít za sebou pár prožitků se svým Jástvím, kdy zažijete, že toto Já jste vy a že toto Já je božské, tak přesto zase upadnete do stavu, kdy jsme ztotožněni se svým tělem a myslí a musíte usilovat o opakované návraty k Bohu. Tímto návratem a odpadnutím a návratem a odpadnutím v sobě rozvíjíte duchovní sílu. To není tak, jak si někdo myslí, že to jednou zažije, osvítí se a zůstane v tom napořád. Tak to není. Stále pendlujete mezi těmito dvěmi světy. Každou snahou se tam znovu navrátit a pokud je to úspěšný návrat, jste zase posílili své duchovní svaly. Budete mít pak výhodu oproti jiným hledačům, kteří jen všude lítají a snaží se jen myšlenkově ujasnit si, co to vlastně Bůh je. Vy už nebudete mít potřebu si něco myšlenkově ujasňovat, protože víte tu nejvyšší pravdu, že Bůh je přímo pocit Já, ale vám se bude již jednat o dosažení samotných prožitků a ne si něco teoreticky vyjasňovat.

Duchovní hledač si to nemusí uvědomovat, ale on si dává nějakou duchovní námahu, snaží se mentálně řešit Boha (pravdu) a pořád je v takovém postoji, že ta mysl se snaží a namáhá a pokud se podaří, možná přijde nějaký duchovní prožitek, ale ten člověk se nachází v pozici, jakože to je věc nahodilosti, jestli ten prožitek přijde či ne, že o tom prožitku rozhodují nějaké mně neznámé faktory, které jsou mimo můj dosah a ony rozhodnou, jestli a kdy to přijde, někdy medituji dva měsíce a nic a někdy zamedituji lehce a přijdou krásné a příjemné prožitky. Cítí, jakoby v tom byl nějaký prvek nahodilosti. Tak to ale není, tam není žádná nahodilost, mysl musí změnit plně svůj postoj. Kdo ovládá vaši mysl? Naše Já. On nutí naši mysl, aby se zaobírala tím či oním, vším možným, jenom ne Jím. To dělá On. Vy musíte, na základě, že si toto začnete uvědomovat, že On s vámi manipuluje (když se postavíte do role, že jste mysl), tak ta mysl místo toho, aby byla celou tu dobu obětní beránek, se musí zdravě naštvat a postavit se na své vlastní nohy a musí začít Boha šikanovat! Musí Mu začít utahovat řetěz! On je divoch. Je velice temperamentní, je pro každou špatnost, jde do všeho, a ještě do toho tahá mne, mou mysl. Mysl se musí naštvat a říct: Tak dost! Ty si nebudeš dělat, co se Ti zlíbí, ale já ti budu říkat, co a jak a do čeho mne budeš tahat, mne nezajímá nic jiného než si uvědomovat Božskost! To mne zajímá a na ty ostatní věci se vykašli. Jakoby došlo k radikální změně postojů, že doposavad byla mysl manipulovaná Bohem, protože On v rámci toho osobnostního rozvoje nás protáhne vším možným, On se neštítí ničeho, a pokud Mu to bude mysl tolerovat, pojede v tom pořád dál. Mysl se musí naštvat a říct: Tak dost, už dosti dlouhou dobu sis se mnou hrál, a nyní už nechci. teď mne zajímá jen jedna věc, abych prožíval Božskost. A On řekne: No to je fajn, ale Já bych tě chtěl ještě protáhnout tam a tam, ale mysl Mu řekne. Ne. Já už to nedovolím. Protože když naše Já vstoupí do našeho vědomí, je to Jeho zásluha, Jeho akt. Když najednou Bůh od nás odejde, protože si Ho přestaneme uvědomovat, zase je to jeho akt, On jakoby od vás utekl a v okamžiku, kdy jakoby naše mysl zachytí, že Já se stáhlo do pozadí, tak v tu chvíli Ho musíte začít buzerovat: Co si to dovoluješ, že se přede mnou schováváš? Vaše mysl musí neustále pravé Já znásilňovat! Pořád Ho usměrňovat a ukázňovat. Mysl musí být v postoji, kdy říká: Proboha, Ty tu nejsi od toho,a bys mne protáhl kdejakou špínou, ale Ty jsi tu od toho, abys mi odhaloval a zajišťoval prožitek Božství. Naše mysl nesmí být nějaký obětní beránek v procesu duchovního probuzení, ale musí se stát naprosto aktivní činitel a dokonce tak aktivní, že začne kontrolovat a šikanovat i samotného Boha – naše pravé Já!

Když začnete takto usměrňovat Boha a vaše mysl se bude vzpírat, aby ji protahoval tím či oním, ale bude od Něho očekávat, že jí bude zajišťovat prožitek Božství, štěstí atd., čili že si bude uvědomovat Boží přítomnost, tak co na to řekne Bůh? Jednak do vás zase začne vnášet nějaké impulsy, aby vás něčím protáhnul a bude sledovat, zda to ta naše mysl myslí vážně, jestli je schopna těmto impulsům vzdorovat. Když zjistí, že to ta mysl myslí vážně, teprve tehdy ji začne brát vážně a začne s ní spolupracovat. Teprve tehdy vám začne odhalovat tu nejtěžší fázi duchovního probuzení, která spočívá v tom, jak říkal Ježíš: Kdo se bude snažit zachovat svůj život, ztratí jej a kdo Mi odevzdá svůj život, ten Ho nalezne. Jestliže se dostanete do stavu, kdy se vaše mysl ztotožní s Já, čili vaše Já se stane vaší myslí, a ta mysl chce hledat Boha, ale jak chce ona Boha najít, když On se s ní ztotožnil? To znamená, že Ten, kdo má být nalezen, hledá. Jak to může dopadnout? Může Ten, kdo má být nalezen, když něco hledá, něco najít? To nemá řešení. Mysl musí pochopit, že podstatou duchovního probuzení je dosažení tohoto stavu, že je naprosto ostře vnímáno, že Já je Já a mysl je mysl. Když Bůh dosáhl stavu, že Já se rovná mysl, mysl se tisíce a miliony let považovala, že ona je přímo živou bytostí, protože byla sjednoceno se svým Já, které je život. To je to živé v nás, to je Bůh. Mysl sama sebe prožívala, že ona je tou živou skutečností. je něco cennějšího než život? A Bůh jí teď řekne. Tak ty chceš duchovní probuzení, ale víš, co to znamená? Ty musíš toto Já ze sebe vytáhnout a dát Ho od sebe pryč.
Ne že budeš s tímto Já sjednocena, tak, jak tomu bylo doposud, ale musíš toto Já ze sebe jakoby vytáhnout a dát Ho pryč, a toto Já bude pro tebe objektem. Mysl musí stav jedna ze sebe vytáhnout, postavit Ho před sebe a dívat se na Něj. To, co jsem předtím považovala, že jsem to přímo Já, musí být objektem mého pozorování. Jak se to prožívá v rámci duše? To máte to samé, jako když máte něco cenného a musíte to od sebe odvrhnout. kdo si bude chtít podržet svůj život, ten ho ztratí. Protože jestliže Já se ztotožním s Bohem, v tu chvíli jsem ztratil Boha. Pokud se ztotožním s myslí, mysl není schopna Boha najít, to je přesně to samé, jako když je pod svícnem největší tma. Mysl Ho musí od sebe odloučit, postavit před sebe a dívat se na Něj. Musí uznat, že nemá svůj vlastní Život. To, co jsem v sobě zažívala jako svůj vlastní život a já jsem si myslela, že to Živé jsem přímo já, to jsi Ty – moje Já. Když vytáhnu své Já a dám ho před sebe, je to, jako kdybych se zbavil svého Života a pokorně uznávám, že Ty jsi Život, Ty jsi Živý, kdežto já jsem jenom Tebou oživovaná a nemám svůj vlastní život, a pokud mám nějaký život, tak jenom díky Tobě. Nechci si nic z Tvého Života přisvojovat, Tvůj Život patří výhradně Tobě.

Vaše Já musí být objektem, na který nazírá vaše mysl, jako když stojíte před zrcadlem. Zrcadlo je mysl a Ten, kdo je spatřován, jste Vy – vaše Já. Vaše mysl musí být zrcadlo, ve kterém se zrcadlí vaše Já.

Intenzita prožitku Boha je dána tím, jak úspěšně uděláte separaci ve svém vědomí, že Já je Já a mysl je mysl.

Mysl má základní funkci, aby se naprosto vědomě a ostře dívala na svoje Já.

Kdykoliv se ve svém životě přistihnete a cítíte se jako obyčejný smrtelník, má to jenom jeden jediný důvod, že jste dovolili mysli, aby se dívala na všechno možné, ale současně ignoruje vaše Já – Vás.
Musíte své mysli neustále zdůrazňovat a nutit ji, aby si uvědomila, že tu není od ničeho jiného než aby se dívala na MNE!!! Mysli, nedívej se ode Mne pryč směrem ven! Otoč se o 180° a dívej se na Mně!

Bez meditace nelze poznat Boha, jinak to nejde, ale člověk musí umět meditovat.

Když si sednete někdy v klidu doma a zavřete oči, pozorujte, co se děje. I když máte zavřené oči, zjistíte, že se pořád nacházíte v hlavě, ale v hlavě si Boha neuvědomíte. Vaše mentální pozornost se dívá pořád do tohoto psychického prostoru, kdy sleduje tmu v očích. Jako kdyby ta mysl, když oči pořádně nevidí, protože máte stažené víčka, přemýšlí, co kdyby se tam něco objevilo. Mysl chce stále tahat informace z očí. To je ale špatně. Vy musíte tuto část vaší vnější mysli ignorovat, přestat se jí zaobírat. Musíte se zaměřit na tu část vaší mysli, která sídlí v hrudi. Musíte pocitově prociťovat hrudní oblast. Pocitem hlavy se již nezaobírejte, ale prociťujte pocit v hrudi, oblast, která s hrudí souvisí. Když zjistíte, že to máte pod kontrolou, že nemáte problémy prociťovat hrudní oblast, a již jste se v tomto prožitku v hrudi stabilizovali, a nechce vás to vytáhnout zpět do hlavy, v té chvíli si musíte zkontrolovat, že vaše mysl je aktivní, že jste schopni si klást v hrudi otázky a normálně myslet. Kdyby se začaly v hrudní oblasti projevovat lidé pocity, protože tam sídlí srdce, tak ani ty libé pocity by neměly uspat vaši mysl. Když se člověk dostane do sféry libých pocitů, začne mentálně lenivět. Mysl stále musí být k dispozici a musí být akční a musíte ji nutit k tomu, že chcete spatřit živou Bytost. Ona za celý svůj život neviděla živou Bytost. Zatím jste se potkávali s fyzickými formami, a mysleli jste si, že ta fyzická forma je živá Bytost. Ale to je lež, protože pokud je fyzická forma živá Bytost, tak bych potom musel brát takovou formu jako je trojúhelník, kolečko či čtvereček, že to je taky živá Bytost. Lidská mysl byla přivedena tak daleko, že si myslela, že určitý geometrický tvar je živá Bytost. Musíte v prvé řadě oznámit vaší mysli, že zatím v životě neviděla živou bytost. A co by mělo být pro lidskou mysl lákavější nabídka, než možnost se setkat s živou Bytostí? Přece člověk je společenský tvor, ne? Když to řeknete své mysli, ona vám odvětí: Jak to, že jsem neviděla živou Bytost, vždyť jsem v životě potkala tolik lidí? Ale ty jsi potkala fyzické formy. A fyzická forma není přímo živá Bytost. Ty musíš usilovat o to, abys skutečně spatřila živou Bytost. Když ucítíte, že ve vaší mysli vznikla touha, že jí dělá dobře, alternativa, že by se mohla setkat s živou Bytostí, můžete pokračovat dále.

Tato živá Bytost naprosto reálně existuje a nachází se někde v hrudním prostoru. Mysl se tam začne ještě intenzivněji obracet a dívat se tam, samozřejmě že tam nic nevidí a vy jí musíte říct: Tu živou Bytost v hrudním prostoru nikdy nespatříš, dokud tam neumístíš svůj vlastní pocit Já.

Mysl se může do hrudního prostoru dívat třeba i několik let. A najednou jí začne říkat vnitřní Hlas: Nikdy tam nemůžeš spatřit nějakou živou Bytost, protože tou živou bytostí jsi Ty sám! Pokud tam chceš spatřit živou bytost, musíš na ten podstavec položit Sebe sama.
Ale nepoložíš tam Sebe sama se svým fyzičnem, se svými myšlenkami, musíš ze sebe vyloupnout samotný pocit Já a dát Ho tam a musíš zažít stav, že tvůj pocit Já, což jsi přímo Ty sám, sídlí v hrudi, jsi to Ty, který tam sídlí a na tento podstavec – na Mne – někdo kouká a ta, kdo na Mne kouká, je ta část mé mysli, která sídlí a je pociťována v hrudi.

Když zažijete, zjistíte, že celou dobu Ten, kdo hledal, byl současně Ten, kdo měl být nalezen. Nejste hledači, jste Ti, kdo mají být nalezeni. Vaše mysl hledala Vás. A kdo byl ten, ať nutí vaši mysl, ať hledá blbě, v blbých naukách a na blbých místech, kdo inspiroval vaši mysl k takovému blbému hledání? Byli jste to Vy! Protože jste během toho blbého hledání, které vám ani nic nemohlo přinést, vyvíjeli svoji osobnost. Ale už bylo dost hry kočky s myší. Teď je třeba se snažit přivést svoji mysl k tomu, aby se probudila ze zvláštního snu a musíte jí říct: Holka, co to hledáš, vždyť to jsem Já, koho jsi celou dobu hledala! Já, který jsem ze Sebe udělal hledače. Skutečnost je ale taková, že Já, sídlící v hrudi, jsem Ten, kdo má být nazírán svojí myslí. To je celá pointa příběhu.

Teprve tehdy, když přinutíte svoji mysl, aby se na Vás (pocit Já) dívala, teprve tehdy se dostanete na výchozí bod rozvoje své tvořivosti. Teprve tehdy ruku v ruce se svým vlastním Já se začnete učit tvořit. Tento proces rozvoje vlastní tvořivosti bude probíhat do nekonečna.

Ať si někdo nemyslí, že tím, že člověk (ne Vy), ale jeho mysl, až objeví Vás (a nebavím se, s jakými prožitky je to spojeno, jaká je to radost, blaženost atd., to si musí každý prožít sám nemá smysl to někomu popisovat) a tedy když se mysl setká se svým pravým Já – Bohem, že tím bylo korunováno nějaké dílo, že jsem dosáhl nějaké TOP pozice a že má vymalováno, ale tak to není. Tím jsem se dostal na startovní čáru v procesu maximalizace svých tvůrčích potenciálů.

Moje mysl ruku v ruce se Mnou se bude učit tvořit.

Veškerou Autoritu, veškerou Naději, veškeré Štěstí, musí mysl vnímat jako sídlící v její hrudi. V přítomnosti kohokoliv, i kdyby tu byl samotný Ježíš Kristus, tak nesmí být pro ni větší autoritou než TEN, kdo sídlí v její hrudi.

Jestliže byl Ježíš Kristus Autoritou, tak jenom jedna jediná věc dělala to, abychom Ho považovali za autoritu, že On této Bytosti, která sídlila v jeho hrudi, věnoval pozornost nade vše. On celou dobu sledoval a vnímal Bytost, která sídlila v jeho hrudi.

Někteří slabší jedinci, kteří, když je právě nic neotravuje, sednou si doma a meditují a snaží se tuto vnitřní Bytost vnímat, ale když jsou zase ve světě, nechají se strhnout každou ptákovitou a na tu Bytost zapomínají. Ježíš však této Bytosti věnoval pozornost na prvním místě a za všech okolností. Touto Bytostí není nikdo jiný než to, co každý z nás zažívá jako pocit Já. Tímto pocitem Já jsem Já. Já jsem Já.

Není v tom nic mysteriózního. Je to jenom o tom, najít v sobě sílu zvrátit falešné emoční a myšlenkové stereotypy tohoto typu: Štěstí najdu někde vně. Štěstí najdu pomocí někoho. Je to hloupost. Štěstí najdu jedině v hrudi. Štěstí najdu ne pomocí někoho, ale pomocí Něho. To všechno nejsou živé Bytosti, ale jen formy Někým oživované. Mne nezajímá forma, ale živá Bytost, která je spatřitelná pouze v hrudi. Tato živá Bytost není někdo cizí, ale jsem to přímo Já sám! A kdo jsem Já sám? Já jsem samotným pocitem Já! Je to jenom o tom, abych nedovolil mysli, aby špatně myslela, aby myslela nepravdu. Nezažíváme svoji Božskost, protože mysl si o nás myslí něco, co není pravda.

Až se přinutíte, aby si vaše mysl o Vás myslela to, co ve skutečnosti opravdu jste, v tu chvíli budete zažívat přítomnost Boha – svoji vlastní Božskost.

Duchovní dýchání: Důležité potom je, že když cítíte Sebe, chcete mít k dispozici partnera a že tím partnerem není nikdo jiný než vaše mysl. Budete přebíhat: Já a moje mysl anebo já jakožto mysl se svým Já. Budete střídat tyto polohy. Jednou se spíše budete cítit, že jste Já, na které někdo zuřivě hledí a že ten nazírající, který tak na vás kouká, že vaše mysl (duše) a někdy zase budete přímo vy, kdo tak zuřivě nazírá a ten Někdo je vaše vlastní Já, čili Vy a že se sami díváte na Sebe, že skrze svoji mysl se díváte na Sebe. Budete Bohem, potom budete duší. A naopak. To je duchovní dýchání – pendlování mezi Duchem a duší. A právě v tomto neustálém kmitání a změně těchto dvou poloh budete nalézat radost. Kdybyste byli jenom Bohem, tak by vám to zevšednělo. A kdybyste byli jenom duší (myslí), taky by vám to zevšednělo. Ale když tyto dvě polohy budete neustále měnit, naleznete v tom pestrost, a to je Život.

To není o tom, že to lze dosáhnout za několik let, ale to je dosažitelné i dneska. I dnes večer, když přijdete domů a začnete dělat něco pro ty koláče, tak ty koláče mohou být napečeny dnes večer! To není o nějakých zásluhách. To je jen o tom – najít v sobě tu sílu, abyste svoji mysl přesvědčili, že do puntíku je to přesně tak, jak jsem vám dnes řekl. Musíte přesvědčit mysl, že to, co hledá, jste přímo VY, sídlící ve své hrudi! To je všechno. Pokud není výsledek, je to jenom díky tomu, že jste dovolili své mysli myslet nepravdu, byl to dosavadní způsob myšlení, který vám znemožňoval zažít pravdu o Vás samotných.

Pokud se bavíme o nalézání sebe sama, nebo o čtení horoskopu, musíme mít na zřeteli, že není špatné, když má člověk takové mentální koníčky, jako je třeba astrologie, kdy se někdo snaží porozumět horoskopu, ale vždy jádro věci spočívá o vnitřní práci, o které jsme se nyní bavili. Jestliže si udělám svůj horoskop a čtu si v něm, tak horoskop je už více méně jen potvrzení toho, co jsem objevil v sobě.
Problém nastává u lidí, kteří si oblíbili astrologii a studium astrologie je pro ně daleko důležitější než aby přivedli svoji mysl k poznání toho, kým jsem. Jestliže procházím životem a dějí se určité věci, různým situacím nemusím rozumět, ale vždycky bych měl vysvětlení hledat v sobě. Moje mysl by se měla obracet na Mne v hrudi, ať jí vysvětlím, jaký to všechno má význam. A ne jak někdo hned utíká za tzv. moudrými lidmi, aby jim vysvětlili, co se děje a proč. To nejlepší vysvětlení vám ale může dát vždycky jedině živá Bytost. Tato živá Bytost je jedna a je to ta živá Bytost, která sídlí v hrudi člověka. A až v druhém kroku se můžu snažit hledat vysvětlení pomocí takových prostředků jako je horoskop. Ale stejně zjistíte, že horoskop vám jen potvrdí to, co jste již slyšeli ve svém srdci. Dojde pak k radostnému poznání, když zjistíte, že Bůh a jeho Moudrost je obsažena krásně v nějakém kolečku, které je rozděleno na dvanáct rovnoměrných dílů. Mělo by být pro vás vždycky radostnější čerpat informace od svého Já (ze SRDCE) a horoskop by vám měl přinášet radost, že ta pravda je obsažena všude. Mohou být lidé, kteří stále hledají vysvětlení, kde se dá, včetně horoskopu, ale zapomínají na to nejzákladnější, aby se obraceli ke zdroji svého života.

Astrologie je popis toho, jak Bůh funguje v přírodě a v lidském životě.





Přidáno dne: 25.8.2009

Přidáno z 59. semináře:


Život nás zde vyslal z jednoho prostého důvodu, aby se vyvíjela naše duše. Pokud si někdo myslí, že je zde z jiného důvodu, velice se plete. Takový člověk si buduje svoji stavbu života na úplně falešných základech.

Člověk, který si chce udělat horoskop, většinou řeší v prvé řadě peníze a vztahy. To jsou dvě klíčové oblasti, o které se zajímají lidé. Pokud se astrolog snaží dát lidem takové informace, je to sice v pořádku, ale mají tyto informace nějakou hodnotu? Pochybuji o tom.

Skutečné peníze, skutečný majetek, který může člověk získat, jsou ctnosti a ušlechtilé kvality, které člověk vnese do své duše. To je ten důvod, proč v Bibli říká Ježíš: Neukládejte si poklady na Zemi, kde je vám mohou zloději ukrást, či vám je rozloží rez, ale ukládejte si poklady v nebi! Ukládání pokladů v nebi je to, co uděláte se svojí duší. Až jednou budeme odcházet z tohoto světa, všechno hmotné, co jsme zde nashromáždili, zde zanecháme, nemůžeme si to vzít s sebou. To, co si odnášíme a co nám zůstane, je to, co jsme vnesli do své duše. To nás bude doprovázet. Lidi však takové informace nezajímají, protože jsou natolik ztotožněni se světem, který je vnímatelný pouze očima, že zaobírání se svojí duševní stránkou není pro ně atraktivní. Tím se ale nesmíme nechat zviklat, že proti nám stojí taková obrovská přesila.

Pokud člověk má správné chtění a cítí, co je skutečnou hodnotou života, měl by zůstat ve svém mnohdy osamoceném boji zde na této Zemi. Náš opravdový majetek je ten, který vytváříme ve své duši.

Nemůžete vytvořit kvalitnější vztah, než ten, který vytváříte sami se Sebou, se svým pravým Já. Vytvářet opravdový vztah znamená vytvářet vztah se svým Já.

Jestliže nejsem schopen vytvořit kvalitní vztah se svým Já, nejsem schopen vytvářet ani kvalitní vztahy s jinými lidmi. A naopak. Můžeme vnímat, že když pozorujeme někdy partnerské vztahy, které vnímáme kolem sebe, tak místo aby tyto vztahy přiváděly jednotlivce stále více a více k jejich pravému Já, většina vztahu je od pravého Já spíše odvádí a jejich Já je čím dál více pošlapáváno. To ale lidé moc nechtějí slyšet. Lidé si myslí, že vytvořit vztah sám se Sebou není nic tak mimořádného. To ale může říct jen člověk, který to nezažil, který nezažil chvilky, kdy jeho Já vstoupilo do popředí a kdy si Ho začal uvědomovat. Takový člověk neví, o co přichází. Toto Já, které sídlí hluboko v našich srdcích, je Zdroj veškeré Radosti a veškeré Lásky, kterou může člověk získat.

Teprve tehdy, když člověk objeví Lásku, Radost a životní pohodu sám v sobě, ji může nabízet také ostatním lidem.

Neštěstí dnešní doby je, že lidé hledají radost a štěstí někde kolem sebe a nehledají Ho v sobě. Když si uvědomíme, že svět vztahů se primárně odvíjí od toho, že si člověk musí v prvé řadě vytvořit vztah ke svému Já, souvisí to s druhým bodem, co se týče naší duše, protože prostředek, pomocí kterého si vytváříme vztah se svým Já, je právě naše duše.

Pokud uznáváte, že je pravda, že je nejdůležitější vytvořit si vztah se svým pravým Já a že činitel, pomocí kterého můžete navázat vztah se svým Já, je vaše duše, z toho vysvítá, že naše duše je něco úžasně cenného! Pokud to člověk cítí, neměl by váhat a vzdát se čehokoliv hmotného, co poškozuje jeho duši! Pokud si k sobě člověk přitahuje nějaké hmotné věci a hmotné skutečnosti a současně cítí, že to deformuje a znečišťuje jeho duši, měl by se těchto pozemských věcí vzdát, i když se bude tvrdit, že tyto pozemské věci jsou velice cenné.

Většina lidí nechápe, co je to duše. Naše duše je schopnost myslet, cítit. Tyto dvě funkce jsou naší duší. Schopnost myslet je samotná duše a schopnost cítit je tělo naší duše (duševní tělo).

Až opustíme tento hmotný svět, octneme se v duchovně-duševním světě. Lidé, kteří mají zkušenosti s tímto duchovně-duševním světem, říkají takovou zásadní věc: Zde se můžeme nějak maskovat a tvářit nějakým způsobem, ale ve skutečnosti jsme úplně jiní. Většina lidí jsou dokonalí mistři v přetvářce. To lze ale jen tady, tam už ne! Tam každý hned na první pohled uvidí, s kým má tu čest. Tam každý vidí vaši duši (duševní tělo). To znamená, že podle toho, jak člověk smýšlí a cítí, takovou bude mít potom podobu v duchovně-duševním světě.

Každý člověk by se měl v prvé řadě snažit pracovat na svém duševním vývoji.

Dnes, v této době je to vzácné, ale jednou, v budoucnosti bude společnost mít jako hlavní prioritu kultivaci lidské duše. Způsoby, jak se duševně rozvíjet, jsou mnohé. Jedním z nich je studium astrologie a studium horoskopu. Problém je v tom, že když si lidé studují svůj horoskop, či si ho nechají vykládat nějakým astrologem, čekají informace konkrétního druhu, pozemského rázu a pokud jim takového informace astrolog nedá, odcházejí zklamáni, že se nic nedozvěděli. Aby tyto lidi většina astrologů nezklamala, samozřejmě jim řeknou nějaké informace a tváří se u toho, že to tak je, a ti lidé odcházejí spokojeni, protože se dozvěděli, že za půl roku je potká něco příjemného a že budou šťastni, anebo že si mají dát za půl roku pozor, protože jim něco hrozí, a odcházejí s mrazením na zádech, protože mají pocit, že život je velké dobrodružství (pořád je to lepší než ta jejich nuda, prázdnota, kterou cítí). To ale Život nemá v plánu.

Život má jenom jediný zájem – rozvoj naší duše. Život je Duch, je to naše vlastní Já! To znamená, že člověk, který opomíjí svůj duševní rozvoj či se rozvíjí tak, že svoji duši przní a deformuje, se dostává do rozporu se svým Já. Je jen otázka času, kdy toto Já s tímto prznitelem duše zatočí! Nemusí to proběhnout zde na této Zemi, může k tomu dojít v duchovně-duševním světě, ale jednou k tomu dojde. Musíte si uvědomit, že pro Ducha je naše duše Jeho milovaná partnerka! Který muž by nechránil svoji milovanou partnerku, když vidí, že jí chce někdo ublížit. To by nás mělo pobídnout, abychom si ještě více vážili naší duše. Ať člověk chce nebo ne, duševní rozvoj probíhá.

Pokud se člověk začne zaobírat svým horoskopem, měl by se v prvé řadě snažit si uvědomit, že horoskop přináší informace o naší duši a že v horoskopu je zakódováno, jakým způsobem se má duše ubírat ve svém vývoji. Ať se zevní situace našich životů, ve kterých se nacházíme, jeví jakkoli (někdy je to dramatické či jindy fádní), uvědomte si, že za povrchem se vždycky nachází duše, která se vyvíjí.

Život má rub i líc. Život je ve své podstatě velice jednoduchý. Přestože je jednoduchý, dokáže vytvářet velké množství situací, které nejsme schopni propátrat v průběhu celé věčnosti. Život je jednoduchý a současně komplikovaný. Komplikovanost by ani nemohla být, kdyby nebyla absolutní jednoduchost. Je problém v našich životech, kdy se mnohdy utápíme pouze v těch komplikovaných situacích a na jednoduchost života zapomínáme.

Pokud vidíme horoskop se vším všudy, dýchne na nás ta složitost. Člověk by se měl v prvé řadě obracet k jednoduchosti. Neočekávejme od života něco, co nám ani nemůže dát. Očekávejme to, co nám může (a chce) nabídnout. Všechno je naopak. To, čeho si člověk v životě cení, v očích Života nemá vůbec žádnou cenu. A to, čeho si váží náš Život, vnímáme jako bezcenné.

Je naše pravá podstata, naše Já, hmotná věc? Není a přestože je to nehmotné, je to to nejcennější, co máme, protože toto nemít znamená – být mrtvý. Lidi si váží toho, co umrtvuje, to má pro ně obrovskou cenu a očekávají, když přijdou k astrologovi, aby jim vyčetl z horoskopu konkrétní, materiální věci. Neuvědomují si, že už studiem horoskopu se začíná rozechvívat jejich duše. Snažme se naučit vnímat jednoduché věci, protože až získám jistotu v jednoduchosti, teprve potom se může pomaličku k této jednoduchosti připojovat i něco složitějšího. Podívejte se na strom: Kořen není nic vábného a esteticky pěkného. Každý, kdo se dívá na strom, je nadšen jeho květy, ovocem, to je mu libé. Samotný kořen až tak pěkný není, že. Přesto je celý strom, se vším, co má, vybudován na kořenu. Pokud budujeme nějakou myšlenkovou stavbu, mějme dobré základy.

Život jako takový má vždycky nějaký obsah a vždycky nějakou formu. Není myslitelné, aby byl život pouze nějaký obsah bez formy a není myslitelné, aby byl život forma bez obsahu, to nejde.

Obsah je Duch, forma je duše. Veškerý život je duchovně-duševní fenomén. Hmota je zviditelněný Duch, kdežto mysl je obsah duše a cítění (voda) je zviditelněná duše. Proto jsem říkal, že naše schopnost cítit (naše emotivita) je tělem pro mysl. Když se bavíme o naší duši, naše duše má obsah i formu. Obsahem duše je mysl a formou duše je naše emotivita.

Hmota jako taková má různé projevy. Můžeme říct, že existuje nějaká duchovní hmota (nejvyšší forma hmoty), až nakonec v tom nejhrubším provedení je hrubohmotnost, kterou známe z tohoto světa. Jakákoliv hmota od té nejduchovnější přes celé spektrum až po tu nejhrubohmotnější, co je zde, je vždycky nějaký zviditelněný Duch. Měli bychom vědět, že hmota, se kterou máme zkušenosti v tomto světě, je zviditelněný duch, který zaujal takový postoj, že hmota je to nejdůležitější, co je a duchovno není důležité. Protože tento duch zaujal takový postoj, že hmota je důležitější než samotný Duch, nebo-li že forma je důležitější než obsah, tento duch stvořil tento hmotný vesmír, který známe z této planety a který pozorujeme pomocí různých nástrojů a vnímáme jeho obrovskou rozlehlost. To je jen výsledek jednoho panáčka, který začal razit cestu, že forma je důležitější než obsah. Normální duch ví, že nemůže upřednostňovat obsah před formou ani formu před obsahem, protože obsah i forma jsou stejně důležité, jsou to dvě části jedné skutečnosti. Právě proto, když opustíme tento svět a ocitáme se v jiném, duchovním světě, tam dochází k tomu, že obsah a forma se dostávají do rovnováhy (protože jsou stejně důležité) a každý člověk tam má takovou podobu (krásu či ohavnost), která je v souladu s tím, jak smýšlí a cítí. V tomto světě je forma mnohem důležitější (jak si většina lidí myslí) než obsah. poznáte to podle toho, že jsou lidé, kteří jsou napohled krásní, ale když je poznáte trošičku do hloubky, tak tam moc krásy nevidíte a naopak, potkáte lidi, kteří na první pohled nějak krásně nevypadají, ale když je blíže poznáte, zjistíte, že jsou mnohem krásnější uvnitř. Toto je možné pouze zde. Na druhém břehu se tyto dvě složky dostávají do rovnováhy.

Přirozenost života od nás vyžaduje, abychom byli sami sebou. Život nechce, abychom byli sami sebou proto, že se mu to líbí, ale život takový je. Život chce zažívat sebe sama, jinými slovy, chce si uvědomovat, že Já Jsem Já. To je přirozenost života.

Člověk, který se dostává do kontaktu sám se sebou, automaticky nabírá na vitalitě a energii. Naše Já je zdrojem veškeré energii v našem životě. Jestliže potkáte člověka, který je, jak se říká, vyšťavený, je to člověk, který utekl hodně daleko sám před sebou a sám před sebou se skryl.

Studiem ohnivých znamení v našich horoskopech a studiem prvního, pátého a devátého domu se zaobíráte snahou dostat se do kontaktu sám se sebou a dostat do sebe energii. Nějaký laik by mohl říct: Ale přece já jsem sám sebou. Já si ale myslím, že si to člověk jen namlouvá, že je sám sebou. Studiem ohnivých znamení a studiem prvního, pátého a devátého domu podle toho, jaké tam máte znamení, planety, byste měli hledat cestu a snažit se pochopit, s jakými kvalitami se mám ztotožnit.

My se nyní dostáváme do pozice, že bychom z mrtvé astrologie měli začít dělat živou astrologii. A to tak, že ne že mi někdo řekne něco z horoskopu a řeknu si, že to hraje nebo nehraje. Hraje – nehraje, to by mohl říct někdo, kdo se zná, ale málokdo se zná. On řekne hraje nehraje jen na základě toho, na jakém je vývojovém stupni. Anebo když by někdo řekl, že se stane to a to, tak dobře, já si počkám a uvidím, jestli se něco stane a jestli mu ta předpověď vyjde či ne. Tam se jedná o to, že když řeknu, že horoskop ukazuje v ohnivých znameních a v prvním, pátém a devátém domě kvality, se kterými se mám ztotožnit, měl bych to zkoušet. Měl bych se snažit tyto kvality opravdu žít, a měl bych na sobě opravdu zažívat, že se ze mě stává mnohem energetičtější, tvořivější a duchaplnější bytost. To je jenom jediný způsob, jak si ověřit, že astrologii funguje a že ten horoskop je opravdu o mně. Nestačí získat jen nějaké informace do hlavy a tím mám vysvětlený horoskop. Samozřejmě horoskop je zdroj informací, ale ty musím začít žít. Teprve tím, že to začnu žít a pokoušet se naplnit poselství horoskopu, aby se to projevilo na kvalitě mého života a mé bytosti. Najednou do mne vstupuje radost, štěstí, budu daleko vitálnější, méně náchylný na nemoci, atd.

Dostat se do kontaktu sám se sebou a ztotožnit se s určitými kvalitami znamená se dostat hodně hluboko do své duše.

Proč máme v horoskopu či ve zvěrokruhu zemský živel? Protože život má potřebu se zviditelnit. To je přirozenost života. Hmota je o tom, že jsme zviditelnění, vnímatelní. Život má takovou přirozenost, že se nespokojí s tím, že je jenom živý, ale má potřebu se zviditelnit.

Tím, že máme hmotná těla, jsme vnímatelní, jak si někdo myslí. To ale není pravda. Ve slově vnímatelnost je ještě ukryto něco jiného. Když se vrátíme zpět k ohni, to znamená – být sám sebou, sjednotit se sám se sebou znamená – dostat se do bodu. V bodě je jednota. Když ze sebe vystoupíte směrem ven, počáteční jednota se začíná narušovat a dochází k rozdělování. Když dochází k procesu rozdělování, vznikají jednotlivé části, a proces rozdělování je to samé jako proces osamostatňování. Díky tomu, že existuje hmota, existuje samostatnost. Kdyby nebyl hmotný svět, všichni splyneme v jednu bytost. To by nebylo dobré. Právě proces, kdy se nacházíme v hmotných poměrech (tím, že máme tělo), nám možnost být svobodnou a samostatnou bytostí. Nechápejme hmotu jen tak úzkoprse, že hmota je jen proto, abychom vůbec něco měli, ale hmota je prostředek, jak se můžeme zviditelnit. Hmota je zviditelněný Duch. Tím, že se zviditelňujeme, získáváme možnost být samostatní a vyčlenit se. Život je jeden. Kdyby neexistovat proces materializace, nikdy nás nebude více a bude stále jen jeden. Díky tomu, že existuje proces zviditelňování, zhmotňování, z jedné bytosti může vznikat více bytostí. Pokud chápeme hmotu a zhmotňování jako získávání nezávislosti, je to důležitý životní zájem, aby toto nastalo, protože dochází ke vzniku nových bytostí.

Původní Život nechce být sám, ale chce, aby bylo více bytostí! Když máte více bytostí, máte možnost více kontaktů a sdílení atd.

Hmota (země) je obsah, který získal formu. Je to zviditelněný obsah. Co je vaším nejhlubším obsahem? Vaše Já! Toto Já je určitá Individualita. Naše pravé Já je určitá Individualita. To, co se snaží zviditelnit, je vaše Individualita, ne vaše tělo. Tělo je jen nástroj, hmotný prostředek, který slouží k tomu, aby nemohla zviditelnit vaše Individualita! Tělo není o tom, aby zde byl pořád nějaký striptýz, to je o tom, že je to prostředek, pomocí kterého se chce zviditelnit váš obsah, váš Duch. Zemská znamení a tím pádem i zemské domy - 2,6,10, nám říkají, co máte zviditelnit. Jinými slovy: jak se máte projevovat navenek.

Můžeme si položit otázku: Každý člověk (a pozor na to, když je to snaha se zviditelnit, tak ne svoji hmotu, protože to by stálo mnoho plastických operací), pokud chce něco zviditelnit, je to vždy spojeno s určitou námahou, to není o tom, že to jde samo od sebe, ale bude to stát nějaké úsilí. Vlastní Individualitu, která je ukryta hluboko uvnitř, protlačit do světa a ukázat ji před světem, stojí vždycky nějaké úsilí. Kladu otázku, proč bych měl usilovat o to, když studuji svůj horoskop, abych zrovna zviditelnil kvality, které jsou v mých zemských domech? K čemu je to nutné? Důvod je následující: pokud se snažím projevovat určité kvality navenek, jednak udržuji při životě svoji Individualitu, protože pokud se o to nebudu snažit, moje Individualita (oheň vyhasne) zanikne, a současně budu mít mnohem intenzivnější vzduch (mysl).

Co je vám i v tomto stupni sebepoznání nejdůvěrněji známé? Která bytost? Vy sami, to je přirozené. Ale současně jestliže něco důvěrně znáte, s tím souvisí přesný opak. Život stejně tak potřebuje nejen ten pocit důvěrně známého (i když my někdy lžeme, že, ale před sebou si nelžeme nikdy) přesný opak – pocit cizosti. Dovedete si představit, že by se život dostal do polohy, že by vám bylo všechno důvěrně známé, že byste o všem všechno věděli? To by byla nuda. Život potřebuje stejně tak naléhavě přesný opak, pocit, že něco neznám, že je mi něco cizí. Potřebuje prožívat, že věci a bytosti se od sebe navzájem liší a že jsou od sebe odlišné.

Mysl není od toho, jak si většina lidí něco myslí, že máme mysl proto, abychom něco věděli. Mysl máme primárně k tomu, abychom vůbec vnímali, že se něco navzájem od sebe liší. Tím, že mám schopnost vnímat odlišnost bytostí, v konečném důsledku to vytváří pocit mimo jiné cizosti, neznáma, mnohosti a bohatství, pestrosti. Mysl není naše schopnost, pomocí které jsme schopni přemýšlet, vědět, a vnímat odlišnost, ale mysl přímo je tímto vědomím odlišnosti.

Kdybyste se nezviditelňovali a neprojevovali se navenek, díky tomu byste ani nemohli vstoupit do světa odlišnosti, rozdílnosti, nemohli byste zažívat pocit neznáma. Kdybyste nikdy neopustili svůj byt, nebudete vnímat, že jsou jiné bytosti. Jak nám ukazují naše zemské domy a znamení, oni chtějí, abychom se navenek projevovali díky určitým kvalitám a díky tomu, že budeme následovat instrukce, které jsou v horoskopu, vstoupíme do určitého vzduchu, do světa, kde budeme vnímat rozdílnost určitých kvalit. Právě že každý člověk potřebuje vnímat rozdílnost a neznámo v jiné kvalitě. To vysvětluje, že někdo se myšlenkově zaobírá jinými objekty a někdo zase jinými. Jsme lidské bytosti, co nám umožňuje prožívat maximálně svět vzájemné odlišnosti, vnímat rozdílnost kvalit? Vztahy jinými lidmi. Pestrost a odlišnost kvalit představuje možnost být v kontaktu s lidmi. Právě proto vzdušná znamení mají souvislost se vztahy. Tu pestrost více poznávám v kontaktu s člověkem.

V kontaktu s jinými lidmi svět odlišnosti vnímáš nejpestřeji a nejodlišněji, s nejširším záběrem. Se psem si moc nepopovídáš o různých věcech, nemůžeš s ním diskutovat. A když s ním nemáš možnost diskutovat, nejsi schopna vnímat rozdílnost různých filozofií, náboženství, uměleckých směrů atd. S člověkem tu možnost máš.Vzdušná znamení a vzdušné domy 3,7,11 – klasicky třetí dům - sourozenci, sedmý dům – manželský partner, jedenáctý dům – přátelé, to není primárně o našich vztazích s jinými lidmi,ale primárně je to o tom, jak chceme svět odlišnosti, že chceme zažívat odlišné kvality anebo že já se odlišuji od jiných kvalit. Nechci být jen sjednocený sám se sebou, ale mám potřebu zažívat svět, kde se setkávají rozdílné kvality, které jsou odlišné. jedině v takovém světě vzniká pocit neznáma, pocit cizosti, pocit, že se můžu rozvíjet a poznávat něco nového, že se můžu měnit. V konečném důsledku je to o tom, že kvality, které mám ve třetím, sedmém a jedenáctém domě, nám ukazují, jaký typ lidí je dobré kontaktovat, protože tito lidé ve mně vyvolávají ten nejintenzivnější prožitek odlišnosti.

Jen díky tomu, že vnímáme odlišnost, opak, teprve tehdy se ve vás začnou aktivovat síly přitažlivosti, které způsobují to, že se s někým spojujeme. Tím, že se s někým (něčím) spojujete, najednou se jednotlivec mění na kolektiv, skupinu. Vodní znamení a vodní domy 4,8,12 nám primárně říkají o emotivitě a v konečném důsledku o kolektivním, skupinovém životě, kdy s někým spolužijete.

Oheň představuje stejnost (to jsem Já), vzduch nestejnost (to nejsem Já). Země představuje samostatnost, zviditelnění, voda nesamostatnost, kolektiv, zneviditelnění. Když se snažíte nějakým způsobem projevit navenek, zviditelňujete se, kdežto ve vodě se zneviditelňujete (mizí vaše individualita) tím, že se stáváte součástí nějakého kolektivu. Tím, že se zařadíte do nějaké masy lidí, přestanou vnímat vaší individualitu. Vodní znamení a domy nám monitorují a ukazují, jaké kvality by měly být přítomny, abyste byli schopni žít v určitém kolektivu.

Dvě poloviny duše:
Když jsem si zde probírali rozdělení, že oheň a země jsou mužské a spolu souvisí, a že vzduch a voda jsou ženské, což taky spolu souvisí, má to takový důsledek, že astrologové, když monitorují partnerské záležitosti, vždycky se zaměřují na sedmý dům a podle sedmého domu se snaží monitorovat manželství. Ale vzduch je jen jedna polovina naší duševní části! Celá duše obsahuje jak vzdušnou, tak vodní část.
Pokud chcete hodnotit své vztahové záležitosti a partnerství, musíte hodnotit sedmý dům – vnímání odlišnosti, ale taky musíte zhodnotit, jaká kvalita musí být přítomna, když chcete s někým spolužít.Ten člověk musí ve vás vyvolávat určité vnímání odlišnosti (když se do někoho zamilujete, vnímáte, že je úplně jiný než ti ostatní), ale současně musíte také prožívat a uvědomit si, jaká kvalita musí být přítomna v procesu, že jste ochotni spolužít s jinou bytostí. Tam jsou ty síly přitažlivosti. Vodní živel ukazuje na kvality, které když jsou přítomny, tak vám nedělá problém se vzdát své individuality (sebe sama, své svobody) a spolužít v kolektivu, v partnerství.
Pokud by chtěl někdo analyzovat kvality nějakého potencionálního partnera, měl by analyzovat kvalitu sedmého a čtvrtého domu a ne jen sedmého. Sedmý dům může být zajímavý, protože je ten člověk jiný, ale vůbec tam nemusí vstoupit do hry magnetické síly, které nás udržují neustále pohromadě. To musíte zjistit podle čtvrtého domu. A nemůže vás někdo spoutávat a přitom nebýt pro vás zajímavý, to musí být to i to. Musí být zajímavý i přitažlivý současně. Teprve tehdy, když je někdo zajímavý, se začne projevovat síla přitažlivosti. Sedmý dům nám říká, v čem by měla být ta zajímavost, a čtvrtý dům nám říká, jaká kvalita udržuje naživu síly přitažlivosti.

Když máme čtyři živly, máme čtyři možnosti:
Čtyři možnosti kvalit:
1. Zosobnění nějaké kvality (Beran).
2. Zviditelnění nějaké kvality navenek (Kozoroh).
3. Kvalita, pomocí které zažíváme odlišnost (Váhy), kvalita, kterou představuje jiný člověk, partner a právě přes tuto kvalitu do našeho života vstupuje pocit odlišnosti. Anebo to může být i naopak, že pomocí této kvality se snažíme odlišovat se od jiných lidí. Každý člověk se chce odlišovat od jiných, každý člověk chce být zajímavý.
4. Existuje kvalita, kterou chci zažívat v kolektivu (Rak), kolektivní kvalita.

Čtyři možnost zacházení s tvořivostí:
Pokud existuje kvalita, která se jmenuje zelená barva, tak tato barva již něco vytváří tím samotným faktem, že existuje. Když si vezmete jinou kvalitu, červenou barvu, také něco vytváří, ale také něco jiného než zelená barva. Jestliže je někde kvalita, nemůžete neříct, že probíhá tvůrčí proces. Kde je kvalita, tam je tvůrčí proces:
1. Tvořivost, se kterou se my sami musíme identifikovat., zosobňovat. (Lev). Být určitou tvořivostí.
2. Musíte se snažit určitou tvořivost zviditelnit navenek (Býk).
3. Tvořivost, která v nás vyvolává pocit odlišnosti (Vodnář).
4. Tvořivost, která má být realizovaná kolektivně. (Štír).

Technika (tvůrčí způsob, určitý životní styl):
V okamžiku, když existuje nějaká kvalita, tak v tu chvíli začne tvořit. Nechci říct, že nějak působí, to by nebylo ono. Ale prostě něco vytváří, třeba příjemný dojem, nebo nepříjemný dojem. V okamžiku, kdy probíhá nějaký tvůrčí akt, co potřebuješ? Techniku. Když máš Kámásútru, máš tam tvůrčí akt, který můžež provést 99 způsoby. A ty se musíš pro ten jeden způsob rozhodnout. Kde je nějaký tvůrčí akt, zákonitě musí být technika. Nemůžete tvořit bez techniky. Tvůrčí akt je daný. Nemůžeš ho ale zrealizovat než skrze nějakou techniku. Nechci zde konstruovat nějaké významy astrologických pouček apod., ale astrologie popisuje život takový, jaký je. Tvůrčí akt nemůže proběhnout, pokud není dána technika. Nemůže proběhnout nějaká hra, pokud nejsou dány pravidla. Mohl by někdo hrát fotbal, kdyby nebyla dána technika, jak se bude hrát? Říkáme tomu Moudrost, inteligence.

Čtyři možnosti technik:
1. Technika, kterou osobně představuji. (Střelec a 9.dům).
2. Zviditelňovat navenek určitou tvůrčí techniku – životní styl (Panna a šestý dům).
3. Technika, živ. styl, vyvolávající odlišnost, zajímavost (Blíženci).
4. Technika, živ. styl, používaný v rámci kolektivu. Kolektivní technika (Ryby).





Přidáno z 60. semináře:

Dělat rozbor horoskopu je velmi zvláštní věc. Uvědomte si, že vše, co se zde ve stvoření nachází, stvořil samotný Tvůrce. Tento Tvůrce je něco tak jednoduchého, ale současně tak komplikovaného, že přemýšlím, zda na to máme - pochopit to, co Tvůrce stvořil. Vždycky žasnu, když nějaký astrolog udělá někomu horoskop a začne tam házet nějaká fakta o tom, kdo to je, co bude atd. Když se člověk dívá na nějaký horoskop, měl by být pokorný, protože řešíte něco, co stvořil samotný Bůh. Člověk se svým omezeným smýšlením se snaží chápat Boží výtvor. Buďme proto rádi, že jsme schopni dostat aspoň nějaké základní informace.

V lidském životě je velký problém, že většina lidí jsou „zloději“, protože si myslí, že jejich život je skutečně jejich život. Není to pravda, náš život patří někomu jinému. Náš život patří samotnému Životu A když hovořím o nás jakožto o nějaké fyzické formě, a určité schopnosti myslet a cítit (psyché), tak je to něco, co život používá ke svým účelům. Nejsme vlastníci svého života, ale jsme nástroje Života, který nás používá ke Svým záměrům. My si vytváříme své vlastní účely, touhy a snažíme se svůj život usměrňovat v rámci vlastních tužeb, ale tím se velmi pleteme. Začínáme se tak ubírat směrem, který se dostává do rozporu s tím, kam nás chce nasměrovat náš Život.

Pokud bude někdo přemýšlet nad svým horoskopem, mělo by to být jen proto, aby něco vědomě začal naplňovat. Není to o tom, že horoskop ukazuje na to, jaký jsem. To je základní omyl. Horoskop je něco, do čeho se musím teprve dostat a vědomě začít obsah horoskopu realizovat.

Při analýze horoskopu vycházejme z nejzákladnějších a nejjednodušších věcí.

Vzduch je vaše duše a teprve duše si uvědomuje výjimečnost Ducha (Boha). A to je důvod, proč Bůh potřebuje duši, protože Bůh skrze duši prožívá svoji výjimečnost.

Bůh si sám pro sebe nepřipadá výjimečný. Pro Boha je výjimečný vzduch – svět rozmanitosti, rozdílnosti a to Mu připadá výjimečné. A jestliže Mu svět rozdílnosti připadá výjimečný a jestliže tento svět může být spatřen a zachycen jedině v mysli, právě proto Bůh tento svět výjimečnosti neustále rozvíjí a chce ho neustále stupňovat. Jestliže vám něco připadá výjimečné, je přirozené, že výjimečnost chcete neustále zesilovat. To znamená, že mysl se musí stále rozvíjet. Skrze mentální rozvoj se stupňuje kvalita Boha a Bůh má prožitek čím dál větší výjimečnosti.

Výjimečnost Boha se dá prožívat jedině skrze duši – mysl. Proto zde mysl je. Mysl je nezbytná partnerka Boha. Skrze tuto partnerku si Bůh připadá výjimečný.





Přidáno z 61. semináře:

Lidi zajímá všechno možné, než jejich vlastní Život. Když jsem přemýšlel nad Bohem (naším pravým Já), zjistil jsem, že On není v ničem výjimečný, až na jednu věc. Právě proto, že je to jedna jediná věc, kterou On považuje za mimořádnou, očekává, že i lidé se budou snažit chápat a vnímat, v čem tato mimořádnost spočívá. Jestliže je to Jeho mimořádnost, je to mimořádnost i nás samotných. V čem je mimořádnost vyššího Já – Boha? V tom, že Bůh ne, že si je vědom sebe sama, ale Bůh je ve své podstatě uvědoměním si sebe sama samotným. Bůh je absolutní Sebevědomí.

Pokud člověk poctivě duchovně pracuje, musí přijít časem nějaké první záblesky, výsledky nějakého duchovního poznání, takové intuitivní vyciťování, kdy cítíte, že to je to pravé. Nejintenzivnější prožitky Boha jsou dány vždy tím, že naprosto jistě a nepochybně vnímáte, že to, co se nazývá Bůh, jste Vy sami. Tam vzniká euforie, že si uvědomujete, že to není něco od vás odlišného, ale že jste to přímo Vy. Toto zjištění, že jste to Vy, vám dává nekompromisní prožitek vlastního Božství. Člověk si neuvědomuje, že mnoho našich myšlenkových pochodů probíhá někde v podvědomí. Vnímal jsem to i sám na sobě.

Můžete ve své vědomé mysli věřit této pravdě, že Bůh je přímo vaše vlastní Já, ale přesto se někde uvnitř tomu zdráháte uvěřit. Tyto niterné pochybnosti vám zabraňují v tomto prožitku. Bůh je uvědomění si sebe sama. To, že si Bůh uvědomuje své vlastní Já, Mu dává prožitek vlastní mimořádnosti. Je jasné, že člověk by měl ve svém životě Boha následovat touto snahou, aby si uvědomil svoje vlastní Já.

Pokud se někdo zabývá astrologií a analyzuje horoskop, měl by mít zásadní věc na zřeteli, že je to prostředek, jak porozumět a pochopit své vlastní Já – sám sebe.

Člověk (a dělá to většina astrologů) chce pomocí horoskopu monitorovat všechno možné, jenom ne sám sebe. Je těžké astrology přesvědčit o tom, že jejich cesta nikam nevede.

Člověk v životě získává takové poznání, které je dáno stavem jeho srdce. Jestliže člověk ve svém srdci miluje vnější, hmotný svět, je jasné, že se snaží dostávat poznání, které se zaobírá vnějším světem. Jestliže ale člověk upřímně ve svém srdci touží po vnitřní skutečnosti a vnitřním životě, začne dostávat samozřejmě poznatky, které se týkají niterného života.

Bůh je všudypřítomný, Božskost Boha není všudypřítomná. Je to obrovský paradox, že přestože je Někdo všude a ve všem, přesto není poznáván a vnímán. A proč? Protože jsou lidé neustále posedlí tím, že objeví něco fantastického a zajímavého někde mimo, ve vnějším světě. Stačí, aby se lidi naučili svým vnitřním zrakem dívat do sebe a zjistí, že tam naleznou něco tak úžasného, že by se pak nechtěli už ani nikam jinam dívat. Ale to nejde, protože my musíme žít uvnitř i vně.

Nad svým horoskopem můžete přemýšlet do nekonečna a pořád budete objevovat nějaké nové skutečnosti, kdy budete dosahovat takového stavu, že budete mít čím dál niternější vhledy do své vlastní bytosti.

Člověk mnoho let hledá tu nejvyšší pravdu a přesto nejsou výsledky. Podívejte se na sebe. Možná nějaké výsledky jsou, ale nejsou takové, jaké by mohly být. Je to dáno tím, že nerozumíme našemu pravému Já a když Mu rozumíme, nenásledujeme Ho.

Naše Já je absolutně tvůrčí element. Jestliže je člověk ve stavu, kdy není dostatečně tvůrčí, bude mít potíže s nalezením svého vlastního Já, protože nekopíruje a nenásleduje Jeho přirozenost. Jestliže člověk dělá nějakou práci, kterou dělá jen jako automat a neinvestuje do ní své srdce, samozřejmě jeho Já nemá možnost se v něm probouzet. Pokud někdo inklinuje k nějakým metafyzickým věcem, vůbec ho nenapadne, že když člověk dělá nějakou světskou práci, kdy pracuje v jakémkoliv oboru lidské činnosti, a pokud tu práci dělá s obrovským nasazením, přemýšlí nad svojí prací a chce ji dělat dobře, nenapadne ho, že se takto intenzivním způsobem probouzí jeho Já. Pocit vlastního Božství tak začne hodně mohutnět. Málokdo si uvědomuje, že pokud vede člověk hodně aktivní tvůrčí život, tak i kdyby nebyl metafyzicky založený a nehledal Boha a ani nevěděl, že Bůh existuje, tak právě obrovskou činorodostí se Bůh ve vás probouzí. Je tedy důležité – vést činorodý život.

Když jste ochotni tvořit a cítíte tuto potřebu, logický krok je, že musíte vědět, jak tvořit. Musíte svoji tvůrčí energii nějakým způsobem nasměrovat, zaměřit. Proto říkám, že vědět jak tvořit je naše inteligence, naše moudrost.

Jestliže začnete ve svém životě objevovat, že chcete fungovat, tvořit určitým způsobem, zjistíte, že danou techniku nejste schopni zvládnout, pokud nejste obdařeni určitými vlastnostmi. Určitá tvůrčí technika je zrealizovatelná pouze někým, kdo je vybaven určitými parametry, kvalitou. Pokud chce někdo pěstovat rostlinky, taková bytost musí být obdařena nějakými vlastnostmi, takový člověk musí mít nějaké estetické cítění, musí mít vztah k zemi atd. Člověk, který je obdařen určitými vlastnostmi, se hodí jen pro určitou tvůrčí techniku či určitý životní styl. Bůh je obdařen určitými vlastnostmi. Z toho je jasné (že nestačí jenom být, tak jak někdo hlásá v různých duch. směrech, všechno odhodit a jen být a o nic se nestarat), že Bůh nám tím říká, že každý musí představovat určitou vlastnost.

Čím více budete pronikat do nitra své vlastní bytosti, do svého středu, zjistíte, že ve vás narůstá energie a že máte potřebu být čím dál činorodější. Zjistíte, že aktivita a činorodost je váš vlastní život.

V čem je problém lidí, kteří odcházejí odsud na druhý břeh (do záhrobí)? Oni tam odcházejí s nějakou představou o nebi. Někdo si třeba myslí, že se tam budou neustále zpívat náboženské písně, někdo má představu, že se tam bude jenom bavit, zpívat a tančit, jíst dobré jídlo a pít dobré pití a točit se kolem spoustu mladých holek. Tito „lidé“ budou za chvíli vyvedeni z omylu. Každý bude však poučen, že život nebe spočívá v činorodé práci, která je prospěšná pro jiné bytosti.

Jestliže jdete do středu a jste v kontaktu se svým vlastním Já, budete vnímat, že přímo ve vás sídlí úžasná Inteligence. Nebudete mít potřebu číst nějaké knihy, abyste se něco dozvěděli, nebudete mít potřebu chodit na nějaké přednášky, ale začnete čím dál více cítit, že přímo ve vás je zdroj obrovské Moudrosti. Zjistíte, že tento zdroj obrovské Moudrosti ve vás sídlil a vy jste Ho neuměli využít, protože jste nebyli dostatečně ponořeni hluboko do sebe a nezačali jste se dostatečně blížit a sjednocovat se svým pravým Já. Vaše pravé Já není inteligentní, vaše pravé Já je Inteligence sama. Přímo Vy jste Inteligencí! Vy jste Moudrostí! Tato Moudrost se ale ve vás nemůže projevit, pokud vás zajímá všechno jiné než Vy sami.

Dokud člověk nezačne chápat, že tím prioritním ve svém životě musí být ON sám, Moudrost zůstává neaktivní. V tu chvíli si také uvědomíte, že jste někdo, kdo má určité povahové rysy. Ne ve smyslu, že mám takovou či onakou povahu, ale že já tím přímo jsem. Když budete vnímat, že by někdo chtěl, ať jste někým jiným a ať rozjevíte jiné vlastnosti, zjistíte, že mu nemůžete vyhovět, protože nemůžete uhnout od těch povahových rysů, které představujete vy.

Bůh je duchovní srdce a co by to bylo za duchovní srdce, kdyby netlouklo. Tento princip tlukotu srdce je to, že je něco, co se nachází ve svém výchozím stavu, ze kterého je něco vytlačováno směrem ven, dosáhne to určitou hranici (dále už to nejde) a potom je to zase vtahováno zpět, do svého středu.

Životní mechanismus Boha je takový, že výchozí stav je, kdy Láska, Moudrost a Vůle jsou v rovnováze, ani jedna složka nedominuje, což je stav jednoty, který je uskutečnitelný pouze v samotném středu. To jste ve stavu svého pravého Já – v ohni. Pokud začne převažovat Inteligence, nastává proces vystupování ze středu směrem ven (externalizace). To jsou zemská znamení. Pokud začne dominovat Vůle, dostáváte se na samotný okraj stvoření Boha. To je stav, kdy jste ve své mysli. Potom už máte jedinou možnost, a sice vrátit se zpět do svého středu. To je stav, kdy dominuje Láska, což je stav emocí. Když v Bohu začne dominovat Láska ( a vzniká emoční svět), je to proces, kdy se snažíte navrátit z okraje do svého středu, jinými slovy: chcete utéct ze své mysli (okraje) a snažíte se dostat do středu své bytosti, který sídlí ve vašem srdci. K tomu slouží emoce. Kdybyste neměli emoce, zůstanete navěky zakotveni a uvězněni ve své mysli. Pouze díky emocím se můžete ze světa mysli dostat do světa svého Ducha, do svého Já.

Emoce mají důležitou funkci. Čím více se ve vás aktivují emoce, tím více se začnete blížit ke svému středu a tím dochází ke sjednocování, protože emoce představují proces, kdy ze světa odlišností směřujete k jednotě. Když jsme střízliví, vnímáme se jakože k sobě nepatříme, ale když se trochu napijeme, jsme kamarádi hned a máme pocit, že všichni patříme k sobě.

Emotivita vás dostane pouze do určité hloubky vašeho nitra, ale v tom posledním úseku musíte objevit samotný střed, a to se vám podaří jedině tak, že si začnete uvědomovat, KÝM JSTE.

Na cestě za svým pravým Já je mysl ta nejdůležitější.




Přidáno z 62. semináře:

Každý člověk má nějaký intuitivní pocit, že existuje něco neznámého, něco, co nás překonává, co má atributy, že je to NEJ, NEJ, NEJ. To každý člověk cítí. Někdo po celý život zůstane jen v tomto lehkém vyciťování tohoto NEJ a ve svém životě se zabývá něčím jiným. Potom jsou lidé, kteří toto vyciťování něčeho vyššího následují a chtějí něco vědomě udělat, aby to neznámé přestalo být neznámé a stalo se známým. Většinou ale za celý život nic nenajdou, protože to neznámé je čím dál více neznámé. Proč tomu tak je? Je to proto, že toto neznámé v sobě obsahuje všechno, jak vědění, tak nevědění. Musíme se smířit se skutečností, že tento Neznámý miluje vědění, a to takové vědění, které přivádí člověka k poznání sebe sama. On miluje i ostatní druhy vědění, ale vědění, které přivádí člověka k poznání sebe sama, je Mu nejmilejší, protože On sám je tímto věděním. Ostatní druhy vědění neslouží k tomu, abychom něco věděli. Vědění jen pro samotné vědění, abyste mohli říct, co všechno máte v hlavě, je k ničemu, je to plané vědění. Pokud má mít vědění nějakou hodnotu, tak jen z toho důvodu, abyste se stali užitečnými. Jste užiteční?

Když se bavíme neustále o Bohu jakožto o našem skutečném Já, za 6 let již zde zaznělo spoustu myšlenek. I když si člověk tyto myšlenky nastuduje a přečte si je, nemusí to přinášet praktické výsledky. A to proto, že jsme málo užiteční. Co se myslí tím – být užitečný? Každý smrtelník, i když neřeší nějaké pravdy a nezajímá se poznáním smyslu života, má potřebu být nějakým způsobem užitečný. Většina lidí si ale neuvědomuje, že se snaží být užiteční v prvé řadě pro své tělo, kdy jsou věrní sluhové svému tělu, popřípadě, kdy chtějí být užiteční i pro jiné, tak se zase snaží být užiteční jen jejich tělům. To ale nemá s užitečností nic společného. Užitečnost spočívá v tom, kdy se stáváte činitelem, kdy v prostředí, ve kterém se nacházíte, se snažíte povzbuzovat Život.

I kdyby člověk nepřemýšlel o tom, co je to Bůh, ale jen vedl takový život, že by byl užitečným pro své okolí, nalezl by Boha, i kdyby nechtěl, kdyby takový člověk fungoval tak, že by byl činitelem, kdy by v daném prostředí aktivoval Život.

Jak se aktivuje Život? Je to velmi jednoduché: Snažíte se ne Někomu sloužit, ale musíte tím přímo být a musíte cítit, že to jste přímo Vy. Ne že něco děláte prospěšného, ale přímo jste toto Konání. To znamená, že skrze vás dochází k působení na emoční rovinu jiných bytostí a skrze vás vstupují do života jiných lidí příjemné pocity jako je laskavost, optimismus, správný humor, veselost. Abych byl někým, kdo ve svém okolí šíří nějaké pohodové a příjemné emoce, nemusím být nějaký hluboký filozof. To vyžaduje od nás jen jednu věc, abychom byli jen trošku slušní. To je jedna věc, kdy působíte na ostatní. Druhá věc je, že se snažíte působit na mentální rovinu těch lidí, kteří se nacházejí ve vašem okolí. U působení, kdy působíte na lidi tak, že se snažíte je postupně vytrhávat z jejich myšlenkových stereotypů, kde se postupně snažíte lidi inspirovat k tomu, aby začali čím dál více o sobě a o svých životech přemýšlet, je důležité, aby to probíhalo naprosto nenásilnou formou, aby to bylo přirozené. Tito lidé nesmí ani poznat, že se o něco snažíte. Pokud jsem nějaká vyspělá duše, můžu v průběhu života zažívat nějaké záblesky úžasné Bytosti, kterou nazýváme Bůh. Někdy to mám, většinou to ale nemám, v nepravidelných intervalech Jeho přítomnost vstupuje do mého života, potom zase nechápu, že nějaké delší časový úsek jsem bez této svaté příležitosti. Vysvětlení spočívá v tom, že nejsem užitečný. Pokud si přeji, aby Jeho přítomnost byla trvalou součástí mého života, musím být trvale užitečný. Jen Vědění nestačí.

Pokud není vědění podloženo určitou činností, ON se nám neodhalí. To je ten důvod, proč je hodně hledajících a málo nalézajících. Lidé mají přeplněnou hlavu, ale málo ve svém srdci.

Připadá mi čím dál více zbytečnější hovořit o nějakém vyšším Já. Jak vystihnout slovy, myšlenkově Někoho, kdo je neskonale úžasný? Pro to nejsou slova. Pokud máme nějaké zkušenosti s Bohem a máme Ho „osahaného“ vlastními prožitky, tak kdybych potkal člověka, který je na začátku své duchovní cesty a zeptal by se mně, kdo je to ten Bůh, kdo to je to naše pravé Já? Co bychom mu odpověděli? Jedna věc, kterou On neustále je - NESKUTEČNÉ DOBRO. Bůh je nepochopitelná dobrota. V tom je ten problém. Stejné poznává stejné. Nemůže to být jinak. Mohl bych říct, že On je Vědění, Síla, Láska, můžu se zaměřit na určitý atribut jeho Bytosti, ale nejlépe vystihuje, když řeknu, že ON JE DOBROTA. To je ten důvod, proč málokdo nalézá Boha.

Abychom opravdu nalezli Boha, musíme být jako On.

Chceš poznat dobrotu? Buď dobrý! Nemáš jinou šanci. Pouze stejné poznává stejné!

On je někdo, kdo má neustále trvalý zájem na tom, aby se někdo cítil dobře. Pokud chci být trvale s Ním, musím být jako On. Nesmíme o to usilovat, ale musí to být naprosto přirozený proces, kdy vnímáme své životy jako prostředek, pomocí kterého vstupuje dobrota do života jiných lidí. To je něco, co se nedá naučit žádnou knihou, žádnými semináři, k tomuto poznání vás musí přivést vaše vlastní srdce. V tomto poznání vás může udržet jedině vaše srdce a jedině vaše srdce je schopno do vás neustále do vás vkládat energii, abyste mohli být užiteční, abyste podněcovali a inspirovali dobro v jiných lidech. Bůh v sobě obsahuje všechno. Jak Vědění, tak vědění. Bůh je absolutní, ale současně i relativní. Relativita ale není nikdy schopna stvořit absolutnost. Je to naopak.

Absolutnost je schopna stvořit relativitu. Když říkám, že relativita nemůže stvořit absolutnost, říkám jinými slovy, že člověk nemůže poznat Boha. Poznání Boha v člověku může zajistit jedině Bůh sám. Stejné poznává stejné. Pokud řekne nějaký člověk, že poznal Boha, to nepoznal člověk Boha, ale to Bůh v člověku poznal sám sebe.

Dobrota vždycky a neomylně poznává dobrotu. Dobrota se maskuje různými skutky, kdy ve svém životě pozorujete skutky jiných lidí a řeknete si, že tam nemůže být žádná dobrota, ale ona tam je. Dobrota se maskuje různými myšlenkami, někdy slyšíte názory a řeknete si, že v tom nemůže být žádná dobrota, ale ona tam je. Akorát vy ji nevidíte. A nevidíte ji jenom proto, že je ve vás dobrota málo aktivovaná.

Když jsem říkal, že relativita není schopna stvořit absolutnost, ale že absolutnost vytváří relativitu, tak proč to tak je? Protože Něco, co je absolutní, právě skrze tuto relativitu zvyšuje svoji absolutnost. To jsou paradoxy, které se týkají této úžasné Bytosti. Jak může něco absolutního být ještě více absolutní? Ale je to tak. On, ten nepochopitelný, ten nejúžasnější, se stane člověkem, stane se někým, kde je limitován ve všech ohledech, jak na tělesné, tak na mentální a emoční rovině, a právě přes prožitek tohoto hlubokého omezení a ponížení, když se navrátí sám k sobě, je ještě dokonalejší než předtím, než měl zkušenost tohoto omezení.

Pokud chce někdo najít své vlastní Já, nemůžu vám v tom pomoci svými semináři. Já vás mohu pouze nasměrovat. Vlastní nalezení a realizace musí být uskutečněna vaší vlastní dobrotou. Jiná cesta neexistuje.

Chcete poznat Boha? Konejte jako Bůh, ciťte jako Bůh, myslete jako Bůh. Bůh je Vědění samo. Současně (protože je jak To, tak i to přesně opačné), přestože Bůh je Vědění, je i neznámem. U jakékoliv bytosti, která roste procesem poznávání a může dosáhnout úžasného vědění, Bůh nikdy neztratí atribut, že je neznámý. Právě tím, že Bůh zůstane na věky věků neznámem, jenom díky této Jeho vlastnosti (že On je neznámo), můžete mít radost z poznávání. Kdyby On byl známým, proces poznávání by ztrácel smysl. Ať jsme ve svém poznání jakkoliv daleko, On vždycky bude pro nás neznámým v určitých ohledech a je to dobře.

Chtěl bych člověka inspirovat k tomu, že On není od nás tak daleko, jak si myslíme. Naopak, On je nám mnohem blíž, než si myslíme. Problém je v tom, že ne že se nechováme nějak správně a On se nám vyhýbá, tak to není, můžeme dělat v podstatě cokoliv, On se nám vyhýbat nebude, protože On nás neustále vyhledává a čeká na nás, ale problém je v tom, že se Mu nepodobáme. Poznat Boha je o tom, že musíme být jako On, musíme se Mu povahově blížit. Přibližování k jeho přirozenosti bude trvat věky věků a s každým stupínkem, kdy se Mu přiblížíme, bude narůstat spokojenost v našich životech.

Poznání musí dosáhnout každý sám. Neexistuje jiná možnost, protože to poznání jste přímo Vy sami. Když chci já dosáhnout poznání sebe sama, kdo se mi tam může míchat? Já hledám sám sebe, svůj vlastní Život! Tam se ani nikdo nesmí míchat! Jestliže dovolím někomu, aby se mi v tom procesu do toho zamíchal, dávám tam nějakou závoru, která mi nakonec zabrání v nalezení a bude neustále zabraňovat, pokud tuto závoru neodstraním. Mějme na zřeteli, že toto poznání musí dosáhnout každý sám. Ježíš říkal: Nikdo nemůže spasit svého bratra.

Protože On je dobrotou, tak abychom se s Ním mohli setkat, musíme být stejnou kvalitou, jako je On. V tom není žádné mystérium. Je to jen o naší snaze a o našem chtění být jako On. Není povinností být dobrý. Můžeme být i zlými, nebudeme za to odsuzováni, že jsme zlí. Můžeme být, čím chceme. Musíme ale zjistit a vlastním prožitkem si ověřit, že být dobrý přináší radost. Když jsem dobrým, fantasticky mne to naplňuje a přináší mi to hluboké uspokojení v mém životě. Nebudu a nesmím být dobrým proto, že to někdo ode mne očekává, protože když jsem dobrým, nebudu někým zatracen. Já musím být dobrým proto, že mne to baví.

Schválně nepoužívám slovo Láska, protože když použiji toto slovo, myslím si, že je v dnešní době velmi zkompromitované, že by to mohlo směřovat úplně někam jinam. Když ale řeknu slovo dobrota, myslím, že prostor pro deformaci je tam velice malý. Je to o tom, že se snažím ve svém okolí povzbuzovat pozitivní emoce – laskavost, dobrou náladu, optimismus. To vše by mělo probíhat nenásilnou a přirozenou formou. Člověk by měl pozměňovat myšlení ve svém okolí. Co si máme pod tím představit? To, že budeme činitelem, který přivádí myšlení jiných lidí k tomu, aby začali čím dál více přemýšlet o sobě. Většina lidí je ve stavu, kdy přemýšlí o všem možném, jenom ne o sobě. Musíme cítit, že přemýšlení o sobě samém není žádná povinnost, abychom si mysleli, že tím dosáhneme nějaké psychologické nebo filozofické znalosti. Měli bychom o sobě přemýšlet proto, že nás to baví. Přemýšlení o sobě není nějaký extrémní egocentrismus, ale je to něco velmi příjemného.

Všechno, co je okolo nás, vzniklo jen díky tomu, že Bůh přemýšlel o sobě.

Veškerý proces poznávání Boha musíme vnímat jako něco velmi hravého, velmi příjemného a současně jako něco velmi hlubokého. Pokud se budete snažit lidem vysvětlit, jaká je na Bohu nejryzejší kvalita (dobrota), můžete říct, že jedině skrze dobrotu se s Ním můžeme sjednotit a že být dobrým není nic mysteriózního a složitého.

Procesem meditace objevíte to něco podstatného, co hledáte, ale meditace vás dostane pouze do určité hloubky prožitku. Pokud se chcete dostat ještě hlouběji k této Skutečnosti a pokud chcete, aby se stávala trvalou součástí vašich životů, musíte toho dosáhnout jedině svým činorodým životem.

Činorodost není o tom, že někdo pořád něco dělá a něco vytváří. Je to o tom, že touto činností vyzařujete dobrotu do světa.

Dobrota je výsledkem procesu poznávání sebe sama. To není o tom, že když se snažíte poznat sebe sama a hledáte Boha, že nakonec zjistíte, že největší mistr života je ten, který se snaží za všech okolností být dobrý. Toto není výsledek tohoto procesu. Musíme vědět, že prožitek sebe sama vytváří pocit dobroty. Dobrota nemůže vzniknout na základě dobroty. Dobrota nemůže stvořit sebe sama. Když někdo uslyší a uvěří mi, že když se budu snažit být v průběhu dne co nejvíce dobrý a snažit se cítit dobrotu, že mi to přinese poznání Boha, to je taky pravda a je to nejrychlejší cesta k Bohu – ve svém srdci cítit neustále dobrotu. Není rychlejší cesta. Musíme si současně uvědomit, že dobrota nevytvořila dobrotu. Dobrota je výsledkem procesu sebe poznání. Tím, že si uvědomuji sebe sama, vzniká dobrota.

Užitečnost (dobrota) nebyla vytvořená užitečností, ale je také výsledkem procesu, kdy si uvědomuji sebe sama. Když se budeme v našem praktickém životě snažit být dobrými, víte, že v tomto reálném světě skoro nic není ideální, ba naopak. Vždy se budeme dostávat do situací, kdy budete mít pocit, že být dobrým se nevyplácí a že být dobrým naopak znamená – si do svého života přitahovat problémy. Najednou v tom úsilí po dobrotě můžete začít trošičku selhávat. Pokud to ale bude podloženo pochopením, že dobrota je vytvářena aktem sebepoznávání, sebeprožívání, pomůže vám to si dobrotu udržet. Dobrota není výsledkem toho, že existuji. Mnoho lidí opravdu jen vegetuje a parazituje. Oni se uspokojují jen samotným faktem, že jsou, to jim stačí. V tom se ale neliší od kamene, rostliny, zvířete, protože se starají jen o to, aby uhájili pouhou samotnou existenci. Fungovat takovým způsobem, že se budu snažit jen uhájit svoji existenci, není moc zábavné.

Dobrota je výsledkem toho, že si uvědomuji, že Já jsem Já. Člověku, který s tím nemá bezprostřední zkušenost, může připadat nicotné, že Já jsem Já. To nezní moc převratně. Pokud si to ale člověk osahá vlastním prožitkem, kdy začne opravdu zažívat ztotožnění sebe sama se sebou samým – Já jsem Já, teprve tehdy na vlastní kůži začne prožívat tento nádherný pocit. Je to blažený stav, že si uvědomuji, že si sebe uvědomuji. Je to tak příjemný stav, až je to k zešílení. Tehdy si uvědomujete, že to příjemné se odněkud vzalo, že vstoupilo do mého života díky tomu, že jsem proto něco udělal a že jsem něčeho dosáhl. Dosáhl jsem zjištění, že nejsem někým jiným, ale že jsem opravdu sám sebou – Já jsem Já.

Nejsem mé tělo, nejsem má emotivita, nejsem mysl. Jsem přímo tímto živým Já. Tím, že si uvědomuji stav, že Já jsem živým Já, se na základě toho vytváří hluboký prožitek spokojenosti, radosti, je to emoce, kterou bychom opravdu nazvali dobrem. Když to začnu zažívat, současně si uvědomuji, že toto Já je jediné v celém vesmíru. Toto Já žije ve všech bytostech. Toto Já mi přináší zkušenost a prožitek, že se poznávám v každém člověku, že život kteréhokoliv člověka je můj vlastní život. Poznání sebe sama mi přináší zjištění, že nemůžu být lhostejný vůči životům jiných lidí. Jejich život je absolutně nedílnou součástí tak, jako je pro mne život Jardy Popelky. To je ten důvod, že najednou začnu cítit úplně přirozeným způsobem, že chci být užitečný.

Tím, že prožitek Já jsem Já je zdrojem něčeho krásného, si také uvědomuji, že mnoho lidí toto Já nezažívá. Nezažívají to proto, že si nejsou vědomi svého Já. tak začnu cítit potřebu pomoci lidem, aby to krásné vstoupilo do jejich životů. Zpočátku mohou mít lidi pocit, že jsem nějak pozitivní, dobromyslný a bude jim to příjemné (protože i mi je to příjemné). Potom to ale budete muset stupňovat v rámci možností, a musíte lidi inspirovat k tomu, že to není o tom, že jste v přítomnosti nějakého příjemného člověka, ale aby to bylo trvalou součástí jejich životů, oni také musí dojít k poznání, že Já jsem Já. Nemůžete to ale dělat násilnou formou, to nevede nikam. Oni nejsou na to mentálně a emočně připraveni. Můžete je ale lehce tlačit, inspirovat. To samozřejmě nemusí být zúročeno hned, ale třeba až v dalším životě. Jednou se to ale zúročí.

Dobrota, užitečnost je výsledkem stavu, kdy jsem si vědom vlastního Já, že Já jsem přímo tímto Já.

Když pozoruji lidi ve svém okolí, kteří čtou knihy, které čtu i já, kteří čtou mé semináře a líbí se jim, přesto se tito lidé ve svém životě trápí. V jejich životech není spokojenost. Protože jsem s nimi dennodenně, vím, kde je problém. Je v tom, že tito lidé na Mne málo myslí. Mají problém díky tomu, že ke Mně málo cítí. Já je živá Bytost. To není stroj, či nějaký neosobní princip či energie. Toto Já je naprosto sebe si uvědomující živá Bytost! Díky tomu, že je absolutně živá a absolutně si sebe uvědomující, co si uvědomuje? Že v životě je nejdůležitější – být živý! Být živý je mnohem krásnější než být mrtvý. Nehovořím o tom, že být živý je to, že vůbec existuji. Někdo, kdo je živý, existuje, a někdo, kdo je mrtvý, taky existuje. Být živý znamená – být si sám sebe vědom a být mrtvý znamená, že i když existuji, nejsem si sám sebe (svého Já) vědom. Tato živá Bytost, která je současně jedinou živou Bytostí v celém vesmíru, si uvědomuje, že není nic krásnějšího než být živý. Protože je tato živá Bytost v každém z nás, má o nás perfektní přehled, protože nás pozoruje přímo z nás samotných. Chce, abychom osobně svým vlastním poznáním dospěli k tomu, co Ona ví odjakživa: Abychom svobodně svým vlastním osobním poznáním došli k tomu, co tato živá Bytost cítí od věky věků, že je příjemnější být živým než mrtvým. Je to o tom, že většina lidí v průběhu dne přemýšlí o mrtvých věcech, o skutečnostech, které místo, aby vás oživovaly, tak vás umrtvují. není v tom nic jiného. Když se na to Já dívám, že Já jakožto Život jsem pro někoho nezajímavý, a když dotyčný spíše přemýšlí o své smrti, nebráním mu v tom. Ani mu v tom bránit nemůžu, když jsem absolutní Svoboda. To bych popíral sám sebe. Člověk musí v průběhu času dojít svým vlastním prožitkem, že cítí svoji životnost a že uvědomovat si své Já je velmi příjemné a že to je to nejpříjemnější, co mne může v životě potkat. Když potom přináším lidem první záblesky tohoto příjemna, potom k nim začnu přivádět prožitky, které se vás snaží od této pravdy odtáhnout pryč. Já vás pozoruji, kdo si Mne cení nadevše a kdo si myslí, že poznal něco příjemnějšího než Já. A právě to, když se stává Bůh natrvalo součástí našich životů, nastává tehdy, když vy sami na sobě ( a tím pádem i Mi) dokážete, že nic vás ode Mne neodloudí, že Já budu neustále ústředním tématem všech vašich myšlenek, že kořenem jakékoliv myšlenky bude myšlení na vlastní Já.

Buďte vědomí, pozorujte svoji mysl, jak často během svých praktických dní zapomíná na Mne. Potom se nedivte, že vaše Já (a současně pocit dobroty, pocit být užitečný) není trvalou součástí vašich životů. Pořád ještě pošilháváte a zahráváte si s nadějí, že můžete ve svém životě poznat něco příjemnějšího nebo aspoň tak příjemného jako jsem Já? Musíte se této iluze zbavit. Nemůžete se toho zbavit jinak než svou osobní zkušeností, kdy dospějete k neotřesitelné jistotě, že neexistuje nic příjemnějšího. Existují jen věci, které vás lákají svým povrchem. Když je pozorujete z vnějšku, vypadají velmi zajímavě a lákavě a proto se za nimi ženete, ale až je získáte a proniknete do jejich podstaty, zjistíte, že jsou prázdné a že jste tam nic nenašli.

Proč dovolujeme svým lidským myslím, aby se zaobírali vším možným, jenom ne vlastním Já? Protože naše mysl je kontrolována naší emotivitou. Naše emotivita (osobnost) chce zažívat příjemné věci. Každý chce přece zažívat příjemné věci. Zase se jedná o to, aby člověk svým svobodným osobním poznáním došel k závěru, že neexistuje příjemnější prožitek než prociťovat své vlastní Já. Žádný dobrý pocit z jídla, z tělesného milování, z příjemné hudby, z pěkného filmu se nevyrovná pocitu, kdy prociťuji svoje Já. To je nejtěžší, protože s naší myslí se můžeme vypořádat mnohem dříve než s naší emotivitou. Právě boj s emotivitou je to, co nás na té cestě nejvíce zdržuje. Jsem dalek toho, abych někoho vedl k tomu, že se máme zbavit své emotivity anebo že by ji měl člověk potlačovat, to je hloupost. Musíme vést emočně maximálně intenzivní život! Já jen říkám, že na emoční rovině se člověk musí emočními zkušenostmi dostat k svému vlastnímu poznání, že neexistuje tak příjemný pocit, jako je pocit z vlastního Já. Toto emoční zjišťování a hledání této závěrečné zkušenosti, že neexistuje příjemnější pocit než pocit z vlastního Já, je váš lidský osud. V rámci procesu nalezení tohoto pocitu a zjištění, že tento pocit je nejkrásnější, který lze v životě dosáhnout, nám třeba proto umírají naši milovaní, dějí se nám různé příjemné a nepříjemné věci, proto nám život přináší události, které mají na nás hluboký emoční dopad, ať příjemný nebo nepříjemný, abychom jednou došli k poznání, že ať je ta emoce jakákoliv či co nejvíce intenzivní, žádná emoce (nejenom co do kvality, ale i co do intenzity) se nemůže vyrovnat pocitu, kdy prociťuji své vlastní Já. Proto jsem říkal: Kdo na Mne nemyslí a kdo je vůči Mně citově chladný, ten Mne nemůže poznat.

Nic jiného v tom není než neustále nutit svoji mysl, aby se zaobírala svým Já, nutit svoji emotivitu, aby se snažila prociťovat prožitek, že cítit své vlastní Já je to nejpříjemnější, co se v životě cítit dá.

Uvědomuji si rozdíl, když si někdo uvědomuje radost ze Sebe a když si někdo uvědomuje radost, která je způsobena tím, co je mimo něho. Tito lidé mají krátkodobé světlo v hlavě, ale v hrudi mají tmu. Váš lidský osud je o tom, že budete neustále konfrontováni s dvěmi pocity: Jeden pocit je z vlastního Já a druhý pocit je lákavý, příjemný a zdá se, že vás přitahuje a že je to mnohem příjemnější pocit než pocit z vlastního Já. Musíte tuto božskou hru odhalit. Musíte být natolik vědomí, že nepodlehnete iluzi, že by mohlo být něco příjemnějšího než pocit ze svého Já. Kdybych byl v situaci, kdy bojuji o holé přežití, musím zažívat, že to, že mám možnost cítit svoje vlastní Já, ze mne dělá toho největšího boháče. Musí to být neotřesitelná jistota, kterou nebudete znát teoreticky, ale ke které se svobodně sami dopracujete svými praktickými prožitky.

Člověk by měl horoskop používat k tomu, aby jeho myšlení přivádělo k poznání Boha. Jinak se horoskop a celá astrologie stává prokletím. Horoskop ukazuje, jak má člověk konkrétně fungovat, aby co nejrychleji dospěl ke svému Já. To se ale nedá naučit. Teprve až se člověk začne svým vlastním úsilím a pomaličku se krok za krokem začne dostávat do prožitku vlastního Já, tehdy vám začne Já odhalovat, že celou předcházející dobu vás nutilo fungovat v intencích vašeho horoskopu. Kdybyste to dělali vy, fungujete přesně jinak, než je dán váš horoskop. Ale protože si vás vaše Já pěstuje a vychovává k tomu, abyste Ho jednou mohli poznat, dělá to vědomě a nutil vás fungovat, aniž jste to věděli, tak, jak je nastaveno ve vašem horoskopu. Je to neuvěřitelné, ale je to tak a mnohokrát jsem zde zdůrazňoval, že tím, že se člověk zaobírá vlastním Já, řeší všechno, všechny složky své bytosti a řešíte tím všechny aspekty svých životů.

Život je o dýchání - nádech, výdech. Každá živá bytost potřebuje, aby jí tlouklo srdce a vlnily se plíce. Život se neustále vlní, dýchá, je to neustálý tlukot srdce.

Máte nějaký základní výchozí stav (Láska), než zahájíte výdech a než se začne srdce roztahovat. Potom následuje stav, při kterém opouštíte výchozí základnu a expandujete směrem ven (v Bohu dominuje Moudrost). Proces expanze, zviditelňování se je živel země. V rámci expanze dosáhnete maximálního roztažení a začíná dominovat Vůle. Bůh se ocitá v mysli. Mysl je stav, kdy jsme vytaženi maximálně směrem ven od Sebe. Potom zase dochází ke smršťování a začnete se pohybovat směrem dovnitř, to je stav, kdy začíná dominovat Láska (stav emocí). Naše emotivita je schopna nás vtáhnout jen do určité úrovně našeho nitra. Pokud člověk chce dosáhnout výchozího stavu – maximálního smrštění a dostat se do jednoty, nezajistí vám to emoce, ale oheň (prožitek Sebe-uvědomění). Emoce jsou důležitý prostředek, jak se navracet k Sobě samému, bez emocí to nejde, protože jenom díky emocím se dostáváme do hloubky svého nitra, ale do samotného středu vás emoce nedostanou. Tam vás přivede pouze prožitek Sebe-uvědomění, Sebe-vnímání (živel ohně). Duch je uvědomování si Sebe sama. A potom jdeme zase ven. Je to výdech, nádech. Je důležité si uvědomit výchozí, středový stav. Je to stav, kdy neexistuje Láska, kdy neexistuje Moudrost, ani Vůle. Tam se nachází jeden obrovský tvůrčí životní element – oheň, který v sobě obsahuje Lásku, Moudrost a Vůli současně. V tomto středovém stavu ale nejsou tyto tři kvality rozlišeny, ale vnímají se jako jedno a to samé. Bůh je tím vším zajedno. Jestliže tyto tři kvality nejsou rozlišeny, je to důkaz, že se nacházíte v samotném středu své bytosti, co nejhlouběji ve svém srdci a tudíž se tím srdcem stáváte. Tím si uvědomujete, že jste živým Já. Tam jen musíte mít na zřeteli, že prožitek vlastního Já se dá zažívat v různé intenzitě. Pokud do vašich životů začne vstupovat prožitek Já (obrovská euforie), zpočátku je to euforie, kdy máte pocit, že ji nejste schopni ani udržet. Ale to je jen začátek. Tento prožitek se dá neustále prohlubovat.

Bůh je mimořádný v tom, že je to absolutní si uvědomování si svého JÁ. Čím více se člověk snaží si uvědomovat své vlastní Já, tím více se stává božským.

Když se člověk dostává čím dál více do svého srdce a aktivuje své srdce, kdy se v něm začne stupňovat Láska, je to současně doprovázeno pocitem, že víte, jak se máte v životě chovat. Jinými slovy: V okamžiku, kdy se ve vás začne probouzet Láska, se zákonitě začne probouzet i Moudrost. A nejenom to, že se ve vás probouzí Láska a Moudrost, ale probouzí se i Vůle, to znamená, že víte, že máte projevovat určitou kvalitu. To všechno vzniká současně, protože v Bohu je Láska, Moudrost a Vůle to samé. Potom zjistíte, že nechcete projevovat určitou kvalitu, jako je dobrota a užitečnost, protože musíte, ale protože vás to baví a protože vám to dělá dobře. Máte pocit, že to jste přímo Vy.

Pokud potkáte člověka, který vám bude tvrdit, že Bůh je jen Láska a že Inteligence není podstatná, nemůžete se dostat k Bohu. Pokud potkáte člověka, který vám bude tvrdit, že je jen Moudrost, ten také nemůže dosáhnout samotného středu Božství. Ve středu je Láska, Moudrost i Vůle zajedno. Tam nemůže žádná z těchto věcí scházet, ale musí být v jednotě. Bůh někdy sice preferuje některou z těchto tří kvalit a díky tomu, že preferuje Moudrost, vděčíme za to hmotě; za to, že preferuje Vůli, vděčíme existenci naší mysli; za to, že preferuje Lásku, vděčíme za to, že můžeme vést emoční život, ale On sám je stav, kdy nepreferuje žádnou těchto tří kvalit, ale On je vnímá, že jsou jedno a to samé.

Pokud se chce někdo setkat s Bohem a sám se stát Bohem, musí vnímat tyto tři složky jako jednu a tu samou skutečnost. Láska je chuť tvořit, Moudrost je vědět, jak tvořit a Vůle je zosobnění určité vlastnosti.

Bůh musí být stavem, kdy musí být zažíváno, že Láska, Moudrost a Vůle je jedna a ta samá skutečnost. To je Jeho výchozí stav. On ale nemůže zůstat jen ve výchozím stavu, protože to by byl srdce, které netluče. Aby nastal tlukot srdce, On musí opustit tento rovnovážný stav sjednocení a musí dovolit, aby každá z těchto tří kvalit po určitou dobu dominovala. Pokud dominuje Jeho Moudrost, je zde možnost vystupovat ze středu směrem ven. Nemůžete ale jen donekonečna vystupovat ze středu. Musíte dosáhnout určitého stavu, kdy to už dál nejde. To je stav, kdy dominuje Vůle – stav mysli. Tím, že jste se ze středu dostali na nejvzdálenější okraj, jenom díky tomu vzniká ve vás schopnost vnímat odlišnosti. V jednotě nevnímáte odlišnost. Odlišnost můžete vnímat tam, kde se vzdálíte od jednoty. Pokud jste dosáhli té mezní hranice, máte jedinou možnost – vracet se do středu. Zde začíná dominovat Láska a vy se dostáváte do světa emocí, které vás přiblíží do určité vzdálenosti k tomuto středu, ale vstup do tohoto samotného středu vám nezajistí emoce ale vaše ztotožnění se s něčím – ohněm. Tak pracuje srdce života.

Svobodný může být pouze ten, ve kterém svoboda sídlí. Determinované (zbaveno svobody) může být pouze to, co v sobě neobsahuje svobodu.

Svobodný můžeš být jedině ve své duši, protože tvoje duše obsahuje Boha, čili svobodu. Determinované je tvé tělo, protože tvé tělo v podstatě Boha neobsahuje. Ba naopak – tvé tělo obsahuje nepřítele Boha – satana.

Když si ujasníme, že svobodný může být jedině ten, kdo v sobě obsahuje svobodu, řekneme si, v čem svoboda spočívá. Já se o tom bavím šest let na těchto seminářích. Naše svoboda spočívá v tom, že se svobodně můžete rozhodnout, zda si chcete uvědomovat svoje Já – Boha anebo si Ho nechcete uvědomovat. V tom jste naprosto svobodní. Svoboda – vaše Já vás nemůže do toho nutit, vy sami se musíte rozhodnout, jestli si chcete uvědomovat svoje Já či nechcete.

Lucifer se svobodně rozhodl, že si svoje Já (Boha) nechce uvědomovat. Taky se tak stalo. Přestal si uvědomovat svoje Já. V okamžiku, kdy se někdo rozhodl si neuvědomovat svoje Já, když toto Já je Svoboda sama, a když někdo přišel o své Já, o co taky přišel? O Svobodu. Já je Svoboda. Důsledkem toho je, že když se Lucifer rozhodl, že si nebude uvědomovat svoje Já, a tím pádem přišel o svoji Svobodu (a byl Jí zbaven), tak vše, co Lucifer vytvořil, je nesvobodné (a obsahuje v sobě otroctví). Z tvorby Lucifera máme na sobě naše fyzické tělo, proto je fyzické tělo absolutně determinováno a zbaveno svobody. Ne tak naše duše, která je místem, kde sídlí Bůh. Naše duše je místem a nositelkou naší svobody.

Pokud se chcete navrátit do svého středu, musíte být schopni se identifikovat nejenom s určitou Láskou, ale také s určitou Inteligenci (Moudrostí), ale i vlastností (Duch svatý). Každý má nějakou osobní charakteristiku, ale jedna z těch nosných vlastností je – být prospěšný, užitečný, snažit se v lidech vyvolávat DOBRO.

Já nikoho k ničemu nenutím, nikomu neříkám, jaký by měl být, jak by se měl chovat. Já se jen snažím inspirovat, abyste svoje Já hledali, je to zrealizovatelné a není to tak složité, jak si někdo myslí a je to spíše složité v tom, že musíte pořád myslet na toto Já a musíte vnímat toto Já jako hlavní zdroj vašich emocí. Musíte vnímat, že On je ten nejkrásnější emoční prožitek a nic jiného nemůže ve vás vyvolat tak příjemný prožitek jako je On.

Když začnete toto svoje Já postupně vnímat, sami zjistíte, že Ho velice snadno ztratíte. A proč? Když začnete vnímat určité kvality, charakter či vlastnosti, které jsou v rozporu s vaším Já, toto Já je rázem pryč. Vaše Já bude vždycky dobré. Vaše Já se vždycky bude snažit být užitečné a prospěšné. V okamžiku, kdy tyto kvality opustíte, samozřejmě opustíte i Boha. Já jsem vám nikdy neříkal: Buďte dobrými, to nikomu říkat nebudu. Ať si je každý, jaký chce. Člověk musí sám přijít na to svojí osobní zkušeností, že Boha může nalézt jedině tak, že se identifikuje s určitou Láskou, Tvořivostí, s určitým Konáním, že sám se musí identifikovat s určitou Inteligencí, s určitým Způsobem chování, a musí sám pochopit, že se musí identifikovat s určitými Vlastnostmi. Toto Já vás toto naučí samo a dá vám to poznat.

Jedním ze základních atributů Boha je, že je všudypřítomný. Říkal jsem, že Bůh je všudypřítomný, ale božskost Boha není všudypřítomná. Bůh je samotný fakt existence, ale božskost Boha je to, že si Sebe uvědomuji, to znamená, že i Bůh si musí uvědomovat sám sebe a nemůže se spokojit se samotným faktem, že On jen existuje nebo že je přímo existencí. I Bůh si musí uvědomovat svoje Já. Tím se změní na Krista. Kristus je Sebevědomí. Každý člověk si uvědomuje svoje Já – Krista. Záleží na tom, že každý člověk si toto Já uvědomuje v různé intenzitě. Jenomže tím, že si každý člověk toto Já uvědomuje odmalička, a když je Já ve slabé intenzitě, připadá vám, že toto Já není nic mimořádného. To je přece normální. Díky tomu,že v člověku vznikl pocit, že to je něco obyčejného a normálního, nemá potřebu to rozvíjet. Spíše má potřebu rozvíjet něco, co mu připadá nenormální. Toto Já je jenom zdánlivě normální. Toto Já znám jenom zdánlivě. Kdyby se On prozradil („propálil“), nikdo by se nezaobíral ničím jiným než svým vlastním Já. Právě proto, že On čeká, že člověk dojde na základě své Lásky a Inteligence k vědomému pochopení, kým On je a jak je v člověku přítomen (pocit Já), a že se člověk nenechá odradit tím, že to zná a připadá mu to jako něco obyčejného, ale začne do tohoto Já vrtat a píchat. A až toto Já dostatečně propíchám, On se začne hýbat, začne ve mně růst a teprve tehdy začnou ve mně růst zkušenosti se svým vlastním Já a začnu odhalovat, jak je On úžasný. Začnu odhalovat, že to není Jeho úžasnost, ale že je to Má vlastní úžasnost. Když říkáte o tom skoku. Já nejsem nijak moc přívrženec nějakých skokových záležitostí, když někdo nedělá nic a najednou jednoho dne bez mimořádného úsilí přijde nějaký duchovní zážitek, kdy to najednou přišlo, neví odkud, on to pochopil, co je podstatou života a už začne jezdit a dělat přednášky. Tak to není.Musí to být plynulý proces, kdy se ve mně mé Jáství stupňuje. To není o tom, že se jednoho dne ve mně najednou objeví Já, já pochopím o co jde, potom to zmizne a nevadí, že už to nemám, protože jsem pochopil, co je to ta nejvyšší pravda a můžu se věnovat jiným aktivitám. Pokud toto Já poznám, zjistím, že s Ním chci být pořád, protože to je něco tak krásného, úžasného a povzbuzujícího, že je mi velmi smutno, že to pak nemám.

Aby prožitek (Jáství) mohl být trvalou součástí mého života, vyžaduje to mít určitou emoční strukturu (osobnost) a určitou mentální strukturu (mysl). Tuto osobnost a mysl musíme postupně transformovat, změnit. Naše emotivita, kterou jsem dostali po svých předcích, má tendence cítit a myslet spíše v rozporu s naším Já. I člověk, který je schopen si toto Já udržovat větší část dne, stejně zjišťuje, jak jeho emotivita i mentalita funguje špatně. Proto pořád musíte svoji emocionalitu a mentalitu krotit, musím ji nutit, abych cítil a myslel v souladu se svým Já. To vyžaduje námahu a je to normální manuální práce, nádeničina. Není v tom nic mysteriózního. Tím, že člověk svým vlastním úsilím toto mentální a emoční tělo postupně přebudovává, toto Já pomalu roste v člověku (nejsou to nějaké šílené nápory na naši osobnost a mentalitu, ale Já se tam plynule zahnízďuje) a jednou zjistíte, že toto Já se ve vás natolik zahnízdí, že budete mít pocit, že už ani nemusíte nic pro to dělat, abyste si Ho uvědomovali a že je naprostou a přirozenou součástí vašich životů.

Existuje Nový Zákon, který pojednává o Ježíši a o tom, co Ježíš hlásá. Kdybys si řekl, že tedy Ježíš neexistoval a je to nějaká vybásněná figura, která nemá žádný historický základ, tak v Novém Zákoně jsou napsány nějaké myšlenky. A mne bude nyní zajímat, o čem tyto myšlenky hovoří. Jsou pravdivé nebo nepravdivé? Jsou krásné nebo ohavné? Jsou krásné. Na cestě ke svému Já v podstatě Ježíše nepotřebuješ. V okamžiku, kdy děláš něco, kdy tvoje božské Já v tobě roste a začne tě poučovat přímo z nitra, tak když si přečteš myšlenky, které jsou v Novém Zákoně, zjistíš, že to jsou úplně stejné myšlenky, jako ti sděluje tvé vlastní Já ve tvém srdci. Vím, že tyto myšlenky byly řečeny někým, kdo znal Boha, kdo znal a zná své Já. Tyto myšlenky byly sděleny tak úderně a přímočaře, že si řeknu: Může být nějaký vědec, který chce něco vysvětlit a popisuje to rozsáhlými vědeckými teoriemi. Ale pokud někdo pronikne do samotného jádra problému, umí to většinou říct krásnou jednoduchou formou. Když vidím myšlenky v Novém Zákoně, jsou to myšlenky, které se dotýkají toho nejhlubšího a přitom to říkají velice jednoduše. Proto vím, že zde nějaký takový Duch na Zemi byl, o kterém vůbec nepochybuji, že Boha znal, a že Ho znal velice dobře, když dokázal nejvyšší duchovní myšlenky formulovat takovým jednoduchým stylem. Ježíš si splnil svůj úkol. On si vždycky uvědomoval svoji božskost, od samého počátku, kdy byl zde na Zemi, ale On ještě svoji božskost zvětšil a rozšířil svoji pozemskou zkušeností. On svoji úlohu splnil a co my? Rozvinuli jsme svoji vlastní božskost? Nedívejme se na Ježíše jako na někoho, koho máme uctívat. On nám jen ukázal svým příkladem, že můžeme své Já – Boha poznat. On tím, že to dokázal, nám ukázal cestu, že to můžeme dokázat i my. Ukázal nám, jakým způsobem to můžeme dokázat, že nepotřebujeme nějaké zvláštní poměry ve svých životech, ale tam kde jsme, v podmínkách normální práce, normální rodiny jsme schopni tu nejvyšší pravdu poznat. Ježíš nechodil do nějakého zasvěcovacího ústavu, do nějaké duchovní školy. Žil se svojí rodinou, rodiči, dělal práci, která nebyla moc atraktivní (tesař) a přesto dosáhl toho nejvyššího.

Člověk, který nějakým způsobem pozná svoje pravé Já, zákonitě cítí potřebu inspirovat jiné lidi, aby do toho také šli. Pro mne historická existence Ježíše je o tom, že vím, že byl a současně je mi to úplně jedno, protože já si musím splnit svoji věc. On si svoji věc splnil a my to musíme udělat také.

Konec 5. části (z 52-62)
Sestavila HK
Korekce: Jaroslav Popelka

Poznámka pro čtenáře:
Tyto texty jsou přepsaným záznamem z přednášek (seminářů), nechť čtenáři laskavě prominou tematickou gradaci a styl řečnického projevu.

Další informace na www.astrotheologie.wz.cz.